Legendami opředené Machu Picchu je vysněným cílem většiny cestovatelů po Jižní Americe. Přestože světoznámé ruiny pocházejí „až“ z 15. stol., zůstávají zahaleny tajemstvím mnohem větším než daleko starší památky vyhledávané turisty po celém světě.
O Machu Picchu koluje řada romantických představ – například, že šlo o „město slunečních panen“ nebo „poslední útočiště ustupujících Inků“. Moderní výzkumy tyto teorie už vyvrátily. Analýzy nalezených koster ukázaly, že obyvatelstvo bylo složené z mužů a žen zhruba půl na půl. Skutečné poslední incké útočiště, bájná Vilcabamba, bylo objeveno jinde. Dnes se Machu Picchu nejčastěji popisuje jako horská rezidence inky Pachacuteka, panovníka, který zahájil velkolepou expanzi incké říše. Po drastickém nástupu Španělů k moci o necelých 100 let později a po zabavení všeho zlatého nebo jinak cenného nastalo ničení inckých staveb v rámci boje proti modloslužebnictví a kvůli vymazání incké minulosti. Tou dobou snad už nebylo Machu Picchu pro Inky významnou stavbou. Po Pachacutekovi následovali další tři inkové, kteří si vybudovali vlastní rezidence v jiných místech. A protože indiáni již věděli, jak se Španělé k památkám chovají, stačili Machu Picchu v nepřístupné krajině včas vyklidit. Možná právě v době, kdy se stahovali do posledního útočiště v bájné Vilcabambě.
Jak na Machu Picchu
Na Machu Picchu lze dnes cestovat několika způsoby. Většina návštěvníků přijíždí vlakem z Ollantaytamba do stanice Machu Picchu Pueblo (dřívě Aguas Calientes). Přesun trvá hodinu a čtyřicet minut a vychází v průměru na 60 dolarů za jednu cestu. Odsud mohou turisté před brány ruin vyjet autobusem nebo vyjít pěšky po stopách Hirama Binghama strmou stezkou. Movitější turisté mohou jet vlakem přímo z Cusca, v nejluxusnější třídě ale může zpáteční jízdenku stát až 1300 dolarů.
Dobrodružnější variantou je cesta sdíleným minibusem přes sedlo Abra Malaga (4300 m n. m.) a městečka Santa Anna a Santa Tereza do místa zvaného Hidroeléctrica. Odsud čeká na turisty 12kilometrový pochod pod Machu Picchu podél kolejí zelenou krajinou, divokým údolím Urubamby, sevřeným strmými vysokými srázy. Cestou lze vlastní ruiny několikrát zahlédnout, protože řeka se zde kroutí meandry kolem ruin jak plazící se had. Toto putování zabere celý den.
Největší dobrodruzi s dobrou kondicí si mohou vybrat několikadenní putování po Stezce Inků. Jde o tří- až čtyřdenní trek horami po inckém, zčásti kameny dlážděném chodníku, který používali pro cestu na Machu Picchu i sami Inkové. Náročnou, ale nádhernou trasu jsem měl štěstí projít dvakrát. Překonávají se tři horská sedla, nejvyšší s příznačným názvem sedlo Mrtvé ženy leží ve výšce 4200 m n. m. Stezka je místy hodně exponovaná, vede nad srázy a hlubokými údolími, až se z toho točí hlava. S celkovým převýšením kolem 2600 m a délkou zhruba 30 km je trek poměrně náročný. Ale také je to velice zajímavá túra, protože se míjí celá řada menších inckých ruin. V současnosti je vstup povolen pouze s místním průvodcem.
Jedinečná citadela
Čím více se po Incké stezce blížíme k Machu Picchu, tím je krajina divočejší a mimo cestičku neprostupnější. Ke konci jsou kolem takřka kolmé stěny, z nichž v sebemenší skulince, na každé římsičce nebo převisu roste bujná vegetace. Kdekoliv to terén povolí, tam je porost tak hustý, že do něj není vidět hlouběji než na dva tři metry. Putování divočinou vrcholí prvním pohledem na Machu Picchu přes liány a lišejníky obalující proplétající se větvičky. Dojem je až neskutečný, jako bychom se dívali na nějaký přízrak města vybudovaného neznámou kulturou, obklopeného zelenou změtí a umístěného 400 m nad údolím řeky Urubamba…
Magické místo bylo před světem ukryto až do roku 1911. Do té doby o jeho existenci vědělo jen pár místních indiánů, kteří netušili, jak významné ruiny okolní horský prales skrývá. V některých chovali pár lam, některé terasy snad užívali pro pěstování brambor. Idylu narušil až americký archeolog Hiram Bingham, který při pátrání po ztraceném posledním útočišti Inků, Vilcabambě, procházel podél řeky Urubamba a vyptával se místních na zapomenuté incké zříceniny. Když ho zemědělci dovedli k ruinám pokrytým pralesem, hned rozeznal jejich rozsah a hlavně neporušenost staveb včetně náboženských objektů, a tedy vědecký význam. Svět objevil Machu Picchu.
Současný turistický nápor je nevyhnutelnou daní za unikátnost a velkolepou nádheru, kterou bývalá incká citadela návštěvníkům nabízí. Umístění rozlehlých a velmi zachovalých ruin v tak dramatické horské krajině nemá na světě obdoby. Z hlediska architektury začleněné do nepřístupné krajiny můžeme Machu Picchu s okolím považovat za nejdokonalejší sepětí vyspělé lidské kultury s okolním prostředím. Inck…
Úplné znění článku naleznete zde