Marseille – město dvou tváří

Tyto řádky o Marseille píšu v 7. patře nedávno otevřeného hotelu Ibis na břehu Černého moře,  v rumunském přístavu Constanta. Shodou okolností mám obdobný výhled na soumrak nad mořem jako nedávno v Marseille, i tady jsou lodě, rybářské bárky a rušný námořní přístav, ale obrovský rozdíl je – v barvě všeho ve večerním slunci! V Marseille a okolí je vlivem několika přírodních faktorů tak úžasně zvláštní světlo, kdysi také tolik opěvované impresionisty, že je těžko naleznete kdekoli jinde. 

K tomu, abych si místo slibované procházky podél zdejších pláží sedl a napsal o Marseille, mě přivedla zpráva v rumunské televizi, která zněla varovně: „V Marseille pokračuje válka gangů, je tam další oběť z řad tradiční korsické mafie, kterou vytlačuje nová generace.“ A je to. Tradiční obraz, přetrvávající od počátku roku 1971 po celosvětovém úspěchu filmu Francouzská spojka, vytrvale opakují kdekoli ti, kteří Marseille nikdy neviděli, vůbec ji neznají a v posledních letech ji nenavštívili, přestože realita je úplně jiná.

Skutečností je, že Marseille prošla a stále ještě prochází tím, co se obvykle ve Francii nazývá kulturní renesancí. Po tisíciletí bylo město místem, kam mířili přistěhovalci či uprchlíci – od Řeků, kteří objevili přirozený přístav a dali mu jméno Massalia, přes Féničany, Římany, Maročany, Provensálce, Armény (prchající před masakry v Turecku), alžírské Židy a Italy až po obrovskou vlnu alžírských Francouzů, přezdívaných černé nohy (pieds noirs), pro které to bylo najednou po staletích života na druhé straně Středozemního moře první setkání s „rodnou“ Francií po vyhlášení nezávislosti Alžírska.

Poslední nápor přistěhovalců ze zemí Maghrebu zosobňuje veleoslavovaný fotbalista Zinedine Zidane, dnes asi nejznámější zdejší rodák, dítě alžírských přistěhovalců. Marseille nikdy neztratila onu zvláštní schopnost všechny ty statisíce lidí přijmout, asimilovat nebo přesměrovat po nějaké době jinam. Jenže v posledních letech objevují Marseille kupodivu a nečekaně i lidé, kteří nad ní donedávna ohrnovali nos a dávali přednost Nice, Cannes a Monaku, totiž Pařížané, ale i Angličané, Američané a Holanďané.

Co způsobilo takovou proměnu, když se o Marseille tak málo mluví a přetrvává její stereotypní obrázek francouzského Chicaga? Lidé, s nimiž jsem o tom mluvil, včetně mé francouzské sestřenice Carmen, která měla dlouho v Marseille dobrou rybí restauraci, říkají, že to bylo několik věcí. Kupodivu prý předně mistrovství světa ve fotbale v roce 1998, kdy desetitisíce fanoušků viděly na vlastní oči a desítky milionů televizních diváků  slyšely o Marseille něco jiného, než je obvyklé klišé o válce gangů. Dále rychlovlak TGV, který spojil Marseille s Paříží a s dalšími městy tak, že jsem naposledy cestu z Paříže, dlouhou asi tisíc kilometrů, „proletěl“ za tři hodiny! Podle informací Francouzského statistického úřadu se díky tomu stala z města jedna z nejvyhledávanějších turistických destinací.

Už od doby prvního vydání slavného románu Alexandra Dumase Hrabě Monte Christo v roce 1845 byla zdejší hlavní atrakcí plavba kolem ostrůvku s pevností a věznicí Château d´If, odkud uprchl hlavní hrdina Edmund Dantès. Dnes ale směřují lidé do Marseille zejména kvůli její specifické tváři mnohonárodnostního kotle, v němž jednotlivé vlny přistěhovalců dokázaly vytvořit prostředí, kde se na rozdíl od jiných francouzských měst poměrně dobře daří prolínání kulturních tradic s moderním světem.

Jezdí se sem také za výtvarným uměním, za četnými stopami po impresionistech. V miniaturním zálivu L´Estaque vzniklo přes 30 pláten Paula Cézanna, když tady bydlel v jednom z malých rybářských domků. Právě zde také namaloval Georges Braque v roce 1908 svůj slavný obraz Dům v L´Estaque, považovaný za předzvěst kubismu. Někteří noví přistěhovalci také nakupují v Marseille nemovitosti, především v pitoreskní čtvrti Le Pannier na svah…