Trajekt vyplouvá ze splitského přístavu a věž Diokleciánova paláce se zmenšuje. Po necelých dvou hodinách plavby přistane v Supetaru. Jak dlouho asi taková cesta trvala římským otrokům, kteří na lodích poháněných vlastní silou přepravovali kdysi opačným směrem, z Brače na pevninu, bílý kámen na stavbu paláce? Křídový vápenec, jenž se tady od římských dob těží a zpracovává, proslavil ostrov mnohem dřív než jeho přírodní krásy a historické památky.
Poznávacím znakem Brače je proslulý Zlatý roh. Obrázek zčásti zalesněné písečné kosy nechybí v žádném turistickém průvodci Chorvatska. Vybíhá do moře na jižní straně ostrova, vlny si pohrávají s jejím vrcholem a oblázky obrušují do hladka. Jedna strana mysu je vždy návětrná a druhá chráněná před větrem, což vede k tomu, že písečný cíp se může vlivem větru a mořských proudů i během několika hodin otočit na tu či onu stranu. V létě je kosa přeplněná rekreanty. Příhodných větrů využívají surfaři a jachtaři a v blízkosti mysu kotví výletní lodě z dalmatských letovisek, které sem přivezly turisty dychtivé okusit pláž, označovanou často za nejkrásnější na celém chorvatském pobřeží. Přilehlé městečko Bol, v minulosti sloužící jako zásobovací středisko námořníků, se dnes řadí k nejrušnějším turistickým centrům na Jadranu.
Bol je ale mnohem víc než jen jedinečný Zlatni rat. Členité pobřeží s mnoha zátokami lemují útulné pláže, jež poskytují dostatek místa i turistům, kteří o dovolené dávají přednost klidu a soukromí. V okolí také najdou zajímavé cíle výletů. Západním směrem od Bolu například leží vesnice Murvica, poblíž které vzniklo kdysi několik klášterů a pousteven. Nejpozoruhodnější z nich se jmenuje Blača. Sestává z několika budov propojených můstky a schodišti a jakoby přilepený ke skále vyhlíží značně pitoreskně. Založili ho mniši, kteří sem z pevniny uprchli před Turky. Nejprve žili v jeskyni Ljubitovica, v 80. letech 16. století si postavili kostel a klášter. Hospodářské a sakrální stavby vybudované v pozdějších letech pak úplně uzavřely někdejší vchod do jeskyně. V klášteře působila škola, tiskárna a dokonce hvězdárna, kterou vybudoval Niko Miličević, poslední představený kláštera a známý astronom. Muzeum shromažďuje obrazy, hodiny a další předměty, nejcennější je však jeho velká knihovna s hlaholskými misály.
Jižní pobřeží ostrova je mnohem méně obydlené než severní, přivrácené k pevnině, a to kvůli vysokému pohoří s vůbec nejvyšším bodem jadranských ostrovů, Vítovou horou s vrcholem 778 metrů nad mořem. Dobře značená cesta na horu vede právě z Bolu, a protože výška hory rovná se výškový rozdíl, je výstup náročný. Turisté by se na něj měli vydávat v brzkých ranních hodinách, kdy sluníčko ještě není tak silné. Odměnou po vystoupání se jim stane nádherný rozhled, za příhodného počasí prý dokonce uvidí i italskou Apulii. Zlatý roh mají odtud jako na dlani, za průlivem se zvedají k obloze hory na sousedním Hvaru. Vrchol si často vybírají jako startovací místo rogalisté. Samotný Brač se odtud představuje jako ostrov vápencových skal, porostlý makií a borovicemi.
Úrodná půda se rozkládá především mezi obcemi Nerežišča a Ložišča a v okolí Sumartinu. Ostrované na ní pěstují olivovníky, višně maraska, mandlovníky a vinnou révu, i když značná část vinic leží ladem od začátku minulého století, kdy je postihl révokaz. Spousta vinařů, pro něž byla choroba velkou pohromou, odešla za živobytím až za oceán, většinou se vystěhovali do Chile. Podle některých pramenů jich tam žije kolem 20 tisíc, což je mnohem víc než 13 tisíc současných obyvatel Brače.
Z opačné strany lze na Vítovu horu snadno dojet autem po úzké asfaltové cestě, vedoucí borovým lesem. Nad kamennými zídkami, které oddělují pozemky jednotlivých majitelů, vyčnívají nízké malé kruhové domečky zvané bunje. Kdysi je stavěli pastevci, aby se měli kam ukrýt před nepohodou, dnes spíše slouží na uložení zemědělského nářadí.
Nejstarší kamenolomy na východním Jadranu se rozkládají v okolí přístavního městečka Splitska. Právě tady nakládali Římané na lodě kamenné kvádry pro Diokleciánův palác ve Splitu. Římskou přítomnost dokládají zbytky vil a antický reliéf Herkula vytesaný v kamenolomu v Rasohe. Bračský kámen byl použit také na stavbě Říšského sněmu v Berlíně, vídeňského parlamentu a dokonce i Bílého domu ve Washingtonu, nemluvě o mnoha kostelích, kaplích, klášterech, hrobkách a obyčejných obydlích na samotném ostrově. V Sutivanu je to například zajímavý zámeček rodiny Marjanovičů z 18. století a opevněný renesanční dům rodiny Natali-Božičevičů z 16. století. V největším sídle a správním středisku ostrova Supetaru je to zase Petronovičovo mauzoleum, nádherné dílo dalmatského kamenického umění, jehož autorem je architekt a sochař Toma Rosandič. Kámen se dnes těží a zpracovává hlavně v blízkosti obce Pučišće. Nejrůznější předměty vyrobené ze zdejšího mramoru – vázy, misky či šachové figurky – nabízí místní prodejna.
Za nejstarší obec na ostrově je považován Škrip, kde se nacházejí stopy ilyrského a římského osídlení. Obec byla tehdy střediskem výroby sarkofágů, což dokládá řada nepoužitých schránek, které se zde dosud objevují. Návštěvníky zaujme především působivý kaštel s mohutnou obrannou věží z benátského období, v němž dnes sídlí Bračské muzeum s archeologickou a etnografickou sbírkou. Najdeme tu také velký antický hřbitov, za povšimnutí stojí i velká lokve neboli nádrž na vodu.
Nedostatek pitné vody sužoval obyvatele Brače od nepaměti, protože na ostrově nejsou žádné vodní toky a jen několik sladkovodních pramenů v okolí Bolu. Místní obyvatelé proto shromažďovali dešťovou vodu do prohlubní s kamenným nebo jílovitým dnem, do nichž stékala voda z kamenitého svahu. Jejich obdobou jsou dodnes využívané nejrůznější nádrže a sudy u domů, kam lidé složitě svádějí vodu se střech. Ještě v 70. letech dovážely pitnou vodu na ostrov cisternové lodě, od roku 1977 problém vyřešilo potrubí položené na mořské dno, které přivádí vodu z řeky Cetiny. Zlepšilo se i dopravní spojení po ostrově. Asfaltové silnice vedou do všech obcí, byť první kilometry byly postaveny teprve v roce 1976. S pevninou je Brač spojen pravidelnými trajekty ze Splitu a Makarské. Dávno tak už neplatí, že Brač je ostrovem „bez chleba, vody, cest, vinné révy a oliv,“ jak kdysi napsal rodák z bračské Postiry, slavný chorvatský spisovatel Vladimir Nazor.