Yukon! Jméno, které snad v každém vyvolává pocit dálek a dobrodružství. Pátý největší tok severoamerického kontinentu, na jehož plochu povodí by se vešlo Německo, Polsko i Česká republika dohromady. Opěvován už ve starých indiánských legendách, patří stále neodmyslitelně k představě Dalekého Severu. Název pochází z indiánského slova yuchoo, což znamená „velká řeka“. Na své pouti Kanadou a Aljaškou protéká většinou liduprázdnými prostorami, ale již pro původní obyvatele znamenal důležitou dopravní cestu. V dnešní době letadel a udržovaných silnic je jeho význam pro dopravu jen sporadický. Není však příliš vzdálená doba, kdy téměř století zastával funkci hlavní dálnice severské divočiny.

Pionýrské začátky
Již od příchodu Rusů na Aljašku sloužil Yukon jako hlavní cesta v pronikání do vnitrozemí. Touha po hledání nových zdrojů „měkkého zlata“ – vzácných kožešin, přivedla ruské průzkumníky k založení některých obchodních stanic v blízkosti této řeky. Tak vznikl Svatý Michal u ústí do Béringova moře, či osada Nulato na dolním toku. Obdobně vznikaly na horním toku obchodní stanice Společnosti Hudsonova zálivu a brzy se začala objevovat poptávka po vhodném dopravním prostředku. První říční parník spustila na vodu Rusko-americká společnost v roce 1866. O rok později však byla Aljaška prodána a štafetu převzali Američané. Na základě zkušeností z jiných amerických veletoků byl vytvořen typ zadokolesového parníku, který odpovídal specifickým yukonským podmínkám.

V počátcích paroplavby se hlavní aktivita omezovala především na dolní tok Yukonu, tedy na jeho americkou část. Někdy kolem roku 1880 bylo v povodí objeveno první zlato a začaly vznikat zlatokopecké osady jako byl Eagle, Forty Mile a Circle City. Dopravu mezi nimi provozovala hrstka parníků patřící dvěma společnostem – Aljašské obchodní společnosti a Severoamerické obchodní a dopravní společnosti. Pasažéru bylo tehdy málo, hlavním účelem bylo zásobování zlatokopeckých osad a táborů. Pro zlatokopy byla cesta parníkem do civilizace příliš drahá a příliš dlouhá. Plavba z přístavu Svatý Michal u ústí Yukonu do Forty Mile zabírala měsíc drahocenného času krátkého léta. Vzhledem k tomu, že se plavební a prospektorská sezóna shodovala, jen málo zlatokopů opouštělo na zimu Aljašku a stejně tak málokdo z vnějšku vyhledával návštěvu těchto zapomenutých končin.

To se však mělo velmi brzo změnit.

Zlatá horečka
V srpnu 1896 nalezl George Carmack se svými indiánskými přáteli neobyčejně bohatý nález zlata na Králičím potoku u řeky Klondike. Zvěst se rychle rozšířila do osad a táborů a stovky zlatokopů zaplavily celou oblast. Na soutoku Klondiku a Yukonu vzniklo nové město – Dawson City. Yukon však zamrzl dřív než se zpráva dostala do civilizace a ledy se pohnuly až v květnu příštího roku. Teprve počátkem června připluly dva parníky proti proudu a odvezly prvních osmdesát otrhaných a zubožených šťastlivců. Jediný náklad, který parníky vezly po proudu, bylo několik tun zlata. Zpráva o největší zlaté horečce všech dob se dala na pochod. Během krátké doby se tisíce lidí ze všech končin světa vydaly za zlatou vidinou. Převážná část z nich se vyplula námořní lodí ze Seattlu do nově vzniklých přístavních měst Skagway a Dyea. Odtud se dalo překročit Pobřežní pohoří dvěma průsmyky – Whitovým a obávaným Chilkootem. Napříč oběma průsmyky však prochází kanadsko- americká hranice. Kanadská jízdní policie zde kontrolovala přicházející dobrodruhy a požadovala, aby každý příchozí měl půl tuny vybavení a půl tuny zásob potravin. Jen těžko si lze dnes představit, jaká utrpení prožívali dřívější dělníci a úředníci, z nichž někteří měli vůbec poprvé na zádech batoh, když se museli mnohokrát plahočit stejnou cestou, aby přemístili povinné zásoby. Než se dostali k jezerům na druhé straně hor, většinu z nich zastihla zima roku 1897-98. Teprve s dalším táním se vydali na vlastnoručně vyrobených plavidlech po proudu Yukonu. V praxi to znamenalo, že valná část z těch, co opustili své zaměstnání i rodiny a poslechli vábení žlutého kovu, se dostala do Dawson City téměř dva roky po nálezu.

Přesto existovala cesta ke zlatým polím na Klondiku aniž by člověk musel udělat zbytečný krok pěšky a aniž by musel cokoliv nakládat na svá bedra. Říkalo se jí „cesta bohatých“ a její nevýhodou byla právě vysoká cena. Ti, kteří se po ní vydali, byli většinou dobře situovaní lidé nebo novináři, kterým cestu zaplatily jejich redakce. Námořní lodí přepluli z amerických přístavů do Svatého Michala a odtud pokračovali říčním parníkem proti proudu Yukonu až do Dawson City. Jen cesta po řece trvala více než měsíc a stála sto dolarů, zatímco průměrná denní mzda dole ve Státech byla něco přes jeden dolar denně. I tato cesta však měla svá úskalí. Přetížené parníky často nasedaly na mělčiny a některé z nich zastihla na řece zima. Z osmnácti set lidí, kteří se vydali v roce 1897 touto cestou, dorazilo do Dawsonu pouze 43. Nikdo z těch, kdo opustili americké přístavy později než v červenci, neměl šanci doplout na Klondike před zámrazem. Živelný zájem se však odrazil na rozvoji yukonské paroplavby. Ze Svatého Michala se stalo rušné přístavní město a v jeho loděnicích se kompletovaly parníky, posílané ze Seattlu, Victorie a Portlandu. Příští léto už vody dolního Yukonu brázdilo přes 110 parníků, patřících několika společnostem Zdálo se, že nastartovanou prosperitu těžko může něco zastavit.

Pod vládou monopolu
Něco, či spíše někdo, se jmenoval Michael J. Heney. Byl to irsko – kanadský podnikatel a současně geniální vizionář, který se rozhodl pro projekt, na který se jiní neodvážili ani pomyslet. Za neskutečného úsilí, materiálních i lidských obětí se jeho společnosti podařilo vystavět železnici Whitovým průsmykem, která spojila přístav Skagway a osadu Whitehorse, právě pod obávanými peřejemi stejného jména na Yukonu. Odtud bylo do Dawsonu pouhých 400 mil, což znamenalo cestu parníkem po proudu v délce zhruba 36 hodin. Tak se cesta ze Skagway do Dawson City zkrátila na několik dní. Trať byla otevřena v roce 1900 a jako mávnutím kouzelného proutku se parníky přestěhovaly na horní tok.. Společnosti se předháněly v boji o zákazníky a cena lístku do Dawsonu klesala z původních 25 dolarů až na neuvěřitelných 5 dolarů. Cenová válka trvala až do roku 1914, kdy vlastník tratě – White Pass and Yukon Route Railway (WP&YR) koupila Britskou yukonskou plavební společnost a jejich 42 parníků, které – přestože byly v dobrém stavu – nechala vytáhnout z vody a ztrouchnivět. Vlastník tratě teď provozoval i návaznou lodní dopravu a stal se monopolním dopravcem v povodí Yukonu. Jeho obchodní sítˇ vytlačila i takové konkurenty jako byla Společnost Hudsonova zálivu. Ceny lístků se stabilizovaly – cesta z Whitehorsu do Dawson City stála teď 35 dolarů první třídou a 25 ve druhé třídě, táž cesta proti proudu byla za 30 a 40 dolarů. V ceně byla zahrnuta strava a cestující v první třídě se často těšili i takovému komfortu jako byla koupelna. Osobní doprava však brzy přestala být dominantní aktivitou paroplavby na Aljašce. Zlatá horečka totiž utichla stejně rychle jako začala a na konci prvního desetiletí nového století už všechna zlatá pole na Klondiku patřila velkým těžařským firmám. Přeprava zásob, těžební techniky a odvoz vytěžených minerálů se stala na příští půlstoletí páteří paroplavby.

Život na parníku
Yukon vytéká z jezerního systému na vnitrozemské straně Pobřežního pohoří poblíž hranice kanadského teritoria Yukon a provincie Britská Kolumbie. Na své tři tisíce kilometrů dlouhé pouti přibírá řadu přítoků, které jsou živeny z horských ledovců. Množství štěrku a písku unášeného řekou tak neustále mění říční koryto. Kmeny a pařezy, které odplaví proud po jarním tání, vytváří v plavební dráze nebezpečné překážky. Tato specifika si vyžádala speciální typ plavidla.

Těleso yukonský parníku nesmělo být příliš velké, aby dobře proplouval říčními rameny. Průměrná délka byla asi 52 metrů. Musel mít ploché dno bez kýlu a mělký ponor, který nepřesahoval 1 m při plném zatížení. To samozřejmě nedovolovalo, aby náklad, stroje nebo palivo byly umístěny v podpalubí, a proto se nad trupem lodi tyčila rozměrná nástavba. V přízemní části byl prostor pro náklad a lehátka pro cestující druhou třídou, ovšem podstatnou část zde zaujímal parní kotel v přední polovině nástavby a parní stroje v zadní. Hnací síla strojů se přenášela táhly na jediné koleso na zádi.

Hlavním a jediným palivem bylo dříví. Podél řeky byly rozesety dřevařské tábory, které zásobovaly projíždějící lodě a poskytovaly tak pracovní příležitosti původním obyvatelům. Intervaly mezi tábory byly 50 – 100 mil a počet zastávek na doplnění paliva se řídil podle síly proudu a směru plavby. Např. při cestě po proudu z Whitehorse do Dawsonu se nakládalo dříví 1 – 2x, ale proti proudu zpravidla čtyřikrát. Této těžké dřiny se zúčastňovala celá posádka. Kotel parníku byl nenasytný a spolykal sáh dříví (tj. hromadu 2,4m x 1,2m x 1,2m) v průměru za 45 minut. To znamenalo, že topič, který sloužil ve čtyřhodinové směně, musel přiložit poleno o délce 120 cm každou půlminutu. Pokud ovšem měl parník připojený tlačný člun nebo proplouval úžinami či došlo k vyjímečné situaci, jako bylo nasednutí na mělčinu, byla spotřeba paliva vyšší a muselo se přikládat častěji.

V prvním patře nástavby byly kajuty první třídy, jídelna, která sloužila současně jako společenská místnost, kuchyň a jídelna pro posádku, kde jedli i cestující druhou třídou z dolního patra. V druhém patře byly kajuty posádky a úplně navrchu vpředu se tyčila kormidelna. Její umístění nebylo náhodné. Kapitán i kormidelník, kteří se střídali po šesti hodinách, museli mít nejlepší přehled o řece před lodí. Odhadnout situaci byl jejich nejdůležitější úkol a proto jejich práce patřila k nejtěžším. Severské řeky jsou nevyzpytatelné. Tam, kde měly ještě včera dobrou plavební hloubku, může být dnes zrádný štěrkový práh. Aby přelstili záludnost řeky, museli využívat všech svých zkušeností, intuice a mít ještě trochu štěstí. Jeden starý yukonský říční vlk kdysi prohlásil, že není to nejdůležitější ‚znát‘ řeku, ale umět ji ‚číst‘. To znamenalo všímat si nepatrných náznaků a na jejich základě se správně a rychle rozhodovat.Cesta k takovému umění prý byla dlouhá a často trvala celý život.

I zkušení lodivodi se museli potýkat s řadou obtíží. Byla to například obrovská migrující stáda karibů. Často trvalo celé hodiny, než stádo překročilo řeku a parník mohl pokračovat v plavbě. Dalším problémem byly úžiny. Nejhorším místem plavby mezi Whitehorsem a Dawson City jsou tzv. Proudy pěti prstů. V řece zde vyčnívají čtyři skaliska, která rozdělují tok řeky na pět nestejně velkých soutěsek. Pouze jediná byla průjezdná a řada kolizí v těchto místech nasvědčuje, že patřila k prubířskému kamenu lodivodova umění. Při plavbě po proudu musel parník dosáhnout rychlosti alespoň 30km/h, aby zůstal ovladatelný a vyhnul se skaliskům. Plavba proti proudu zase vyžadovala, aby posádka zachytila fixní lano upevněné nad proudy a navinula ho na přídový vrátek. S kolesem zabírajícím na plný výkon a vrátkem namotávajícím lano se pak těžce prokousávala silným proudem.

I přes veškeré umění kormidelníků docházelo k nasednutí na mělčinu či dokonce ztroskotání. Parník se v takovém případě pokoušel vyprostit vlastními silami, neboť možná pomoc byla obvykle daleko. Pokud ale ani ta v závěru nepomohla, společnost obvykle odstranila nástavbu, odmontovala stroje a zařízení a osamělý trup ponechala svému osudu. Nástavby a stroje se pak použily k montáži nových parníků. Takový byl osud např. parníku Klondike a tak vznikl Klondike II. atd.

Mnohá neštěstí byla často způsobená špatnou viditelností, neboť společnosti se snažily využívat parníky 24 hodin denně. Důvodem byla délka plavební sezóny, která patřila k nejkratším na světě a trvala obvykle od konce května do poloviny října. Vláda zimy na Aljašce bývá vystřídána většinou v průběhu května bleskovým nástupem jara. Nejdříve roztají horské potoky, které zdvihnou hladinu řek a dojde k popraskání ledu a následnému odchodu ker. Nejpozději roztávají jezera jako např. jezero Laberge na horním toku Yukonu. Zaměstnanci společnosti proto často obcházeli na konci zimy jezera a černou kolomazí kreslili pruhy na led v plavební dráze. To urychlilo tání ledu a mohlo uspíšit plavební sezónu až o dva cenné týdny!

Zimu trávila většina parníků vytažena na souš, kde se prováděly opravy, na které nebyl čas v průběhu rušného léta. S příchodem jara loděnice ožily horečnatou činností a spouštění lodí patřilo každoročně ke koloritu přístavů na řece. K prvnímu parníku, který připlul do Dawsonu se sbíhalo celé město. Nejenže přivážel čerstvé novinky, ale hlavně novou dodávku lihovin pro vyschlé bary. Zima je tu na Severu přece tak dlouhá!

Konec starých časů
Po útoku na Pearl Harbor si Američané i Kanaďané uvědomili zranitelnost Aljašky a vznikl společný projekt na silnici spojující severskou divočinu s civilizací. Tak byla postavena slavná Alaska Highway, která zasadila smrtelnou ránu éře parníků. Na konci padesátých let už z původních 250 parníků, které se kdysi plavily po yukonském povodí, zbývalo jen několik a šedesátá léta znamenala definitivní ukončení paroplavby.

Whitehorse je dnes hlavním městem teritoria Yukon. Jeho turistickou atrakcí číslo jedna je SS Klondike, jeden z největších parníků, jaký brázdil vody Yukonu. Byl schopen pojmout až 300t nákladu a 75 cestujících. Jako jeden z posledních se snažil zachovat tradici paroplavby jako výletní loď, ale nakonec byl prodán kanadskému státu za symbolický jeden dolar. Dostalo se mu citlivé restaurace a patří dnes mezi těch několik málo lodí, které připomínají onu slavnou dobu. V Dawson City bychom našli parníček Keno. Byl postaven v roce 1922 a přepravoval kdysi stříbrný koncentrát z naleziště Mayo na řece Stewart. Na americké straně Aljašky se město Fairbanks chlubí vůbec největší lodí yukonského povodí – parníkem Nenana. Pod plochým dnem těchto pamětníků se však nenachází kalný proud řeky, ale suchá zem. Žádný ze starých veteránů se nepodařilo udržet v provozním stavu. Hladinu Yukonu a jeho přítoků rozčeří tu a tam moderní repliky původních plavidel. Většinou se však jedná o nepříliš zdařilé napodobeniny, které fungují hlavně jako past na turisty.

Na levém břehu Yukonu, asi kilometr po proudu za městem Dawson, najdeme změt dříví, ze kterého občas trčí zrezivělý komín či ocelový svorník. Místní tomu říkají Hřbitov parníků. Skoro nikdo sem nechodí a tak místo pomalu zarůstá vegetací. Pod jejím milosrdným příkrovem se tiše rozpadá jedna ze slavných kapitol osídlování Severu.