Umění z pravěku

Detailní znalost zvířat, umění stopování a lovu, schopnost nalézt ve vyprahlé krajině vodu, označování nebezpečných míst a mnoho dalších, pro přežití nezbytných zkušeností, se předávaly po dlouhou dobu pouze ústně. Avšak potřeba uchovat tyto zkušenosti i pro další generace vedla, stejně tak jako i v jiných částech naší planety, ke snaze tyto poznatky nějakým způsobem trvale zaznamenat. Austrálci niky nevynalezli písmo, avšak velmi záhy začali zaznamenávat svá sdělení prostřednictvím kresby. Pravěcí umělci používali především přírodní hlinky (červená a žlutá), kaolin (bílá) a dřevěné uhlí (černá). Jako podklad jim pak sloužily různé skalní převisy a jeskyně, kde byly jejich výtvory chráněny před povětrnostními vlivy. Svá díla však vytvářeli i na pláty kůry, především eukalyptové, nebo je vyřezávali rovnou do kmenů mohutných stromů. A ta nejefemérnější sdělení byla poskládána z různobarevných kamínků, tvořících prapodivné obrazce na krvavě červené půdě australského vnitrozemí.
Nejstarší skalní kresby na severu Arnhemské země jsou téměř 40 000 let staré. Jen pro srovnání, známé nástěnné malby v jeskyni Altamira, kterými se chlubí evropský kontinent, jsou staré pouhých 10 000 let! Je až neuvěřitelné, co všechno se lze z australských kreseb dozvědět a co všechno byli schopni jejich tvůrci vyjádřit. Ze skalních převisů na nás shlížejí mnohá, v současnosti již vyhynulá zvířata, dozvíme se, jak vypadá stopa toho či onoho živočicha, jak udělat past, jak ulovit pštrosa emu, a že nemáme chodit do skalní průrvy, protože ji stráží zlí démoni, a mnoho dalších zajímavostí. Naznačené vzájemné vztahy mezi živočichy, rostlinami a jejich prostředím jsou v podstatě prvním dokladem ekologického myšlení.
Nejstarší záznamy představují většinou jen otisky rukou či svazků trávy namočených v barvě. Postupem času se stávaly kresby složitější a objevují se na nich zvířata, duchové a lidé. Na dalším stupni uměleckého a vyjadřovacího projevu už kresby naznačují různé činnosti a vzájemné vztahy mezi znázorněnými objekty.
Avšak to, čím je australské domorodé umění proslavené po celém světě, je takzvaná rentgenová kresba. Tento styl se objevil sice poněkud později, ale představuje unikátní pojetí reality. Umělec ve svém výtvarném projevu prokazuje podrobnou a hlubokou znalost znázorňovaného objektu, a tak nám na své kresbě zvířete nebo člověka umožňuje jakoby rentgenově nahlédnout až do jeho nitra. Vidíme tedy nejenom vnější obrysy těla, ale i kostru, strukturu svalů, vnitřní orgány, jako žaludek, srdce či játra. U samic plazů a ptáků jsou v břišní dutině patrná vajíčka a u savců mláďata nebo děti. Někdy jsou tyto vnitřní struktury znázorněny pouze pomocí geometrických vzorů, jindy jsou zpracovány detailněji.
Umění domorodců je natolik fascinujícím fenoménem, že stále láká řady badatelů. Patří k nim i antropolog českého původu, G. Chaloupka, který dokazuje, že toto umění je stále živé a hlavně, že stále plní své původní, tj. informační poslání. Na skalní stěně se tak například můžeme setkat s kresbou lodi, která byla spatřena domorodci v době počátku bělošského osídlování Austrálie. Zcela recentní malba z konce osmdesátých let 20. století na eukalyptové kůře varuje před rozmáhajícím se zlozvykem domorodé mládeže – fetováním formou čichání benzinu z plastových sáčků. Tmavá postava vlevo představuje fetujícího mladíka, vpravo je pak názorně předvedeno, kam tento návyk vede.
Kresba lodí z počátku osidlování Austrálie Kresbou je možno ozdobit nejen skálu, kmen či plát kůry, ale i své vlastní tělo nebo zbraň. Časté jsou rytiny a ornamentální zdobení bumerangů. Na rozdíl od hluboce vžité představy, však není bumerang vynálezem čistě australským, a navíc se nejedná ani o skutečnou loveckou zbraň. Je to spíše umělecky vyvedená hračka pro rozptýlení a volný čas. Takový zručně udělaný bumerang, navíc náležitě ozdobený, svědčí o značné šikovnosti a dovednosti jeho majitele, a může tak chlapcům napomoci při získávání srdcí domorodých dívek. Jako skutečné zbraně pro lov menších vačnatců a ptáků se používají různě upravené vrhací hole, které však nemají schopnost se vracet. Revolučním zvratem v lovu velkých klokanů byl vynález vrhače oštěpů, wumery, který prodloužil doletovou vzdálenost i razanci vrhu.
Mluvíme-li o umění původních obyvatel Austrálie, nesmíme zapomenout ani na nejznámější hudební nástroj jižní polokoule – „didžeridu“. Tento dechový nástroj se vyrábí z duté větve a jeho hluboký, podmaňující zvuk se nese do daleka. Slyšíme-li ho v podvečerním slunci, které rudě ozařuje pustinu australského outbacku, pak kolem nás začnou znova ožívat duchové z „Doby snů“, z doby, kdy lidé ještě mluvili se zvířaty, duchy, démony a přírodními živly, z doby, která pro některé Austrálce stále trvá.

Další informace o Austrálii naleznet zde: http://www.sopka.cz

Text a foto JAN VOTÝPKA, j.r.

Shopping Cart