Ať se k němu přibližujete od moře nebo z pevniny, v létě či v zimě, v poledne či za úplňku, vždy se nejprve objeví na dalekém obzoru jeho osamocená silueta podobná pyramidě. Buď je obklopený mělkým mořem nebo tekutými písky. Záleží na tom, zda člověk přichází v době přílivu nebo odlivu.
Blížili jsme se k hoře svatého Michaela po pevnině, přes otevřenou přímořskou nížinu, a poprvé jsme spatřili jeho trochu zamženou siluetu přes obrovské mrkvové pole. Statisíce vyoraných červených karotek ležely na čerstvé hlíně a spolu se zelenou natí vytvářely neuvěřitelnou impresionistickou abstrakci. Ten obraz nás tak zaujal, že jsme na slavný Mont St. Michel zcela zapomněli. A tak se připomněl sám. Náhle tam stál a nebyl obklopený ani modrým mořem, ani žlutavými písky ale červenou mrkví. A navždy už nám tak v paměti zůstane.
Žulový útes, pozoruhodný především svou polohou mezi mořem a zemí, je od nepaměti nazýván horou i když jeho vrchol leží jen asi 90 metrů nad mořem. Posledních více než tisíc let však na jeho granitové hlavě sedí jako královská koruna klenot francouzské gotické architektury. Se skálou splývá v jediný harmonický celek a dodává ji na mohutnosti i výšce. Při prvním zběžném pohledu budí rozsáhlý komplex středověkých budov dojem jediné masivní stavby. Teprve když člověk vstoupí za masivní hradby při úpatí kopce, uvědomí si, že vlastně vstoupil do starověkého městečka. Hned za opevněním se šplhají po skalnatém úbočí kamenné domy oddělené strmými úzkými uličkami, či místy přecházejí v kamenná uliční schodiště, v klenuté mosty nebo podchody. Teprve nad městečkem, na žulovém piedestalu, se zvedá zázraku podobný soubor klášterních budov, La Merveille, skvost plaménkové gotiky. Vrcholem této stavitelské kompozice je štíhlá, čtyřboká věř vztyčená jako maják nad břidlicovými střechami kláštera. Socha archanděla Michaela na kostelní špici shlíží z výšky 150 metrů na okolní moře v jeho rytmickém přílivu a odlivu. Od pevniny, nesynchronně s ním, se na ostrov valí letní příliv 700 tisíc turistů, jejichž odliv se očekává až v zimě. Dávno jsou doby, kdy sem jen několikrát do roka přicházela skromná procesí poutníků a občas i honosné průvody církevní či světské šlechty. Pro chudé i bohaté chystali mniši pohoštění a noclehy – i když v oddělených patrech kláštera – a pro všechny společně se sloužila velká mše. Návštěvy dnešních turistů se spíš podobají dobývání pevnosti mnohohlavou armádou, který takové útoky St. Michel ve své tisícileté historii poznal. Pro svou strategickou polohu nejen není mořem a souší, ale také na pomezí Normandie, v těsném sousedství Bretaně po němž toužili mnozí vládcové – Anglie, Francie. Dnešní turisté většinou proběhnou areálem za dvě tři hodiny, v chrámu se často ani nezastaví, a v uličkách za hradbami si koupí nějaký suvenýr a už zase spěchají za jinou atrakcí. Mont St. Michel si však zaslouží, aby mu člověk věnoval alespoň jeden den, a raději dva! Jen tak je možné pozorovat jeho barevné proměny od úsvitu do soumraku a pak v očním slavnostním osvětlení. Je vzrušující sestoupit k jeho středověkým základům a prsty se dotknout kamenů, které byly zasazeny do zdiva dřív, než se narodil náš kníže Václav. A pak procházet sály, kaplemi a terasami, jimiž prošla tisíciletá historie.
Podmanivý genius loci nás může přenést až do doby, kdy skalisko bylo jen zarostlým kopcem u mořského břehu, kde možná Keltové podle tradice pohřbívali své zesnulé. Svědčilo by o tom alespoň jeho starověké jméno, Hrobová hora, které poprvé uslyšeli vojáci římských legií od poražených Galů (Keltů), kteří toto území obývali. (Název Hrobová hora v polatinštinělé podobě Mont Tombe přeží…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Západní Francie