Národní park Doñana patří v Evropě mezi největší a nejvýznamnější. Leží na jihu Španělska v široké deltě řeky Guadalquivir a má úctyhodnou rozlohu 54 200 ha. Přístup návštěvníků do parku i jejich počet je omezen na 300 lidí denně, a proto je nutné zajistit si vstup předem. Individuální prohlídka je možná pouze na několika málo vyhrazených místech. Kdo chce vidět víc musí se připojit ke skupině s průvodcem. Území parku zasahuje do tří provincií a v každé existuje centrum pro návštěvníky, kde se lze objednat.. V provincii Cádiz je to městečko Sanlúcar de Barrameda, ležící na břehu moře, v provincii Sevilla bylo za výchozí bod určeno centrum Las Rocinas a v provincii Huelva středisko Acebuche, nedaleko přímořského letoviska Matalascañas. Pro poznání parku volíme právě toto středisko. Naši volbu nám usnadnil fakt, že proslulé mokřady se nacházejí jen podél západního břehu Guadalquiviru a právě tam je možné spatřit hejna plameňáků, kterých tu žije na 10 tisíc. Návštěvnické centrum je vlastně bývalý statek s centrálním čtvercovým nádvořím. Na střeše je hnízdo s dvěma dospělými čápy a dvěma mláďaty. Část dvorce je upravena jako výstavní síň. Vcházíme, abychom se dozvěděli něco víc, než jsme načetli v průvodcích.
Zajímavá historie
Dějiny tohoto území jsou velmi staré a velmi pohnuté. Některé hypotézy přicházejí s tvrzením, že pod pískem zdejších dun je ukryto bájné město Tartéssos, jehož obyvatelé obchodovali s Féničany. Tato domněnka však nebyla potvrzena žádným větším archeologickým nálezem. Že tu žili Římané, je však jisté, neboť zde byly nalezeny zbytky několika římských osad, amfory a jiné nádoby, i pohřebiště. Římané se tu věnovali rybolovu a produkci tzv. salazónu. Byly to plátky z tuňáků, konzervované mořskou solí. Salazón prý byl odtud dopravován až do samotného Říma. O vizigótském osídlení se mnoho neví. Zato existují doklady, že během muslimské nadvlády byla oblast nynějšího parku součástí muslimského království Niebla. Z této doby se zachovaly zbytky opevnění a základy obydlí. Roku 1262 kastilský král Alfons X. zvaný Učený získává v boji území zpět pod křesťanskou korunu. Pro bohatost zvěře byla oblast vyhlášena královským loveckým revírem a tento statut jí zůstal až do první poloviny 20. století.
Alfonsův syn Sancho IV. vyměnil zdejší pozemky s donem Alfonsem Pérez de Guzmán za strategické území Tarify a Gibraltaru, které tento šlechtic znovu dobyl na Arabech.
V rukou Guzmánů byl revír prakticky až do první poloviny 20. století, přestože v průběhu historie šlechtický rod několikrát změnil jméno. Nejprve byl ke jménu Pérez de Guzmán přidán titul vévoda Medina-Sidonia, který později přechází na další šlechtické rodiny. Když se v pořadí sedmý vévoda Medina-Sidonia, poražený admirál „nepřemožitelné“ Armady (1550-1619) oženil s doñou Anou Gómez de Mendoza y Silva, dcerou princezny z Eboli, získává celá oblast delty Guadalquiviru své definitivní jméno: Doña Ana – Doñana.
Doña Ana se totiž rozhodla natrvalo přestěhovat z panství Sanlúcar de Barrameda na druhém břehu Guadalquiviru do zdejšího klidného prostředí obklopeného přírodou. Nechala tu postavit palác, kam v průběhu historie s oblibou přijíždějí odpočívat a oddávat se loveckým radovánkám příslušníci královské rodiny a nejvyšší španělské šlechty. Mezi jinými například král Filip II., který nechal na pobřeží vystavět 52 kamenných obranných věží. Dnes z nich zůstala torza, která shledali vhodnými pro stavbu svých hnízd sokoli stěhovaví. Každoročně tu vyvádějí svá mláďata. V 18. století pobývala v zámku vévodkyně z Alby, kterou tu navštívil malíř Francisco de Goya. Pro připomínku této události byl v obci Matalascañas v roce 2002 odhalen Goyův pomník. Na přelomu 19. a 20. století sem s oblibou zajížděl Alfons XIII., dědeček současného španělského krále Juana Carlose.
Celé 19. století je dobou, kdy začíná boj o udržení zatím ničím neporušené přírody. Na jedné straně se objevují snahy o umělé vysušení mokřadů a bez rozmyslu se vysazují cizorodé eukalypty, které svou náročností na vláhu způsobují vyčerpání půdy a její vysušování. Jedinečnou vodní plochu Laguny de Acebuche vysušily docela a nedávno musela být pracně znovu zavodněna. Později se začíná rozvíjet průmysl a stavět komunikace. Na straně druhé však přicházejí romantici, přírodovědci a zejména ornitologové, kteří si uvědomují jedinečnost prostředí a jeho význam, který dalece přesahuje hranice Španělska. Doñana je totiž zimovištěm až 150 druhů vodních ptáků z celé Evropy i odjinud. Každoročně tu tráví zimu až 70 000 ptáků.
V roce 1961 vzniká v Londýně nadace World Wildlife Fund, s jejíž pomocí a za přispění španělské vlády je vykoupeno od soukromých majitelů prvních 6700 ha. V roce 1969 je vyhlášen Národní park Doñana na rozloze 35 000 ha. V roce 1978 je význam parku znovu přehodnocen a na základě nových poznatků je samotný park ještě více rozšířen. Kromě toho ještě vznikají kolem parku dvě ochranné zóny, v nichž platí pro výstavbu, průmysl a zemědělství zvláštní režim.
Situace však není tak idylická, jak by se na první pohled mohlo zdát. Než byl park vyhlášen, vyrostlo v jeho blízkosti několik turistických letovisek s typickými hotely věžového typu a tlaky na rozšíření turistického ruchu v této oblasti neustále trvají. Vždyť zdejší pláže s krásným pískem jsou dlouhé až 15 km a není na nich jediný hotel, jediná restaurace, jediná půjčovna lodí nebo potápěčského vybavení…
Navíc v rukou soukromých majitelů stále zůstává přes 40 % půdy, která je součástí národního parku. Také oni usilují o zrušení zákonů, které jim zabraňují chovat se na tomto území, jak by si přáli. Vytvořili nátlakové sdružení, aby mohli vystavět čtyřproudou silnici, která by vedla přímo středem parku a spojila provincii Cádiz s Huelvou. Také kolem silnice by přeci mohla vyrůst další infrastruktura, která by přinášela peníze. Takhle všechno stojí ladem, park neprodukuje žádný zisk a cesta z Cádizu do Huelvy trvá přes Sevillu o hodinu déle, než kdyby se jezdilo přímo…Nebezpečí stavby silnice je však prozatím zažehnáno, protože Evropská unie vložila do Národního parku velké finanční prostředky, které by tak přišly vniveč. Kdo si na to ale vzpomene po letech?
Dalším ohrožením pro park je samotná řeka Guadalquivir. Naplavuje do delty značné množství odpadu, i plastového, které zůstává při pobřeží v délce několika kilometrů. Část zaměstnanců Národního parku je určená k tomu, aby mořské pobřeží i oba břehy Guadalquiviru naplavených nečistot neustále zbavovala. Tito lidé věru zatím nemusí mít strach, že se zařadí mezi nezaměstnané.
Klid parku bývá každoročně narušen o svatodušních svátcích, kdy se koná týdenní pouť s procesím do vesničky Rocío, která leží uprostřed národního parku. Ve zdejším kostele je totiž nejuctívanější Panna celého Španělska, Panna z Rocía, a čeká na poutníky. Jenom ze Sanlúcaru de Barrameda přichází do Rocía na 30 000 poutníků. Všichni na vyzdobených vozech tažených koňmi. Všichni halasí, zpívají a tancují. Všichni jedí a odhazují odpadky včetně plastikových lahví. Po skončení svátků bývá odtud každoročně odváženo až několik tun odpadu.
Tři tváře Doñany
Národní park Doňana má několik ekosystémů. K nejcennějším patří marismas, mokřady s brakickou vodou. Rozkládají se na ploše 27 000 ha a v zimě poskytují útočiště ptákům z celé Evropy. Na první pohled se zdá, že je to do nekonečna táhnoucí se rovina. Při podrobnějším pozorování si ale uvědomujeme, že jsou to právě nerovnosti terénu, které vytvářejí nejen charakteristický vzhled tohoto ekosystému, ale především jeho jedinečné vlastnosti. Nehluboké prolákliny zaplavují kaluže a průlivy, v nichž se drží voda i v tom nejsušším období. Naopak vyvýšené pásy země se ani v době vydatných dešťů neocitnou pod hladinou. Suché oblasti jsou rájem pro drobné živočichy, zavodněné části zase pro ryby, obojživelníky a vodní ptáky. Právě tady můžeme spatřit plameňáky růžové, mezi nimiž se procházejí volavky popelavé a volavky stříbřité. V rákosí se zdržují nejrůznější druhy potápek, husí a kachen. Poznáváme lžičáka pestrého, zrzohlávku rudozubou a čírku obecnou. Můžeme mluvit o štěstí, že se nám podařilo tolik druhů a v takovém množství zahlédnout. Jsme tu totiž na jaře a to je většina ptáků ukryta v rákosí a čeká, až se vylíhnou mláďata. Samotná krajina mokřadů je však prý na jaře nejkrásnější. To, co dnes je čerstvé a zelené, zbarví se v létě a na podzim fádní šedí, vegetace zmizí a místo ní se objeví nevábné bahno.
Úchvatným ekosystémem jsou pohyblivé duny souběžné s mořským pobřežím. Tam je naše další zastávka. Zatímco z mokřadů se ozývalo hlasité ptačí klábosení, v dunách se rozhostilo posvátné ticho. V tom tichu jako by si nejen člověk, ale i okolní skromná vegetace uvědomovala svoji dočasnost. Tady skutečně „stromy nerostou do nebe“. Písek tu časem všechno pohltí. Vítr z pobřeží totiž žene písek z mořského břehu směrem do vnitrozemí. Vznikají duny, které dosahují výšky až 40 metrů. Činností větru se pak vzdalují od mořského pobřeží rychlostí až šest metrů za rok.
V proláklinách mezi dunami pak na čas vyrostou pásy zelené vegetace, tzv. corrales, tvořené travinami, keřovitým podrostem a nízkými borovicemi. Jak se duna pohybuje vpřed, tyto pásy zeleně pomalu mizí pod nánosy písku a rostliny se udusí. Schopnost přežít má jedině zdejší druh jalovce, který má pružné kořeny a ty mu dovolují prodrat se znovu na povrch. Zatímco jedno zelené údolí pomalu umírá, mezi jinými dunami, které zatím nejsou tak agresivní, vzniká nový, dočasný život. Je to věčný koloběh. Ale ani život duny není věčný. Jakmile dosáhne blízkosti Guadalquiviru, sklouzne do řeky a při záplavách odnese voda písek zpět do moře. Ten tak vlastně neustále cirkuluje. Zdá se, že v takovém nehostinném prostředí nemůže žít nic, kromě přizpůsobivé vegetace. Stopy v písku svědčí o opaku. Patří nejrůznějším ptákům, drobným savcům, ale i plazům a želvám.
Třetím ekosystémem parku Doňana je tzv. matorral. Je to suché území s křovinatým porostem nebo vyprahlými loukami, které tvoří přechodné pásmo mezi dunami a mokřady. Někde vyrostl dokonce i borový les. Zdejší krajina si uchovává po celý rok vyrovnanou vlhkost, takže kromě suchomilných křovisek se tu vyskytují i zákoutí s kapradinami, háje korkovníků a místy také pastviny. V matorralech žijí v hojném počtu velcí savci jako daňci, jelenovití a divoká prasata, jejichž stáda lze běžně spatřit. Rysa pardálového, který je zdejším endemitem, jsme však neviděli. Ale prý jich tu žije asi 50. Mezi stromy poletují celá hejna strak modrých.
Národní park Doňana zahrnuje i mořské pobřeží. Kouzlo panenských pláží kontrastuje s mohutnou hotelovou výstavbou letoviska Matalascaňas, které se tlačí až k samým hranicím parku. Bylo však vybudováno před jeho vyhlášením a spadá do první ochranné zóny parku, kde je nová výstavba omezena. Ale mnohé hotely vypadají až příliš moderně, než aby byly dvacet let staré. Stavební jeřáby, které vyčnívají nad městem, také prozrazují, že ochrana neochrana, staví se dál.
Mořské pobřeží v odlehlejší části parku navštěvují jen osamělí rybáři, kteří tu mohou lovit na udici. Ale za to tu panují čilý ruch ptačí: několik druhů rybáků i racků a legračně pobíhající jespáci křivozobí, kteří starostlivě shánějí potravu na břehu i v mělkém moři. Uvnitř samotného parku však také žijí lidé, jejichž předkové tu byli usazeni po celé generace. Jsou to vlastně jen dvě větší obce. Již zmíněná obec Rocío, která však ožije pouze jednou do roka v době svatodušních svátků. A pak městečko Almonte, které je správním střediskem oblasti. Jeho obyvatelé se živí převážně vinařstvím a zemědělstvím. Zemědělská výroba se však řídí přísnými pravidly a obyvatelé smějí chovat jen přesně stanovený počet kusů dobytka, který se smí pást na pastvinách v parku. Takže už víme, že to nebyl přelud, když jsme mezi plameňáky a volavkami viděli několik napájejících se krav. Dokonce i koně. Ani to prý není nic divného. V parku žije asi tisíc divokých koní.
Kromě Rocía a Almonte je v parku už jen několik malých osad. Jejich obyvatelé se věnují tradičním způsobům obživy. Například výrobě dřevěného uhlí. K tomu se používá hlavně dřeva borovic a vřesu. Nařezané dřevo se pokryje rákosem a zahrne pískem. Do takto vzniklých milířů, kterým tu říkají boliche, se provrtají otvory a doutnající žár pak pomalu promění dřevo v uhlí.
Mezi tradiční způsoby obživy patří včelařství, které tu prý zavedli již Tartéssané. V borovém lese je také několik osamělých domků, v nichž žijí tzv. piñeros. Jsou placeni jako dozorci parku, ale při výkonu funkce dozorce se mohou věnovat i své hlavní činnosti: sběru piniových (borových) šišek. Jejich semínka jsou jedlá a velice chutná, takže pro své zboží mají stálý odbyt. Bez piniových semínek si některé andaluské sladkosti, jako například žloutkový zákusek tocino del cielo, ani nelze představit. Na pláži pak ještě stojí několik rybářských domků. Jejich obyvatelé dědí rybářské řemeslo z generace na generaci. Vyhánět těchto pár rodin se zdálo být kruté i vedení parku, a tak rodiny dostaly výjimku a mohou mít svá obydlí přímo na mořském břehu.
Ten, kdo se ani po celodenním výletu parku dost nenabažil, může se z Acebuche vydat po poválových chodníčcích na pozorovatelny vodních ptáků. Jsou to jakési cabañas, dřevěné domečky s palmovými střechami. Velmi se podobají našim posedům. Odtud lze pozorovat život a soukromí celé říše vodního ptactva. Této činnosti se člověk může oddávat i několik hodin a vůbec se nebude nudit. Dokonce téměř zapomínáme na svět za hranicemi parku.
Národní park Doñana je mnohotvárností svých krajinných celků a ekosystémů jedinečným zážitkem pro každého, kdo jej navštíví. A jeho zachování by nemělo být jen v zájmu ochránců přírody.