Mexičtí zelení ježci

Kaktusy jsou domovem v tropických a subtropických oblastech Nového světa a některé dokonce i v oblastech chladnějších. Ale skutečnou mekkou kaktusářů, této zvláštní sekty pěstitelů, je Mexiko. Mnohé druhy kaktusů rostou pouze zde, někdy jen na několika málo lokalitách či dokonce pouze v jediném údolí, ba i na jediné skále. Kromě schopnosti přežít v těch nejnehostinnějších podmínkách je pro většinu kaktusů společná i přítomnost trnů a trníčků. Ty chrání kaktusy před nenažranými býložravci, kteří by si s velkou potěchou pochutnali na dužnatém a výživném soustu. Kromě klasických velkých trnů jsou součástí arzenálu mnoha kaktusů i chomáčky jemných trníčků zvaných glochidie. Ty mají na koncích droboučké zpětné háčky, kterými se zachytí v kůži nebo sliznici nenechavce a ačkoliv nejsou zpočátku na pokožce vůbec cítit, časem se celé místo zanítí a začne bolestivě hnisat.

Trny však nejsou pouze prostou ochranou před živočichy. Jejich hustá spleť chrání a izoluje rostlinu také před nadměrným odparem vody i před  přílišným teplem. A tak se s kaktusy setkáme nejčastěji právě v místech, kde je značný nedostatek vody – v pouštích a polopouštích, ale i na sluncem rozpálených skalách. S vodou hospodaří velmi úsporně a v době dostatku, hlavně po přívalových deštích, ji rychle akumulují do tkání svých zdužnatělých stonků, kde si ji uchovávají na zlé časy. Kořeny mají kaktusy buď při povrchu země – tak je tomu v místech, kde stačí občasné deštíky pouze na zvlhčení mělké vrstvy půdy, nebo naopak kůlovité a velmi hluboké – pro čerpání vody z podzemní.

Pro Mexiko, ale i pro některé jižní oblasti USA, je nejtypičtějším kaktusem sloupovité saguaro (Carnegiea gigantea). Stalo se symbolem Divokého západu a ve tvaru saguara se vyrábějí například i víčka oblíbených druhů tequily. Saguaro je jedním z nejvyšších kaktusů vůbec a jeho svícnovitá ramena dosahují až 25 metrů. Červené sladké plody saguar sklízeli indiáni odpradávna a v dutinách mohutných kmenů hnízdí pod ochranou trnů mnozí ptáci včetně drobných sůviček.

Jiné druhy kaktusů nespoléhají ani tak na svou výšku, ale na šířku. A tak se v Mexiku můžeme setkat se sudovitým kaktusem (Echinocactus grusonii), kterému Mexičané říkají ‘židle pro tchýni’ a tento tunový obr může mít až půldruhého metru v průměru.

Nejnápadnějšími kaktusy v Mexiku jsou ale opuncie. Setkáte se s nimi prakticky všude, především pak na mexickém venkově. Na rozdíl od ostatních kaktusů rostou poměrně rychle, a tak je místní obyvatelé často používají jako trnité a jen velmi těžko překonatelné živé ploty. Nopály, jak jsou zde opuncie nazývány, především pak druhy Opuntia ficus-indica a Opuntia amylacea však poskytují mnohem víc, než jen ochranu chudých políček před věčně nenažranými stády. A pravděpodobně právě pro svou všestrannost se rozšířily ze své původní domoviny do tropických a subtropických oblastí téměř celého světa. Mnohde můžeme obdivovat plantáže těchto kaktusů, které poskytují svým pěstitelům dužnaté ovoce – poměrně velké kulovité plody zvané tuna. Než se ale člověk může do této nevalné pochoutky zakousnout, musí ji důkladně oloupat. Plody jsou totiž porostlé chomáčky jemných trníčků se zpětnými háčky. A odtrnění je nutné provést velmi důkladně, protože pokud vám některé z drobných glochidií uvíznou v  ústech, nezbývá než počkat, až vyhnisají. I jiné kaktusy, především mamilárie a cereusy mají poživatelné plody – namnoze chutnější a bezpečnější, než jsou plody opuncií, i když většinou  mnohem menší. Plody kaktusů se však nemusí jíst jen syrové. Díky vysokému obsahu cukrů se z nich na mnoha místech vyrábějí marmelády i domorodé pálenky.

Poživatelné jsou i dužnaté, listovité články opuncií. Koncové, ještě nezdřevnatělé články těchto kaktusů se odseknou a mírně ožehnou nad ohněm, aby se opálily nebezpečné trny. Po jemném naklepání se mohou předkládat hladovému dobytku, ale lze z nich vylisovat i celkem chutný džus. Ten se ale předtím, než jej začnete pít, musí přecedit přes kousek látky, aby se odstranily zbylé trníčky. Ovšem kozy a velbloudi dokážou sežrat měkké koncové články mnohých opuncií celé, včetně trnů. Nejmladší opunciové články, které ještě nemají vyvinuté trny, se někdy nakládají podobně jako naše okurky, jindy se smaží nebo se rozemelou a používají jako součást náplně do tortil. Měkké části některých kaktusů se také nakládají do cukerné šťávy a prodávají se pak jako kandované ovoce.

Saguara, sudovité ‘barrel’ kaktusy i opuncie jsou představiteli velkých kaktusů, jen obtížně pěstovatelných na okenním parapetu. Většina kaktusů je však normální tj. květináčové velikosti. Zatímco po většinu roku vypadají celkem nezajímavě a díky trnům většinou trochu šedě, vše se změní, když kaktus vykvete. Spousta druhů vytváří téměř obří květy, které mohou být i větší, než samotná rostlina. Když na poušti zaprší, nastanou vhodné podmínky k rozmnožování a celá  krajina naráz, ale jen nakrátko,  rozkvete. V tomto období není radno otálet, a tak se rozkvetlé rostliny  snaží co nejrychleji sehnat vhodné opylovače, kterých však není v těchto místech nikdy velký nadbytek. Proto  kaktusy  lákají různé včely, mouchy a brouky svými velkými a nápadnými květy viditelnými již z velké dálky.

Spatřit rozkvetlou poušť je jedním z nejkrásnějších zážitků, které může Mexiko nabídnout.