Pro Evropana je slovem probouzejícím fantazii. Při jeho vyslovení se nám hlavou mihne kaleidoskop mayských pyramid, kostelíků se dvěma zvonicemi, širokých sombrer na hlavách snědých mužů s kníry, hlubokých očí míšenek a všudypřítomných dětí. Hledáte-li dále tajemné slovo v atlasovém rejstříku, záhy zjistíte, že má hned několik významů. Vedle označení Spojených států mexických, se tak jmenuje jeden z federálních států s hlavním městem Toluca de Lerdo, ale také federální distrikt a největší město celého soustátí, Ciudad de México.
Spojené státy mexické jsou kolosem na území téměř dvou milionů čtverečních kilometrů a Česká republika je pro srovnání velká asi jako Chiapas, jeden z jeho jedenatřiceti federálních států. Polovinu hranice s USA tvoří řeka Río Bravo del Norte (Rio Grande) a západně od Ciudad Juárez (amerického El Pasa) je hranice administrativní. Západní a východní břehy omývají dva oceány, Atlantský (s Mexickým zálivem a Karibským mořem) a Tichý (včetně zálivu Kalifornského). Značnou část území tvoří meseta, náhorní plošina s nadmořskou výškou okolo 2000 metrů, vystupující ze severních pouštních oblastí směrem k jihu, ohraničená na západě a východě horskými hřebeny Sierra Madre. Jih země vyplňuje sopečné pohoří Cordillera Neovolcánica se silnější seismickou a sopečnou aktivitou. Nejvyššími vrcholy jsou Pico de Orizaba (5700 m), Popocatépetl (5452 m) a Ixtaccíhuatl (5286 m). Za Tehuantepeckou šíjí se táhne rozsáhlá nížina na severu poloostrova Yucatán. Vysočina jižně od ní tvoří hranici se sousední Guatemalou a s Belize.
Přestože země leží v subtropické oblasti mezi Severní a Střední Amerikou, najdeme zde všechna klimatická pásma, od bujného tropického pralesa, borových hájů mírného pásu plných hříbků až k tundrám na vrcholcích vulkánů a suchým pouštím a polopouštím porostlým kaktusy. Klima ovlivňuje nejen nadmořská výška ale i množství srážek. Období sucha, vyplňující značnou část roku, střídá na jihu a ve středu země letní období intenzivních dešťů. Častější srážky na východním pobřeží ovlivňují pasáty z Atlantiku, zatímco severozápad má celoročně polopouštní charakter a značnou část území sužuje sucho. Vedle pohraničních řek Río Bravo a Usumacinta mají větší význam Pánuco a Grijalva San Pedro ústící do Mexického zálivu. Leží tu několik větších jezer, Chapala, Pátzcuaro, Catemaco, a pro osídlení jsou významné i zásobárny podzemní vody v krasových oblastech na Yucatánu.
Mexické přírodní bohatství je zdánlivě nevyčerpatelné. Země produkuje pětinu světové těžby stříbra a má značný podíl na těžbě zemního plynu, ropy, barevných kovů, uranu i železné rudy. Pěstuje se tu kukuřice, kakao, káva, vanilka, bavlna, tabák, pomeranče i cukrová třtina. U pobřeží jsou vyhlášená loviště krevet a humrů. Zdejším obyvatelům však mnohdy z tohoto bohatství nic nepatří.
Současné Mexiko je stále ovlivňováno odkazem předkolumbovských civilizací. Nejstarší archeologické nálezy pocházejí z období před 35 tisíci lety a první civilizace vznikla již před třemi tisíci let. Olmékové vystavěli ve svých centrech San Lorenzo a La Venta v pobřežních oblastech současného jižního Veracruzu a Tabaska nejen první pyramidy, ale přesně spočítali sluneční a planetární cykly, či vytvořili důmyslný zavlažovací systém. Stali se tak mateřskou kulturou, na níž navazovala celá Střední Amerika. Další civilizační centra vznikala zvláště na přelomu našeho letopočtu ve středním Mexiku (Cholula a Teotihuacán), na jihu země (zapotécký Monte Albán) a v jihovýchodním pohraničí (mayské oblasti). Okamžik, kdy tato nová centra získala vliv, označujeme jako klasické období velkých mexických kultur. Obývalo je tehdy přes sto tisíc lidí a vojenské, obchodní i kulturní styky obsáhly téměř celou Střední Ameriku. Klimatické změny, přinášející evropské stěhování národů, však zasáhly i sem a způsobily po několika prosperujících staletích pád těchto kultur. Střední Mexiko ovládly kočovné kmeny a nová kulturní centra (jako totonacký El Tajín) se značně zmenšila. Do konce 10. století převzaly kulturní štafetu mayské oblasti (Palenque, Uxmal, Calakmul, honduraský Copán) v čele s guatemalským Tikalem. Když jejich obyvatelé tato místa opustili, skončilo takzvané klasické období. Na scénu dějin přicházejí nové severní kmeny, mezi nimiž vynikli zvláště Toltékové, kteří rychle přejali poznatky svých předchůdců. Ze svého centra v Tule pak záhy ovládli rozsáhlá území. Jeden z toltéckých kmenů, vedený náčelníkem Quetzalcóatlem (mayským Kukulkánem), dokonce ovládl okolo roku 1000 i vzdálené středisko Chichén Itzá a stal se zakladatelem nové fáze yucatánského umění tzv. maysko-toltéckého období.
Dlouhodobé sucho na počátku 13. století znamenalo další pády civilizačních center, včetně kultury ‘velkých domů’ na hranici s dnešními USA (Paquimé, Canyon Chaco, Mesa Verde). Průniky severních Chichimeků (divoké psí rasy) do středního Mexika tam vyvolaly masivní rozšíření vojenských kultů i lidských obětí. Rovněž mayské oblasti zachvátila série kmenových válek a zbylá města, soustředěná zvláště při pobřeží, se silně opevňovala (Tulum). Jih země, Oaxaku, ovládl kmen Mixtéků s centrem v Mitle, severovýchodní pobřežní oblasti opanovali Huastékové (Tamuín) a středozápad Taraskové (Tzintzuntzan). Roku 1325 vzniklo hlavní město aztécké říše, Tenochtitlán, dnešní Ciudad de México, které v průběhu 15. století získalo nadvládu a stalo se nejvýznamnější mocností, jež se nakonec utkala se Španěly.
S příchodem Hernána Cortése a dobytím aztécké říše začala nová kapitola dějin země, zvaná místokrálovství Nové Španělsko ( 1535 – 1821), k němuž původně patřilo veškeré území pod španělskou nadvládou na sever od Panamské šíje. Mexiko, stojící v jeho čele, od něj zdědilo nejen unifikující španělštinu, ale také devadesátiprocentní zastoupení katolického náboženství. Po počátečním demografickém kolapsu indiánů se od počátku 17. století začal počet obyvatel postupně zvyšovat. Do popředí se dostala zejména skupina mesticů, tedy míšenců bělochů a indiánů, jež dnes tvoří přibližně dvě třetiny všeho obyvatelstva. Když po desetiletých bojích vyhlásilo Mexiko roku 1821 nezávislost na Španělsku, žilo zde asi 4,5 milionu lidí. Země byla nestabilní, ať už v čele státu stáli zástupci monarchistů, federalistů, centralistů, liberálů, konzervativců či armádní špičky. Expandující severní soused, mladé USA, díky těmto vnitřním zmatkům postupně získal takřka polovinu původního mexického území. Konsolidace politické situace i hospodářství nastala až po ukončení francouzské intervence v 60. letech 19. století, kdy se země otevřela zahraničnímu kapitálu. Neřešené sociální otázky však vyprovokovaly v druhé dekádě 20. století občanskou válku, která si vyžádala na milion životů. Výsledkem této Mexické revoluce je dodnes platná ústava z roku 1917, která zajišťuje svým občanům rozsáhlá sociální práva. Pozemková reforma a státní vlastnictví nerostného bohatství se staly hlavním motem Revoluční institucionální strany (PRI), která byla u moci nepřetržitě až do konce 20. století. V tomto období se země značně stabilizovala a modernizovala a svou demokratičností se stala vzorem pro ostatní latinskoamerické státy.
Hospodářským problémem posledních čtyřiceti let se však stala populační exploze. Zatímco v roce 1920 se blížil počet obyvatel 15 milionům, na počátku 60. let to bylo dvakrát více a v polovině osmdesátých let už v Mexiku žilo na 70 milionů lidí. Strmá demografická křivka se bohužel nezastavila a v současnosti již atakuje stomilionovou hranici. Rostoucí počet zvláště venkovského obyvatelstva vede k rozsáhlé migraci do velkých měst a do USA.
Současné problémy nevyřešila ani vláda mladých technokratů z přelomu 80. a 90. let, ani podpis smlouvy o Severoamerické zóně volného obchodu. Paradoxně právě rok 1994, kdy smlouva vstoupila v platnost, provázel nejen pád pesa, ale i výbuch indiánských nepokojů ve státě Chiapas na jihu země. Zdiskreditovanou PRI nahradila v roce 2000 Strana národní akce (PAN) v čele s prezidentem Vicentem Foxem Quesadou, který dnes stojí před řadou problémů. První z nich, konflikt v Chiapasu, se již pokusil stabilizovat, a tak nezbývá než doufat, že nové tisíciletí znamená pro tuto fascinující zemi počátek nové a klidnější existence.