Původní zvon byl odlit z kanónů, které zde zanechala prchající turecká armáda roku 1683. 12. dubna 1945, když katedrálu zachvátil při spojeneckém bombardování požár, zvon propadl střechou až do katedrály a rozbil se. V roce 1951 nechala spolková země Horní Rakousko ulít z jeho zbytků nový, ještě větší zvon. Ten váží více jak 21 tun a dnes zvoní při zvláštních příležitostech, jako je třeba Nový rok. Na plošinu ke zvonu jezdí výtah a je odtud krásný pohled na město.
Když se řekne Prátr (z lat. pratum „louka“) vybaví se většině lidí obří vyhlídkové kolo a vůbec zábavní park s mnoha atrakcemi. Prátr je ale také název pro území mezi Dunajem a jeho kanálem. Původně zde byl císařský lovecký revír, ale v roce 1766 císař Josef II. zpřístupnil zdejší louky a lesy veřejnosti. Hlavní alej Hauptallee byla však ještě dlouho vyhrazena jen šlechtě. Kromě zábavního parku, který zde vznikl v 19. století a je situován do západní části, tu můžeme nalézt i dva dostihové stadiony, golfové hřiště, planetárium, ale i výletní zámeček (Lusthaus) přestavěný na restauraci. Zvláště děti upoutá miniaturní železnice, tzv. Liliputbahn, která projíždí Prátrem v délce 4 km.
K nejznámějším symbolům Vídně patří obří neboli Ferrisovo kolo v Prátru. V roce 1896 jej postavil anglický architekt Walter B. Basset. Na rozdíl od dalších čtyř podobných kol tohoto architekta, se jako jediné zachovalo dodnes. Světovou proslulost mu přinesl především zfilmovaný román Grahama Greena Třetí muž z roku 1949. To už ale kolo mělo jen polovinu z původních 30 kabin. Patnáct z nich totiž během požáru v roce 1945 vzalo za své. Dnes využívají kolo nejen turisté jako jedinečné vyhlídkové místo, ale také je možné si kabinu pronajmout k různým oslavám, tiskovým konferencím, nebo jen k večeři pro dva. K tomu jsou využívány především dvě luxusní kabiny. Celková výška kola je 64,75 m a rychlost otáčení 0,75 m/s.
Dům v Berggasse č. 19 v devátem obvodu se na pohled nijak neliší od jiných vídeňských obytných domů z 19. století. V letech 1891 – 1938 v něm však bydlel a pracoval zakladatel psychoanalýzy – Sigmund Freud. Dnes zde najdeme jeho muzeum. Expozice je umístěna přímo v jeho bytě a ordinaci a obsahuje více jak 420 jeho osobních věcí. Mezi nimi první vydání Freudových spisů, soukromé dopisy, původní zařízení místností nebo sbírku starožitností. Nechybí však ani série fotografií Edmunda Engelmana z roku 1938, který zachytil interiér bytu jen několik týdnů před tím, než Freud opustil město před nacisty. Na vnitřní úpravě muzea, které bylo otevřeno v roce 1971, se podílela i Freudova nejmladší dcera Anna.
Kolektivní dům Karl-Marx-Hof, který je jednou z vídeňských rarit, je dlouhý téměř jeden kilometr. Podobá se spíš moderním hradbám s prolomenými obloukovitými bránami, pod nimiž vedou městské ulice a silnice. Tato gigantická stavba s 1380 byty začala na předměstí vyrůstat deset let po rozpadu monarchie, kdy mladou rakouskou republiku ovládali socialisté. Jejich období je známé jako Rudá Vídeň a charakterizuje ho právě tento giga-dům. Kupodivu nepůsobí monstrózně. Je poměrně nízký, fasáda je členitá a různě barevná a navíc se celá domovní fronta několikrát lomí do pravého úhlu, takže divák si ani neuvědomuje, že se dívá stále na jeden domovní blok
Ve Vídni je více jak čtyřicet veřejných a soukromých krytých plaveckých bazénů a letních kouplaišť. Asi nejhezčí krytý bazén naleznete na Reumannplatz 23, jde o secesní veřejné lázně Amalienbad. Podle návrhu architektů Nadela a Karla Schmalhoferových je nechalo v letech 1923 –1926 postavit město Vídeň. Nádherný hlavní bazén zakrývá prosklená střecha, kterou bylo možné (do rekonstrukce v roce 1986) během chvíle otevřít. V budově lázní pak najdete další menší bazény především pro léčebné účely a sauny. Interiér dotváří krásná mozaika a kachlové obložení. V době svého otevření patřily k největším v Evropě, jejich kapacita je 1300 lidí.
Červenobílé městské tramvaje patří k vídeňským symbolům. Jejich prababička – první koňka – vyjela s cestujícími již v roce 1840. Údiv obyvatel budila už způsobem zapřažení koní mezi dvěma vagony, kteří přední vůz tlačili a zadní táhli. Historický vývoj tramvajové dopravy zachycuje muzeum v areálu staré vozovny Erdberg v blízkosti stanice metra Schlachthausgasse. S devíti desítkami nablýskaných renovovaných tramvají je největším na světě. Vystavuje mimo jiné i "amerikaner", tramvaj vyrobenou v roce 1939 ve Spojených státech. Když totiž poválečné Vídni tramvaje chyběly, získala prostřednictvím Marshallova plánu několik desítek vozů od města New Yorku, který se právě s tramvajovou dopravou loučil. V roce 1949 byly přepraveny přes moře a téhož roku začaly sloužit Vídeňanům, jejichž oblibu si získaly velkým prostorem a čalouněnými sedadly.
Vídeň je jako stvořená pro poznávání na kolech. Rakouskou metropolí prochází na 800 km cyklistických cest a kolařům nikdo nebrání v jízdě v parcích a zahradách. Červeně značená stezka vede i po proslulé 56 m široké třídě Ringstrasse, která obepíná vídeňské centrum. K rekreačním vyjížďkám slouží zvláště trasy kolem Dunaje a na jeho ostrovech. Ve městě existuje několik půjčoven a kolo si lze vypůjčit i z automatů rozmístěných zvláště v centru. V letní sezoně se turisté mohou také zúčastnit organizovaných cyklistických výletů po vídeňských památkách.
Hundertwasser Haus, jak už sám název napovídá, je dílem rakouského architekta Friedensreicha Hundertwassera. Jedná se o obytný dům, který navrhl a postavil v letech 1983 – 1985 a kterým se zcela zásadně vymezil proti strohé a bezduché moderní architektuře. Fasádu tvoří nepravidelné různě barevné pásy, neobvyklé je také malé množství pravých úhlů. V návrhu budovy se také uplatnila myšlenka „svobody oken“, vyjadřující právo jednotlivých oken na individuální vzhled. Při prvním pohledu možná napadne srovnání se španělským architektem Gaudím. Dalším výrazným prvkem je množství zeleně. Nespočetné stromy a keře rostou jak na střechách komplexu, tak vyrůstají i z několika otevřených místností budovy, které slouží ke kořenovému čištění odpadních vod. Dům je od svého vzniku předmětem ostrých debat, zatímco jedni jej obdivují, druzí jej považují za nevkusný a mluví o něm spíše jako o jevištní kulise.