Když pak nadešla ta chvíle, posadil se s apoštoly za stůl. Tehdy jim řekl: „Toužebně jsem si přál jíst s vámi tohoto beránka předtím, než budu trpět. Říkám vám, že už ho neokusím, dokud nedojde naplnění v Božím království.“
Evangelium podle Lukáše 22:14–16
Poslední večeře Ježíše Krista s jeho učedníky den před jeho umučením, jak ji líčí evangelia, patří k nejčastěji reprodukovaným scénám v historii výtvarného umění. Bezpochyby nejslavnější zobrazení je dílem Leonarda da Vinci, jednoho z nejproslulejších umělců světa. Malbu vytvořil pro své patrony Beatrici dʼEste a Ludovica Sforzu, na jehož pozvání přišel v roce 1482 do Milána z Florencie. Poslední večeře vznikala pod jeho rukama na stěně refektáře dominikánského kláštera Santa Maria delle Grazie v letech 1495–1498.
Když se po třech letech práce objevilo na stěně refektáře dílo o rozměrech 4,6 × 8,8 m, oněměli dominikánští mniši nejen kvůli této ohromující velikosti úžasem. V jejich jídelně se zjevil stůl Ježíše Krista s dvanácti apoštoly v tak realistické, živé a plastické podobě, že měli pocit, jako by si mohli ukrojit kousek chleba z jeho tabule. Mniši znali předchozí verze legendární scény, jež se ale s Leonardovou shodovaly jen v námětu a počtu zachycených osob. Zatímco v tradičním pojetí sedí apoštolové strnule u stolu a Jidáš je poněkud stranou, Leonardovo vyobrazení navzdory tragickým okolnostem dýchá životem, je v něm drama, vzruch i napětí. Malíř zachytil okamžik, kdy Kristus pověděl apoštolům, že ví o zradě jednoho z nich. Učedníci o této šokující zprávě diskutují. Někteří ujišťují o své nevinně, další se dohadují, koho má Kristus na mysli. Leonardo mistrně zachytil jejich gesta i mimiku, jimiž provázejí své zděšení. Rozčileně se zvedají ze židlí, s překvapením pohybují rukama, nahněvaně se dívají. Jen Jidáš se na nic neptá, zlobně pozoruje ostatní a v jakémsi studném záklonu se od Krista odtahuje, vědom si toho, že se o jeho činu dozvěděl. Malba je výjimečná tím, že je velmi lidská. Leonardo studoval mimiku a fyziognomii, i proto jeho postavy působí tak věrohodně. Navíc každý prvek malby, ať už pohledy apoštolů či jejich ruce, směřují pozornost diváka k ústřednímu bodu celé kompozice, jímž je Kristova hlava. Poslední večeře je mistrovskou malbou i díky neuvěřitelné perspektivě. Autor ji začlenil do reálného prostoru refektáře: světlo dopadá na apoštoly z té strany, na níž jsou v jídelně okna. A světlo v oknech namalovaných na pozadí obrazu vytváří svatozář kolem Ježíšovy hlavy a prodlužuje pohled do nekonečna.
Za druhé světové války klášter silně poškodilo bombardování, stěna s Poslední večeří ale jakoby zázrakem zůstala neporušená, byť již v té době byla ve velmi zchátralém stavu. Působivý výjev totiž Leonardo namaloval temperami s olejem na zaschlý sádrový štuk, zatímco běžně umělci vytvářeli fresky na vlhkou omítku. Experiment se bohužel neosvědčil, malba se začala ve vlhkém prostředí brzy odlupovat a už sto let po svém vzniku byla popisována jako zničená. Po opakovaných restaurátorských pracích již ztratila 80 % původních barev. Naposledy prošla generální opravou v letech 1977–1999. Poslední večeři si může najednout prohlížet jen omezený počet lidí po dobu 15 minut, proto je návštěva možná jen po předchozí rezervaci. Od roku 1980 je Santa Maria delle Grazie s proslulou malbou zapsána na prestižním seznamu Světového dědictví UNESCO.
Leonardo v době svého prvního milánského pobytu vytvořil také skici pro kolosální sochu koně. Úkolem vytvořit největší jezdeckou sochu na světě na počest svého otce Francesca ho pověřil Ludovico Sforza. Leonardo víc než 16 let kreslil koně…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Milán a Lombardie