Když v hlubokých lesích v předhůří Julských Alp na konci 15. století náhodně objevili ložisko rtuti, jistě nikdo netušil, že její zásoby vystačí na dalších 500 let. Horníci za tu dobu dobyli z podzemí téměř 150 000 tun rtuti, což představuje zhruba 13 % celkové světové produkce. Po španělském Almadenu, kde se dodnes těží, se tak slovinská Idrija zařadila na druhé místo ve světě.

Ani první kutání nenaznačovalo vydatnost ložiska. V roce 1500 byla zaražena první štola Antonín, ale teprve za dalších osm let horníci v hloubce čtyř desítek metrů narazili na bohatou cinabaritovou rudu a dolování se rozjelo na plné obrátky. Od roku 1575 doly převzala habsburská monarchie a investovala do jejich rozvoje. Většinu rtuti vyvážela do Jižní Ameriky, kde se používala k amalgamaci stříbrných a zlatých rud. V 17. století se na povrch dostávalo nanejvýš 250 tun rtuti ročně. Horníci trávili v podzemí 12 hodin denně při fyzicky nesmírně náročné práci. Štoly neměly žádné větrání, a tak výpary jedovaté rtuti způsobovaly otravy. Málokterý horník vydržel pracovat déle než tři roky, někteří umírali již po několika měsících. Na relativně dobře placenou práci přesto čekaly zástupy zájemců. Na konci 18. století, kdy důl sestával z šesti šachet, stoupla těžba na 600 až 700 tun ročně a počet horníků se zvýšil na 1350. Idrijská rtuťová lokalita se na rozdíl od jiných vyznačovala značnou čistotou. Rtuť se nacházela v ryzí podobě stříbrobílých tekutých kapiček kovu nebo jako cinobaritová ruda čili rumělka. Průměrně ruda obsahovala 18 % drahého kovu, přičemž výnos z jeho prodeje pokrýval závratných 5 % rozpočtových výdajů celého habsburského impéria. Finanční profit z těžby rtuti přiměl vídeňský dvůr k většímu zájmu o Idriji a osudy horníků. Ve městě se zlepšily životní podmínky, vyrostla skladiště zboží, postaveny byly kostely, dokonce divadlo, školy a zlepšila se zdravotní péče. Od poloviny 18. století působil v Idriji první stálý lékař J. A. Scopoli.

Zlaté časy prožívala Idrija ještě začátkem 20. století, kdy zůstávala jedním z nejlukrativnějších státních podniků. Parní stroje, strojní vrtání, vylepšené hutní pece a pak elektřina zvedly produktivitu práce, takže v roce 1913 důl vytěžil rekordních 820 tun rtuti. Při modernizaci bylo použito i zařízení z Čech, velké pece systému Čermák-Špírek, jež sloužily až do 60. let 20. století. To už se ale zásoby rtuti tenčily, a kdy…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Slovinsko