Malý zvonek na mém stu zdobí nápisy FONDERIE DE CLOCHES a VILLEDIEU LES POELES. První označuje zvonařskou dílnu, druhý normandské městečko. Přeložit ho lze jako město pánviček. Jeho původ naznačuje kříž maltských rytířů, patrný ve znaku města, vyraženém uprostřed zvonku.
Původně se nazývalo Siennetre a ve 12. století zde rytíři řádu svatého Jana z Jeruzaléma založili hospic a první komturství řádu. Když se v roce 1530 stali součástí řádu maltských rytířů, změnili název města na Villedieu neboli Boží město. Z Východu přinesli znalosti kovotepecké výroby, kterou sem přicházeli rozvíjet řemeslníci z širokého okolí, zvláště proto, že město mělo řadu obchodních a daňových výhod. V počátcích vytvářeli hlavně ozdoby do kostelů, teprve později přešli na výrobu předmětů užitečných v domácnostech. Objemné baculaté měděné konve na mléko, které nechyběly na žádné normandské farmě, pocházely právě odtud.
Dílny na výrobu měděného nádobí a krámky s ním najdete ve Villedieu na každém kroku. Když si při procházce tímhle čtyřtisícovým městečkem prohlížíte ve výkladních skříních stovky pánviček, rendlíků, konvic a konviček, hrnců a kastrolů v nejrůznějších velikostech, napadne vás, jak mohou jejich výrobci vůbec prosperovat.
Dílny ale dnes vyrábějí také měděné nebo hliníkové nádržky a kotle pro domácnosti i průmyslové použití. Tepané nádobí, vázy a nejrůznější ozdobné předměty jsou spíše určeny jako suvenýry pro turisty.
K nejstarším dílnám patří Atelier Du Cuivre neboli Měděná dílna. Pláty mědi nařezané na příslušnou velikost se tady pod rukama zručných řemeslníků mění v užitečné a hezké předměty. I když mužům v kožených zástěrách vydatně pomáhají stroje, na nichž z poddajného materiálu vytáčejí nebo vytlačují potřebné tvary, hodně ještě zbývá udělat těžkými kladivy. Díky dlouholeté praxi a umu je však ovládají velmi citlivě, takže výsledkem je jemná a přesně provedená práce. Další pak předměty galvanizují, leští a zdobí. Mistři kovotepeckého řemesla návštěvníky velkoryse přehlížejí, na zvědavce jsou zvyklí, protože jejich pracovní prostředí, které se po staletí ani příliš nezměnilo, slouží jako muzeum. V potemnělé místnosti za dílnou můžete shlédnout i krátký film o historii tohoto řemesla, díky němuž si Villedieu připsalo přívlastek „les Poeles“ – město pánviček.
Mohlo by se ale také jmenovat město zvonů. Zdejší zvonařská dílna je jednou ze tří ve Francii a z 21 v Evropě. Založil ji v roce 1865 ing. Cornille Havard, který využil zručnosti místních dělníků. „Zvony se odlévají tak jako před tisícem let a tomu odpovídá i prostředí,“ vítá nás v dílně pětadvacetiletá umělecká kovářka Virginie. Největší prostor zaujímá pec, v níž se 78 dílů mědi a 22 dílů cínu mění v bronz. Slitina pak steče kanálkem do formy připravené podle tradičního receptu ze směsi jílu, ovčí vlny a koňského hnoje. „Jak zařídit, aby zvon zvonil tak, jak má? Musí mít hlavně správnou „barvu hlasu“, aby ladil, a to vyžaduje naprosto precizní práci. Dílna sice vypadá velmi staře, ale při hledání optimální tloušťky stěny zvonu nám pomáhá počítač. Vyrobit zvon je složité a vyžaduje to znalost devatera řemesel. Naši lidé tu pracují desítky let. Pokud téhle práci propadnete, nikdy se jí už nevzdáte,“ popisuje práci v dílně Virginie. Ví, o čem mluví. Studovala umění na univerzitě a do dílny přijela, aby se podívala, jak se zvony odlévají. Už zůstala, nejdříve se zamilovala do zajímavé práce a pak i do syna majitele dílny, s nímž má dceru.
Zvonařská dílna ve Villedieu nemá o zakázky nouzi. Ročně odlije 150 zvonů, obvyklá váha zvonu je půl tuny, přibližně 15 z nich ale váží přes 1100 kg. Značnou část produkce tvoří dodávky lodních zvonů pro francouzské námořnictvo, zvony také exportuje do zahraničí. Každým rokem si dílnu přichází prohlédnout přes 60 000 návštěvníků, kteří si na památku odnášejí malý měděný zvoneček s vyraženým Fonderie de cloches, Villedieu des Poeles.