Díky své strategické poloze bylo starobylé městečko Gargano v minulosti střediskem pirátů a cílem dalších nepřátel. Tradičním symbolem tohoto místa se stala bílá skála, asi 24 m vysoká, nazývaná Pizzomoono. Název je vlastně nářeční zkomoleninou z italského Pizzo del Mundo, což znamená výběžek světa. Jedna z četných legend vypráví, že místní mladík Pizzomoono se před dávnými lety zamiloval do Cristaldy, dcery mořského krále. Ten ovšem milencům nepřál, a tak hocha nakonec začaroval do kamenného sloupu. Pouze jednou za sto let se prý proměňuje v člověka a může navštívit svou milenku…
Romantici hledající ve Veroně Juliin balkon s představou o zahradě plné vzrostlých stromů, kvetoucích růží a krásné architektuře budou asi trošku překvapeni. Legendární balkon určený za ten opěvovaný Shakespearem se nachází v úzké uličce, hned naproti ní byla zřízena kavárna. Růže by se možná daly sehnat někde blízko v květinářství, místo nich ale současnou fasádu zdobí křiklavé moderní nápisy zhotovené nejrůznější technikou pestrobarevnými tužkami i spreji. Většinu tvoří jména zamilovaných domácích i z celého světa, který slavný veronský balkon, známý z ještě slavnějšího příběhu nešťastných milenců, navštívili.
Na místě dnešního renesančního římského kostela Santa Maria del Popolo stály původně hrobky Domitianovy rodiny, z níž pocházel i obávaný císař Nero. K němu se pojí jedna středověká legenda. Podle ní strašil tyranův duch v ořešáku rostoucím na místě, kde byly pohřbeny jeho ostatky. Havrani na stromě byli pokládáni za démony trápící císaře za jeho strašlivé skutky. Když zde nechal roku 1099 papež Paschalis II. postavit první kostel, pokácením stromu prý udělal přítrž nadpřirozeným jevům, které naplňovaly místní obyvatele hrůzou.
Palio je nejslavnějším toskánským svátkem. Odehrává se dvakrát ročně (2. 7. a 16. 8.) na sienském hlavním náměstí. Nejstarší zmínky o něm pocházejí z roku 1283, ale je možné, že má původ již v dobách starého Říma, ve výcviku vojáků. Vrcholem celého festivalu jsou dostihy, při nichž žokejové jedoucí na neosedlaných koních zastupují jednotlivé městské čtvrti (contrade). Dostihům, které trvají jen 90 vteřin, předcházejí dny příprav, krojovaných průvodů a sázení. Vítěz získává hedvábné palio (praporec). Oslavy vítěze mohou trvat i několik týdnů. Festival každoročně navštíví několik tisíc diváků.
První housle spatřily světlo světa v Cremoně. Oproti svým předchůdkyním – středověkým skřipkám – měly kvalitnější zvuk. První nástroj zhotovil ve 30. letech 16. století Andrea Amati. Záhy si získaly oblibu u královských dvorů po celé Evropě. Ale až Antonio Stradivari (1644 – 1737), žák vnuka Andrey Amatiho, Niccola, dovedl toto řemeslo k dokonalosti. Ideální dřevo pro výrobu svých nástrojů hledal mezi vzrostlými smrky v Dolomitech. Chopin o jeho houslích řekl, že „takové tóny jsme si mohli zatím představit jen ve snu.“ Odhaduje se, že za svůj život Stradivari postavil kolem 1100 hudebních nástrojů, z nichž se zachovalo přes 400 kusů houslí a desítky dalších strunných nástrojů. Žádná moderní technologie zatím nedokáže vytvořit housle s lepším zvukem. Obdivovatelé tohoto mistra by neměli vynechat Museo Stradivariano, Palazzo del Comune ani houslařův náhrobek na Pizze Roma.
Muzeum Opera del Duomo, založené roku 1986 v komplexu pisánského dómu, sídlí v budově, která byla ve 13. století přičleněna ke klášteru, kde bydleli kanovníci Dómu. Po celkové přestavbě v 16. – 17. století pak sloužila arcibiskupskému semináři, následně přešla do soukromých rukou. V 1. pol. 19. stol. zde sídlila Akademie krásných umění, do roku 1979 ji obýval řád kapucínů. Velkou část sbírek tvoří význačná díla z celého komplexu Dómu. V podloubí nádvoří jsou umístěny některé busty z galerie, která z vnějšku obíhá nedaleké Baptisterium. Muzeu slouží celkem 27 sálů, v prvním nejvíce zaujme velkolepý model katedrály v měřítku 1:33 z poloviny 19. století. Dále následují výstavy soch, obrazů a intarzií, jsou zde i expozice věnované původnímu vybavení katedrály (které se povedlo zachránit během požáru v roce 1595) a obřadním oděvům. Muzeum také poskytuje prostory určené k výstavám současného umění.
Na milánském náměstí Pizza della Scala stojí budova jedné z největších a nejvýznamnějších operních scén – slavná La Scala. V letech 1775 – 1778 ji nechala vystavět místní šlechta jako místo pro společenské rozptýlení a zábavu. A tak i návštěva divadla probíhala poněkud jinak než dnes. Během představení se podávala večeře, popíjelo se víno, lidé se navštěvovali a konverzovali. Orchestr a operní pěvci tvořili spíše součást než středobod večera. Kromě divadla lze na náměstí navštívit i dvě muzea. Museo Teatrale, umístěné v levé boční budově, dokumentuje dějiny divadla a sousední Verdiho muzeum přibližuje život a dílo vynikajícího italského skladatele, který svůj život zasvětil převážně operní tvorbě. Giuseppe Verdi ve svém díle navázal na tradiční formu italské opery a zcela výjimečným způsobem dokázal spojit její dva hlavní rysy – dramatičnost a melodičnost. Miláno, kde roku 1901 zemřel, se stalo i místem jeho posledního odpočinku.
Gondoly patří neoddělitelně k Benátkám již od 11. století. Díky štíhlému trupu a plochému dnu jsou výborně přizpůsobené k plavbě úzkými a mělkými kanály. Jejich úzká zobákovitá příď je mírně zahnutá doleva, aby se při plavbě netočily dokola. Dnešní typické černé gondoly mají svůj původ v roce 1562, kdy bylo vydáno nařízení, které mělo jednotnou barvou zamezit okázalým projevům bohatství. Při zvláštních příležitostech se však krášlí květinami. Dnes je plavba gondolou poměrně nákladnou atrakcí, kterou využívají pouze turisté. Kdo je přece jen zatouží vyzkoušet, může se nechat velmi levně převézt přes velký kanál přívozem (traghetti), což je tradiční gondola, jen s větším počtem cestujících.
Další informace o Itálii naleznet zde: http://www.sopka.cz