Novohradské hory

Starověcí obyvatelé Podunají s posvátnou bázní hledívali na temnou hradbu hor lámající sluneční paprsky, za níž se vypravovali jen odvážnější z nich, aby tam, v třísovském oppidu, nejvýznamnějším z celého řetězce, i v dalších, navlečených jako korálky nad řekou Malší, měnili sůl za šperky, nádobí a řemeslné výtvory zručných rukou Keltů. Ze strany druhé jeví se pak ona hradba tajemným modravým obzorem, jenž svažuje se k bájné neviditelné Veliké řece. Však také vrcholky kopců Slepičích hor, plné přízračna téměř hmatatelného, byly nesčíslněkrát svědky prastarých obřadů, jimž právě obzory pomezí Novohradska, Waldviertlu a Vitorazska posloužily jako kulisa.

Ani tlaky Římanů, germánských Hermundurů či záhy odtáhnuvších předků Bavorů nezanechaly v tomto odedávna neprostupném pohraničí významnějších stop, a tak zachmuření a opatrní Doudlebané, jimž se ona mystická místa stala rovněž svatými, od 7. stol. jen pomalu osidlovali neobydlenou divokou zemi pralesů, močálů a skal podél stezek a řek.

Kraj odlehlý a divokou zvěří oplývající nestal se pak předmětem valného zájmu ani Slavníkovců, ani Přemyslovců. Naopak vlivy germánské pronikaly od Weitry, hradiště vitorazského, směrem severním a přes hraniční hvozdy přinášely do opuštěné země křesťanství. Tak se také statek Žár stal v roce 1186 majetkem cisterciáckého kláštera v rakouském Zwettlu. Za vlády Jana Lucemburského se řídce osídlená, leč strategicky významná oblast stala trvalou součástí zemí Koruny české, nicméně tehdejší kolonizační politika panovníka nebránila tomu, aby německorakouská ministeriálská šlechta Kuenringů nezakládala mezi rožmberskými panstvími menší sídla (Scheibenschlag – Šejby, Reichenau – Rychnov). V místech nového osídlení vznikala pak i centra duchovní, jako románský kostel v Horní Stropnici i raně gotické sakrální stavby Nových Hradů, Malont a Žumberku.

Rovnováha česko-německého osídlení začala se měnit od doby vlády hraběte Karla Bonaventury Buquoye v roce 1620. Německý živel zejména v 18. stol. zcela převládl a zbyl po něm i název vesnice zvláštní v tom, že byla česká – Böhmdorf, později Biňov, dnes Byňov, jméno, které se do vyjmenovaných slov jaksi nedostalo. Však také Zikmund Winter, který v Hojné Vodě psal Mistra Kampana, podivuje se v dopise Raisovi, že mu psaní s českou adresou vůbec došlo, neboť v místě je celkem pouze sedm Čechů, šest tajných, nekřičících a stýskajících si, a jeden, farář, k češství se veřejně hlásící…

Nicméně literární prameny nepoukazují na to, že poněmčování oblasti by bylo násilné. Jan Nepomuk Buquoy, nepochybně jeden z ekonomicky nejosvícenejších příslušníků svého rodu, zakládal v druhé polovině 18. stol. sklářské hutě, mlýny a hamry a nabídkou dědičného nájmu pozemků a podporou stavby domů na nich lákal nové osadníky. Ti nepřicházeli jenom z Čech, ale také z Rakouska. Hospodářský rozkvět panství Buquoyů byl ovšem zřejmý, zejména v 19. stol. ohromný, a trval až do druhé světové války. Zatímco ze sousedního Třeboňska se stěhovaly do Ameriky celé rodiny (typickým příkladem je obec Kojákovice), na Novohradsku platilo, že „kdo se u Buquoye alespoň plotu drží, má se dobře“. Na počátku všeho stála pravděpodobně hraběnka Maria Magdalena, která po příchodu do původně hospodářsky zanedbaného kraje rozhodla již v polovině 30. let 17. stol. o přebudování původní rožmberské rezidence v sídlo pohodlnější, jež dnes tvoří dominantu novohradského náměstí.

Dříve velká pustá krajina změnila se k nepoznání. V Terezině (Krásném, Terčině) údolí si panstvo nechalo v polovině 18. stol. zbudovat romantický přírodně-krajinářský park, v němž k lázním a dalším stavbám přibyl počátkem století devatenáctého umělý vodopád. Na druhé straně Jiří Augusta Buquoy vydal v roce 1838 nařízení o nutnosti zachování částí lesa, později známých jako Hojnovodský a Žofínský prales, „jako památníků dob dávno minulých názornému požitku pravých přátel přírody, vzbuzujících obdiv a úctu svým stavem“. Dnes jde o jedny z nejzachovalejších horských středoevropských pralesů smrko-jedlo-bukového stupně, tvořených hlavně květnatými a acidofilními bučinami, rohozcovými a rašelinnými smrčinami a vzácnými enklávami primárního bezlesí, představovaného plošnými prameništi s porosty rašeliníku a ostřic, a zřejmě i jedny z nejstarších chráněných přírodních částí na světě.

Dodnes najdeme v podhůří „Novohradek“ tzv. Vierkanty, rakouské dvorce sevřené mohutnými stavbami do čtyřúhlého tvaru, jejichž strohé průčelí zdobí jen opadávající monogram dřívějšího majitele. A dosud si sousedé ukazují, v kterémže statku unikl v pětačtyřicátém majitel potupě vystěhování sebevraždou oběšením. Po vysídlení německého obyvatelstva sice přicházeli do liduprázdného kraje volyňští Češi i Bulhaři, země však znovu upadla v zadumání. Vesničky hvozdů obrovitého pohraničního pásma zanikly a dnes již jen pobořené zdi Veveří žalují na přetrhaná štěstí i strasti a minulá řemesla sklářů, hamerníků i šiček vyrábějících nítěné knoflíky. Rybníky, zpola skryté v lesích, pokojně střeží své ostrovy; ten na Žárském rybníku byl přebudován v letech 1716–1718 na, bohužel, nezachovavší se park s alejemi cizokrajných stromů a altánem s vodotryskem. Trhající se ranní mlhy nad vodami, svist křídel divokých hus, jestřáb lovící při okraji lesa i boží muka a kapličky rozeseté po kraji vracejí nás zpět do šera dávných věků. Ano, najdete zde i tůně, kde vám budou střevle okusovat nohy. Činí tak plny ostychu, jemně a s noblesou, která znaveného houbaře naplní pocitem klidu a štěstí. Zůstat v onom souznění co nejdéle, oprostit se od všech potřeb, stát se atomem v kosmu…

Oblast Novohradských hor a okolí představuje kompozičně vyváženou krajinu, v níž se snoubí velké a relativně neporušené celky lesů a luk s historickými rybničními soustavami u Žáru, Byňova a na Janovce. Charakter rybníků mají dnes již také takzvané klauzury, nádrže budované dříve pro potřeby plavení dřeva. Staleté aleje dotvářejí obraz starodávných cest, jejichž stopu sledují i komunikace současné.

Novohradsko je ze Stehlíkovy Země zamyšlené krajem nejzadumanějším. Suché větve mrtvých stromů napřahující se před bouří proti olověnému nebi vytvářejí obraz krajiny jako chrámu a přikazují k pokoře a meditaci. Stále tu ženy v odpoledním žáru obracejí seno, do výšky se vypínají věže hradů, osamělé balvany vybízejí k obětem, vodní hladina odráží koruny stromů na hrázi a zemi střeží velkolepá nádhera starých dubů a lip. Je to prastarý kout poznamenaný pohanskými obřady i kázáními kněží, kraj lidského štěstí, krvavého utrpeni i umělecké inspirace, země nedotčená i zasažená tak, jak je to jen možné. Jsou zde místa, kam je odkudkoli daleko, protahující los tu nepozorován nechá člověka projít kolem, voní tady vlhká rašeliniště, zmije tiše mizí v trávě před lomozící botou, troubí jeleni a poštěkávají srnci, čpí obnažená dna rybníků. Zelená měkkost trávníku, skřehotání rosniček, ťuhýk sedící na osamělé trnce a vysoká obloha lákají k věčnému spočinutí.