Cesta do Bratislavy může v současnosti připravit těm, co si jí pamatují ještě z dob společného státu, velké překvapení. V slovenské metropoli, tak jako i v Praze a dalších velkých městech, se polistopadová éra kapitalismu podepsala nejen opravami a obnovou památek a historických budov, ale především výstavbou nových obchodních a kancelářských center, nákupních komplexů a jiných prostor určených pro komerční účely. O to více návštěvníka Bratislavy udiví existence ojedinělé umělecké a kulturní instituce, která v našich zeměpisných šířkách nemá obdoby, už i proto, že vychází ze soukromé iniciativy a ze soukromých prostředků, má však obohatit všechny a neslevuje z kvality ve prospěch tučného zisku .

O muzeu moderního umění Danubiana ví patrně jen málokdo a rozhodně stojí za to se tam při návštěvě Bratislavy, ale i cesty na Slovensko, vydat. Stačí projet zašedlým a monotónním sídlištěm Petržalka do obce Čunovo na pomezí Slovenska, Maďarska a Rakouska, vzdálené 15 kilometrů od Bratislavy. Jak již samotný název galerie napovídá, nachází se přímo u Dunaje, na uměle vytvořeném poloostrůvku na vodním díle Gabčíkovo. V létě vás tam pak tedy nejspíše zastihne žhnoucí slunce a silný vítr. Nekonečná vodní plocha kontrastuje se zeleným parkem o rozloze 8000 m², který muzeum obklopuje a na první pohled expozicí soch pod širým nebem předznamenává oázu umění. Mezi mladými stromky se tak představují současní umělci jako Jozef Jankovič, Andrej Rudavský, Vladimír Kampánek, Vít Bojnaňský, Svetozár Ilavský, Oto Bachorík, Milan Lukáč a další. Danubiana vznikla v roce 2000 z iniciativy nadšeného slovenského galeristy Dr. Vincenta Polakoviče a z finančních prostředků holandského sběratele umění a mecenáše Gerarda H.Meulensteena. Jedná se tedy čistě o soukromý počin, avšak ku prospěchu celé slovenské kulturní scény. Danubiana patří i mezi nejmladší muzea moderního umění v Evropě, za své vzory však nezapře ty nejvýznamnější galerie na evropském kontinentu. Vincenta Polakoviče nejvíce oslovila galerie Louisiana v Dánsku a architekta zase po stavební stránce inspirovalo frankfurtské muzeum moderního umění. Návrh Danubiany vycházel z představy římské galéry a opravdu i ve skutečnosti se tak modro-bílo-lososová budova muzea tyčí nad širou vodou. Její jednoduchý podlouhlý tvar lodi uvízlé na mělčině s opírajícími se vesly poskytuje vnitřní prostor o rozloze 1700 m², členěný do dvou úrovní a spojený rampou tvořící dominantní linii. Přízemí je zasvěcené nejen výstavám, ale skrývá i prodejní galerii současného umění, audiovizuální centrum, přednáškový sál, Art Shop s nabídkou katalogů, uměleckých publikací a muzejních suvenýrů a konečně i kavárnu Art Café . Tedy všechny nezbytné součásti moderní galerie, na které je milovník umění zvyklý ze zahraniční. Kromě originální a v našich končinách nevídané architektury, jedinečné výrazné barevnosti a nevšedního umístění tedy Danubiana boří středoevropské představy o muzeu moderního umění i interiérem a vybavením.

Špičkové galerijní prostory skvěle doplňují a zároveň nechávají vyniknout vystavené exponáty. Od otevření Danubiany 9. září 2000 se zde představila celá řada domácích i mezinárodních umělců, jak těch známých, tak i začínajících. Samotná galerie si dává za cíl vytvářet dialog mezi vystaveným uměním, návštěvníkem a výtvarníkem a podle jejího majitele Meulensteena se Danubiana rovná přelomu ve vizuálním umění. Toto motto se jednoznačně odráží na výběru umělců a tak zde doposud vystavovali současní umělci jako Ad Snijders, Martín Chirino, Emilie Benes Brzezinski, Markus Reiter, Karl Möstbeck, Kiro Urdin, Emil Venkov, Jan Stohl, Peter Pollág, Robert Hromec a další. Muzeum tak představuje nejen jednotlivé autory a jejich retrospektivy, ale i skupinové výstavy například španělských a latinskoamerických výtvarníků pod názvem Suite Europa 2002, holandských malířů posledních padesáti let, španělské skupiny 4 del zoo nebo slovenských výtvarníků pod názvem G-bod. Ze zahraničí jsou nejčastěji zastoupené země Španělsko, Nizozemsko a Rakousko. Moderní umění boří hranice i dosud známé formáty, přesto však muzeum moderního umění Danubiana představuje především klasické umělecké formy – malby, kresby a sochy z různých materiálů, avšak s především abstraktním obsahem. Mnohá vystavovaná díla pocházejí ze sbírky samotného majitele muzea Gerarda Meulensteena. Na výstavách se však také nezřídka podílejí renomované galerie ze zahraničí jako například vídeňská Galerie Lang a výběr umělců často spočívá na bedrech zahraničních kurátorů. Touha dosáhnout evropské úrovně je více než patrná a o Danubianě lze říci, že se svými úspěchy je na nejlepší cestě ji dosáhnout. I přes své velké ambice si však své publikum, ale i nezbytně nutné sponzory hledá teprve pomalu a i s obtížemi. Je také s podivem, jak málo se této tak neobvyklé instituci funkcí i vzhledem dostává pozornosti. Přitom má být však právem na co pyšná. K výstavám vydává vlastní reprezentativní katalogy, každého čtvrt roku jí vychází vlastní Art Revue s podtitulem časopis pro potěšení lidského ducha, jež uvádí nové výstavy, přináší novinky, portréty i rozhovory, a nevyhýbá se i netradiční akcím jako například výstava dětských prací UNICEF.

Galerie povznáší i firemní večírky i oficiální recepce, které se tam konají, na nevšední, ba přímo umělecké prožitky. Světovému formátu se galerie snaží přiblížit i založením klubu přátel Danubiana, jehož obdoby v zahraničí přilákaly desetitisíce členů. To zatím může být v těchto končinách jen vroucným přáním, avšak mezi evropskou špičku může galerii zařadit i slavnostní vernisáž španělského sochaře Martína Chirina, jíž se zúčastnil španělský královský pár.

Muzeum moderního umění Danubiana vyniká nejen velkou flexibilitou, širokým uměleckým záběrem a mimořádně pestrou škálou doprovodných služeb a aktivit. Činorodost, nadšení a neutuchající optimismus jejího majitele a ředitele se můžou zdát zarážející, avšak ukazují se veskrze jako nezbytné. Průkopnická snaha prosazovat moderní umění na Slovensku, stejně jako i ve středoevropském regionu, vyžaduje značný elán. Budiž tedy oceněním této ušlechtilé aktivity větší návštěvnost a zájem nejen ze strany domácího publika, ale i zahraničního – českého nevyjímaje. Češi by si při své návštěvě Slovenska neměli nechat ujít příležitost zakotvit v této nečekáné a téměř neznámé oáze umění.