Základní krok k organizované řemeslné výrobě byl učiněn v roce 1636, a to založením hrnčířského cechu. Na rozvoj a úroveň zdejšího hrnčířství pozitivně působily styky s výrobními centry v okolních zemích. Už v 17. a 18. století sem vandrovali tovaryši z Čech, Moravy, Slezska, Rakouska i Bavorska a někteří se tady dokonce usadili. Ve 30. letech 19. století se v Modré začíná zabydlovat i majolika fajáns, která je vůbec nejnáročnější na technologické postupy. ¨To už sem začínají sem přicházet mistři slovenského i habánského původu, kteří ovládají tuto výrobní techniku. V roce 1883 vzniká v Modré na podnět ministerstva obchodu a za podpory města Keramickoprůmyslové učiliště. Jeho hlavním cílem je právě vyučování technologie výroby majoliky. Keramika z tohoto období má nejen vynikající kvalitu, ale i bohatou a nápaditou výtvarnou stránku. Mnoho z tehdejších motivů a dekorů se zachovalo dodnes. Na začátku minulého století však přicházejí odbytové problémy, které dokonce vedou k půlročnímu zastavení výroby. Řada změn, jimiž dílna musí projít, ji však brzy vrátí na přední světové pozice a dvacátá léta znamenají asi nejúspěšnější období v její historii. Modranská keramika získala hned několik uznání a cen na mezinárodních výstavách po celém světě. Z Modry pocházelo běžné nádobí, umělecky zaměřená keramika, figurální plastiky, ale třeba i stavební keramika v tradičním lidovém stylu. Dnešní podoba podniku se prakticky ustálila v 50. letech minulého století. A i dnes, stejně jako v minulosti, probíhá výroba tradičním ručním způsobem. A pokud se o tom chcete přesvědčit, můžete se přijít osobně podívat.
Traduje se, že Budapešť postavili zedníci z Liptova. Kousek pravdy v tom určitě bude. Zemědělci (rolníci) ze Smrečian, ale i z dalších liptovských vesnic totiž po jarních pracích na polích často odcházeli do Budapešti za zedničinou. Lákala je tam především vidina dobrého výdělku. Společně se zedníky odcházeli i dělníci na pomocné práce a také mnoho žen, které pomáhaly na stavbách. Stát se zednickým mistrem nebylo vůbec jednoduché. Zájemci museli být nejprve tři roky učni, pak tři roky tovaryši a teprve poté se stali vyučenými zedníky. Za sezonu si mohl pracovitý a šetrný zedník přijít na 200 až 300 zlatých. Proto pracovali od časného rána do soumraku. Na konci podzimu se vraceli domů, aby za vydělané peníze koupili kus půdy, přikoupili kravku, nebo ovce, opravili chalupu…
Kamzík horský (Rupicapra rupicapra) se vzpřímenými a na konci hákovitě zahnutými rohy žije v alpinském horském pásmu od Pyrenejí přes Alpy až po Kavkaz. Na Slovensku je původní pouze ve Vyskokých Tatrách, avšak vysazen byl i v dalších pohořích. Podle francouzského odborníka C. Coututiera se tatranští kamzíci považují za unikátní poddruh, který se po poslední době ledové vyvíjel zcela samostatně, a proto se liší od svých příbuzných v ostatních horách. Podle nejnovějších informací jich žije v Tatrách, a to na slovenské i polské straně, kolem 350 kusů.
Původ jména Tatry je dodnes neznámý. Nejčastěji se odvozuje od ukrajinského slova toltry, které se překládá jako kámen nebo štěrk. Občas se objevují i spojení jejich názvu s řeckým slovem térdrom (hrot, štít), nebo se slovem tutur, které pochází z baskičtiny a má podobný význam jako řecký výraz. Tyto dvě domněnky jsou však málo pravděpodobné, protože neexistují žádné důkazy ani náznaky, že by kdy pod Tatrami některá z těchto národností žila. Poprvé se výraz Tatry objevil v Kosmově kronice. Kronikář píše o tom, jak král Boleslav II. na smrtelném loži vzpomínal na časy, kdy svoji zem rozšířil až k vrchům Triti montes.
Je správné psát Valaši, nebo valaši? Na etnický původ valašského obyvatelstva existuje několik názorů. Někteří historikové se domnívají, že do oblasti Tater přišli z Východních Karpat a jsou rumunské národnosti. Jiní se s nimi shodují v národnostním původu, ale domnívají se, že do Západních Karpat přišli již slovanizováni ukrajinským, polským a slovenským obyvatelstvem. V současnosti se však většina kloní k názoru, že tento pastýřský lid východorománského původu, který přišel do střední Evropy z Balkánu, měl rozdílný charakter podle místa, kde se usídlil. Na Zakarpatské Ukrajině rumunský, na východním Slovensku rusínský a na severozápadním Slovensku slovenský. Původní pojmenování Valach, jako příslušník etnika, ztratilo časem svůj pravý význam a změnilo se jen na valach a stalo se označením pro pastýře ovcí.
Skutečným králem tatranských výšin je orel skalní. Je sice o něco menší než orel mořský, ale svým chováním i místy, která obývá, nenechá nikoho na pochybách, kdo je tam vládcem. Jeho domovem jsou těžko přístupné horské oblasti s rozeklanými skalními stěnami a letitými vysokými stromy. K charakteristickým znakům těchto dravců patří zlatožlutá kopinatá pera na hlavě, což nakonec vyjadřuje i jejich latinské jméno (Aquila chrysaetos). České označení orel skalní zase zdůrazňuje jejich oblíbené stanoviště. V Tatrách lze občas zaslechnout jejich drsný hlas, který se ozvěnou odráží od skal a nese se hlubokými údolími. A komu se podaří zahlédnout jeho temnou silueta s prstovitě roztaženými pery na koncích křídel, pocítí stejnou radost a štěstí, jako bojovníci v pohádkovém příběhu Pána prstenů. Orel zůstává věčným symbolem volnosti a síly a i moderní člověk jaksi podvědomě doufá, že při jeho spatření přejdou orlí vlastnosti i na něho samého.
Mnozí si možná ještě vzpomenou na zprávičku, která proběhla minulý rok médii, totiž že v Petrohradě byla odhalena socha Haškova Švejka,. Stalo se tak při příležitosti oslav 120. výročí Haškova narození a zároveň v roce, kdy si město na Něvě připomnělo 300 let od svého založení. Málokdo ale už asi tuší, že první sochu Švejkovi postavili ve východoslovenském Humenném. Kamenná socha byla odhalena 6. října 2000 před budovou nádraží a jejím autorem je místní sochař Jaroslav Drotár. S jeho objekty se můžeme setkat v několika slovenských galeriích a soukromých sbírkách a také v ulicích některých zemplínských měst.
Pltnictvo (vorařství) se v Liptově rozvinulo díky velkým zásobám dřeva v tatranských lesích a dobré splavnosti místních řek. Mezi ně patřila i Belá, po které se splavovalo stavební dřevo do Pribyliny, ale především do Liptovského Hrádku a odtud dále po Váhu. Pribylinští pltníci zhotovovali na suchu nedaleko Podbanského tzv. polplte (přibližně z 10 m3) dřeva. Odtud, z místa nazývaného pltisko, sváželi plte dolů proudem prudké Belé až do Liptovského Hrádku. Pltníci museli být silní, obratní a šikovní chlapi, aby se jim v pořádku podařilo za hodinu zvládnout celou cestu. V případě nutnosti uměli plte zastavit a ukotvit. V cíli cesty se vydatně najedli, napili a pěšky se vrátili nazpět. Pltnictví bylo sezonní prací (hlavní sezona byla od začátku dubna do konce června, kdy začínala další práce – kosení luk). Po Velikonocích se nejprve splavovaly klády po jednotlivých kusech na desky. Strážníci rozestavění na břehu přitom dávali pozor, aby se dřevo nevzpříčilo a doplavalo až do Liptovského Hrádku. V květnu a červnu se pak splavovalo dlouhé dřevo. Na konci sezony se pak všichni pltníci i se ženami sešli u tzv. hlavného faktora, který připravil závěrečné vyúčtování a pohoštění.
Jste-li unavení po namáhavých túrách v Nízkých či Vysokých Tatrách, zmohlo vás lyžování nebo jen hledáte oddych, rozhodně byste měli navštívit Aquapark Tatralandia nedaleko Liptovského Mikuláše, na severním břehu Liptovské Mary. Najdete tu vše, co k pořádnému odpočinku potřebujete. Termální voda dosahuje teplot od 26 °C do 38 °C a má blahodárné účinky na pohybové a dýchací ústrojí. Aquapark nabízí kromě tradičního koupání a relaxování v několika bazénech i šest toboganů, trojdráhovou rychloskluzavku a nespočet dalších vodních atrakcí. Součástí je i dětský koutek a hřiště. Návštěvu zpestřují také hudební produkce a během léta i zábavní program v amfiteátru. Nabídku doplňují masáže, tři sauny – parní, finská a suchá. Nedávno bylo otevřeno saunové centrum Tatra-Therm-Vital a v létě ještě přibude devět nových toboganů a skluzavek a tři bazény, čímž se tento areál stane největším tohoto druhu na Slovensku.
Zdá se, že Slovensko se stane světovou velmocí ve výrobě osobních automobilů, přinejmenším v přepočtu na obyvatele. Od konce roku 1991 působí v Devínské Nové Vsi na severozápadním okraji Bratislavy společnost Volkswagen Slovakia; jejích 9250 zaměstnanců loni vyrobilo 281 200 aut, která tvořila 23 % hodnoty celkového exportu SR. Od začátku tohoto roku se na polích u Trnavy stavějí haly automobilky Peugeot s plánovanou výrobní kapacitou 300 tisíc osobních vozů ročně. Letos na jaře skončila dohodou jednání ministerstva hospodářství s jihokorejskou společností Hyundai/Kia. Pro ni se již vykupují pozemky v blízkosti Žiliny, kde vyrostou haly produkující během tří let dalších asi 300 tisíc osobních automobilů.
Domica v národním parku Slovenský kras je s několika dalšími jeskyněmi zapsána do seznamu přírodních památek UNESCO. Návštěvníci procházejí 1315 m dlouhým okruhem spojeným s krátkou plavbou po podzemní říčce Styx. Poslední dvě sezony však podzemní tok ztratil vodu a čluny rezaví v blátě. Je to důsledek dlouhodobého sucha, které retenční oblast Údolí staré kečovské cesty zbavilo povrchové vody a ponory vyschly. Změněné mikroklima Domice již nevyhovuje ani dříve sporadicky provozované speleoterapii. Návštěvnost se snížila natolik, že přestaly fungovat a chátrají i ubytovací a stravovací kapacity v okolí vstupního areálu.
Konference pořádaná nevládním Inštitútem pre verejné otázky v prosinci roku 2003 se zabývala vývojem slovenské společnosti v desetiletí po rozpadu Československa. Reprezentativní výzkum mj. ukázal, že rozdělení republiky vnímá pozitivně 43 % občanů Slovenské republiky, zatímco 37 % má opačný názor. Tři pětiny dotázaných se domnívají, že ve společném státě by se jim žilo lépe. V roce 1993 si 55 % Slováků myslelo, že doplácejí na Čechy, dnes zastává týž názor jen 39 % lidí. Polovina občanů Slovenska má přímý vztah k České republice prostřednictvím rodinných vazeb, šestina uvedla, že člen jejich rodiny v Česku žije, pracuje nebo studuje. Pocit hrdosti na Slovensko se nejčastěji váže na úspěchy sportovců, především hokejistů, pocity hanby vyvolává v prvé řadě nedůstojné chování politiků.
Tokajská vína lze podle dohody z roku 1993 expedovat na trhy EU pod názvem Tokaj jedině z Maďarska. Tokajská vinohradnická oblast se specifickými půdami však přesahuje i na území slovenské části Zemplína, kde zahrnuje 908 ha vinohradů v katastru obcí Borša, Viničky, Bara, Černochov, Čerhov, Malá a Veľká Tŕňa. Slovensko proto usilovalo o právo používat tuto značku i pro svůj ohnivý mok. Až letos koncem dubna se obě strany dohodly na kompromisu. SR bude moci pod názvem Tokaj pěstovat révu na ploše 565 ha, tj. asi na desetině plochy maďarské tokajské oblasti. Slovenská tokajská vína v půllitrových lahvích stojí 70 až 600 slovenských korun, starší ročníky však dosahují ceny v řádu tisíců korun.
Tato Praha není křtěná Vltavou, ale Klenickým potokem. Končí v ní silnice, která prudkým stoupáním zdolává hranu náhorní planiny Ostrôžky nad Lučeneckou kotlinou. Jediná svažitá ulice vede k evangelickému kostelu se hřbitůvkem, dál pokračuje jen polní cesta k objektům dobytkářského družstva. Ves založili někdy v půli 15. století bratříci Jana Jiskry z Brandýsa, čemuž nasvědčují i rodová jména některých z dnešních 99 Pražanů. Slovenská Praha se hlásí k velké české jmenovkyni, dohoda o partnerství z ledna 1998 se realizuje občasnými vzájemnými návštěvami představitelů obou sídel. Přeměna dávno nefunkční školní budovy na školu v přírodě se však neuskutečnila a vesnice dál žije poklidným rytmem daleko od pokušení civilizace.
Na Kysucích severozápadně od Čadce se v několika lokalitách vyskytují velké kamenné koule. Dosahují průměru až 2,6 m, tvar kolísá od vejcovitého až po téměř dokonale kulovitý. Podle geologů se jejich výskyt váže na flyšové pásmo Karpat v linii nasunutí magurského příkrovu na tzv. slezskou jednotku v období svrchní křídy. Kulovitá odlučnost pískovce je sice známá, ale způsob vzniku tak velkých koulí nebyl zatím jednoznačně vysvětlen. Místní lidé si menší koule odvážejí a používají je např. na výzdobu předzahrádek. Naleziště koulí Skálie v Klokočově bylo proto vyhlášeno za přírodní rezervaci a tentýž statut se chystá pro opuštěný lom v Čadci – Milošové.
První tzv. větrný elektrárenský park v SR vznikl v srpnu 2003 na kótě Vápenková skala (470 m n. m.) nad obcí Cerová v Malých Karpatech. Ekologická stavba se realizovala díky příspěvku z fondu PHARE, jenž pokryl 77 % z nákladu 2,32 mil. eur. Na kopci se tyčí čtyři 78 m vysoké ocelové stožáry, každý se sklolaminátovými rameny o délce 22 m. Ty zachytávají vítr, jehož energie se pomocí generátoru mění na elektrickou energii, a ta je dodávána do veřejné sítě. Větrnou elektrárnu dánské výroby s instalovaným výkonem 2,6 MW provozuje obec Cerová. Její starosta Vladimír Jánoš předpokládá, že náklady na výstavbu ekologicky progresivního objektu se vrátí nejdéle za čtvrtstoletí.
Dunaj v Bratislavě je opravdový veletok, průtokem asi třináctkrát větší než Vltava v Praze. První most dal v tehdejším Prešpurku postavit císař Zikmund v roce 1430, ale záhy jej zničila povodeň. Nyní spojují břehy řeky čtyři mosty. Starý most vznikl před 113 lety a v roce 1945 byl obnoven s využitím ocelové nosné konstrukce německého vojenského provizória. Má sedm polí v délce 461 m. Nový most pochází z roku 1972 a vyniká nestandardní konstrukcí, která svým šikmým 90 m vysokým pylonem vytváří architektonický protějšek dominanty Bratislavského hradu. Přístavní most byl zprovozněn v listopadu 1985. Označuje se za největší mostní stavbu střední Evropy a vykazuje nejintenzivnější provoz. Železobetonový most Lafranconi s jediným opěrným pilířem v řečišti slouží od roku 1990. Nyní se připravuje stavba pátého mostu s pracovním názvem Košický, který překlene Dunaj v délce 465 m a bude upoután vějířem závěsných lan.
Další informace o Slovensku naleznet zde: http://www.sopka.cz