Bílí a černí

Večerní vánek rozčísne nekonečné porosty rákosu a jeho šustivá píseň se spojí se šploucháním mořského příboje. Odlesk zapadajícího slunce pohladí načervenalým světlem bílou hřívu divokých koní, až se zdá, jako by hořela. Přichází chvíle, kdy se rodí legenda o nespoutaném vládci koní, bílém hřebci, který vyvedl své stádo z hořících hor. Země se chvěla pod kopyty prchajících koní, jen zrádné bažiny při ústí Rhôny se měkce prohnuly a stáhly do svých hlubin mnohé z těch, co unikli plamenům. Hřebec s hořící hřívou se ponořil do slaných vln a znovu se zrodil z mořské pěny. Svému stádu dal nový domov, bažinatou Camargue, jeden z posledních rájů divokých koní.

Bílý camargský kůň je od pradávna skutečným vládcem této přímořské krajiny. Koně jsou tu vidět doslova všude. Provázejí nás od chvíle, kdy jsme projeli městečkem St-Gilles-du-Gard, které bývá označováno jako brána do Camargue. Ve skupinkách se volně procházejí podél vodních kanálů, okusují výhonky rákosu, pohazují hlavou nebo se jen tak prohánějí po rozlehlých zasolených pláních. Náhle se zjeví mezi stromy, trochu smutně a trochu šibalsky se na nás podívají a opět beze stopy zmizí. Jsou jako bílí duchové tohoto kraje.

Původ těchto bílých koní je obestřen tajemstvím. Podle současných výzkumů však prý mají mnohé společné znaky s koňmi vyobrazenými před sedmnácti tisíci lety na stěnách jeskyně Lascaux. V krvi tohoto divokého a vlastně samovolně „vyšlechtěného“ plemene jsou určitě i starověcí domácí koně. Římští autoři totiž zanechali mnohé zprávy o stádech divokých bílých koní žijících v bažinách poblíž řecké osady Massalia (Marseille), tedy v oblasti dnešní Camargue.

V 7. a 8. století došlo k dalšímu samovolnému křížení tohoto plemene s berberským koněm v době maurské invaze, která se mimo jiné projevila i na tvaru postrojů a sedel, jež se zde dodnes používají. Například místní klecovité třmeny se zcela shodují s typy užívanými ve Španělsku a Portugalsku v době maurské nadvlády.

Drsné životní podmínky, bažinatá půda, sporá, slanomilná vegetace, spalující letní slunce, zimní bouře, nemilosrdný slaný mistral a obrovská hejna komárů – to vše vytvořilo neobyčejně odolné, trochu nevzhledné, ale svým způsobem krásné camargské koně, kteří byli uznáni jako plemeno teprve v roce 1968. Stáda těchto divokých bílých koní, nazývaná manady, žila v izolaci bažin celkem nerušeně až do 19. století. Místní obyvatelé používali stejné plemeno ochočených, ojedi…