To není nadsázka – Maremma, ležící při západním pobřeží Itálie, zůstávala skutečně po dlouhá staletí divočinou, kam se odvažovali jen dobrodruzi a kde nacházeli útočiště psanci a nekalé živly. Teprve koncem 18. století, za vlády rodu Lorena, započal boj o ovládnutí tohoto území označovaný jako „velká meliorace“ a dokončený v podstatě až za Mussoliniho ve 30. letech 20. století. Armáda stovek sezónních dělníků se sjížděla do Maremmy, aby tu našla východisko ze své chudoby. Kopali kanály, vysušovali stojaté vody, močály a bažiny, doslova metr po metru dobývali na vodě úrodnou půdu. Mnozí tu však našli i smrt. Malárie si vybírala krutou daň, kosila jejich řady po desítkách. Bylo to skutečné bojiště; stále nové posily přicházely, aby nahradily padlé. Z těch dob také pochází řada teskných balad. V jedné z nich se zpívá: „Ptáček, který tam zabloudí, ztratí brka, já tam ztratila milovaného člověka, vždy se mi srdce chvěje, když tam jdeš, mám strach, že už zpátky nepřijdeš…"

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 11/2006

Další informace o Itálii naleznet zde: http://www.sopka.cz

Otomar Dvořák