Ať se na Maltě rozhlédnete kolem sebe prakticky kdekoli, vždycky spatříte nějakou připomínku období, kdy ostrovům vládli maltézští rytíři. A nejsou to jen hradby či pevnosti, ale také kostely, paláce, venkovská sídla, strážní věže nebo třeba akvadukt. I když rytíři opustili Maltu před více než 200 lety, stopy jejich zdejšího působení zůstávají, ba co víc, nenahraditelným způsobem přispívají k charakteristickému vzhledu země.
Opravdu jen těžko si lze představit, jak by dnes Malta vypadala, kdyby sem v roce 1530 rytíři nepřišli. Kdo vlastně byli tihle muži s osmihrotým bílým křížem ve znaku? Dnes se o nich nejčastěji mluví právě jako o maltézských rytířích, také onen typický kříž nese přívlastek „maltézský“. Co však bylo před Maltou? A po ní?
Tak především – Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě, jak zní jeho současný plný název, stále existuje. V souvislosti s Maltou o něm sice budeme hovořit zejména v minulém čase (ani to ale neplatí bez výjimky), Řád má však i živou současnost, byť se brnění, meče a štíty transformovaly do modernějších a aktuálnějších forem pomoci potřebným. Pojďme však po pořádku.
Počátek Řádu musíme hledat v polovině 11. století v Palestině. Kupci z tehdejší námořní republiky Amalfi (významná středomořská mocnost v 9.–12. století s centrem v dnešní italské Kampánii) dostali od egyptského vládce povolení postavit v Jeruzalému kostel, klášter a špitál, který by pečoval o poutníky všech vyznání a ras. Zprvu neformální křesťanské bratrstvo, které špitál provozovalo a žilo dobrovolně podle zásad benediktinské řehole, se postupně rozvinulo ve významné společenství, jež přijalo řeholi augustiniánskou a začalo být označováno jako hospitalité či špitálníci sv. Jana. Oficiálně ho svou bulou z 15. února 1113 potvrdil papež Pascal II. – špitálníci sv. Jana, zkráceně johanité, byli postaveni pod ochranu Svaté stolice a získali právo svobodně si volit své představené bez jakéhokoli vměšování jiných náboženských či světských autorit. Právě toto datum je zpravidla považováno za oficiální začátek existence Řádu.
Když v roce 1291 padlo město Akko, poslední bašta křesťanství ve Svaté zemi, do rukou muslimů, musel Řád odejít z Palestiny. Na krátkou dobu se usadil na Kypru, odkud se v roce 1310 přemístil na dnešní řecký, tehdy byzantský ostrov Rhodos. Na Rhodu Řád poprvé vytvořil svůj suverénní stát, v jehož čele stála hlava Řádu, Jeho Výsost kníže velmistr. Jedním z úkolů nového státu byla ochrana křesťanského světa před stále častějšími muslimskými výboji ve východním Středomoří. Řád začal být v této době organizován na principu jazykových skupin. Původně jich bylo sedm – provensálská, auvergnská, francouzská, italská, aragonská, anglická a německá, v druhé polovině 15. století k nim přibyla ještě skupina kastilsko-portugalská.
Krátce poté, co se Řád na Rhodu usadil, musel začít čelit útokům postupně sílící osmanské říše a účastnil se i řady jiných válečných střetů. V roce 1522 už byla převaha tureckého sultána Sulejmana Nádherného příliš velká. Po šestiměsíčním obléhání Rhodu rytíři kapitulovali. Bojovali se ctí, a tak jim sultán povolil odejít z ostrova se zbraněmi i osobním majetkem a civilním obyvatelstvem, které nechtělo zůstat pod vládou Turků. Po osmi letech bezdomoví daroval Řádu španělský král Karel V. maltské souostroví. První dojmy řádových vyslanců nebyly nejnadšenější, ve své zprávě mj. uváděli, že „Malta není nic jiného než skála…naprosto nevhodná k jakékoliv zemědělské kultivaci. Lesy jsou řídké a obyvatelé mluvící nesrozumitelným jazykem jsou nuceni užívat při vaření jako topiva kravského či jiného lejna, nechtějí-li jíst syrové maso.“ Jenže na druhé straně umožňovaly přírodní podmínky Malty vybudovat tam bezpečné přístavy a silné opevnění, což nakonec spolu se skutečností, že jiné místo rytíři k dispozici neměli, rozhodlo. Španělský král původně za svůj dar očekával oddanost téměř vazalskou, což se pochopitelně Řádu nelíbilo. Nakonec se našlo řešení – Řád obdržel ostrovy jako léno za roční poplatek odevzdávaný vždy o svátku Všech svatých sicilskému králi. Tribut byl stanoven velmi kuriózně – byl jím totiž jeden maltský sokol. Výjimečnost tohoto poplatku zvyšuje z dnešního pohledu i skutečnost, že v mezičase byli tito elegantní dravci na Maltě vyhubeni.
A tak se johanité stali z rhodských rytířů maltskými – a pustili se znovu do práce. Jako své první centrum opevnili město Birgu, postavili v něm Andělský hrad, sídlo velmistra, i kasárna jednotlivých jazykových skupin, začali s budováním moderního loďstva i dalších pevností. Zároveň bojovali v mnoha střetech především s muslimskými piráty, kteří vyjížděli ze svých základen na severoafrickém pobřeží a přepadali lodě plav…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Malta