Založen byl v těsné souvislosti se vznikem mužského konventu tohoto řádu v Praze na Strahově českým knížetem a pozdějším králem Vladislavem II. a jeho manželkou Gertrudou v letech 1144 až 1145. Významná je i skutečnost, že po manželčině smrti poslal král do Doksan dvou dceru Anežku. Výstavbu kláštera, který již na počátku jeho existence postihl požár, výrazně dotoval český král Přemysl Otakar I. Po smrti Přemysla Otakara II. byl znovu poničen a vypálen byl i v průběhu husitských válek. Řeholnice se po pěti letech vrátily, ale zklamal je i císař Zikmund, který mezitím začal rozdávat jejich statky svým stoupencům. Po renesančním období rozkvětu přišla další rána během třicetileté války. Stoleté období největšího rozkvětu kláštera nastalo koncem 17. století a je spojeno s jeho barokní výstavbou, na níž se podílel i stavitel Octavio Broggio a mnozí další tvůrci. Bohatá vnitřní výzdoba kostela se doplňovala až do roku 1777 a o pět let později, v březnu 1782, císař Josef II. klášter zrušil… Přestavbu kláštera na zámek zahájila kněžna Tereza Poniatowská, pokračoval v ní stavitel terezínské pevnosti plk. Jakub Wimmer a dovršil ji Jan Lexa z Aehrenthalu, jehož rodina zde úspěšně hospodařila půldruhého století. Státní statky dokázaly Doksany zdevastovat během kratší doby, nežli představuje jejich obnova, kterou má na svých bedrech ústecké územní pracoviště Národního památkového ústavu.
Již po polovině 15. století byla ve Velkém Březně tvrz, na kterou se přestěhovali Vartemberkové z nedalekého hradu Varta. V roce 1528 zde Salhausenové postavili renesanční zámek, později přestavovaný v baroku i v 19. století, který dnes slouží jako domov důchodců. Od Harrachů získal roku 1841 Velké Březno hrabě Karel Chotek , který během svého aktivního života zastával významné postavení v hospodářském i politickém životě monarchie a byl mj. také nejvyšším purkrabím Království českého a předsedou zemského gubernia. Byl proslulý nezištnou prací pro blaho země a její kulturní povznesení. Velké Březno získal dva roky před svým odchodem na odpočinek Již v roce 1841 začal stavět „nový“ zámek v podobě pozdně empírové vily od vídeňského architekta Foerstera; do roku 1853 vybudoval i přilehlý a dodnes fungující pivovar. Zámek, který je jednou z nejmladších feudálních staveb v Čechách, nechal jeho vnuk Karel od roku 1885 přestavět v romantickém novorenesančním slohu podle projektu vídeňského architekta Ernsta Fleischera. Objekt byl tehdy zvýšen o podkroví a doplněn charakteristickou čtverhrannou věží; poslední stavební úpravy jsou ohraničeny rokem 1910. Tradici rodiny Chotků, z níž pocházela rovněž Žofie, manželka následníka rakouského trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d´Este (v roce 1914 se oba stali obětmi Sarajevského atentátu), připomíná interiérová zámecká expozice včetně hlavního sálu, jídelny, Chotkovy pracovny i knihovny. Jak praví oblíbený propagační slogan, zámek prezentuje poklidný život šlechtické rodiny na venkovském sídle na přelomu 19. a 20. století. Součástí chotkovské tradice ve Velkém Březně je i novogotická hrobka Karla Chotka a jeho choti v sousedním Valtířově; jejich ostatky byly odtud bohužel z důvodů předpokládané rekonstrukce objektu v roce 1987 vyzvednuty a dodnes jsou provizorně uloženy na starém litoměřickém hřbitově. Elegantní ocelová rozhledna na Varhošti (639 m n.m.), nad obcí Kundratice, severně od Litoměřic, poskytuje překrásný panoramatický rozhled na někdy veselou, jindy zas zcela zasněnou krajinu Českého středohoří. Čedičový kopec na pravém břehu Labe byl vyhledávaným vyhlídkovým bodem již v 19. století, a proto se turisté z litoměřického Spolku pro České středohoří rozhodli vybudovat na temeni kopce první rozhlednu.
Peněz tenkrát nebylo nazbyt, a tak bylo využito pěti statných dubů, jejichž kmeny pospojovala dřevěná konstrukce s vyhlídkovou plošinou. První turisté vystoupili na rozhlednu o svatodušních svátcích v r. 1891. O jedenáct let později však musela být z bezpečnostních důvodů stržena. Na další vyhlídkovou věž si návštěvníci museli počkat až do r. 1927. Přestože po 2. světové válce sem přicházely stovky turistů ročně, nikdo o rozhlednu nepečoval, a tak ji v roce 1970 čekal stejný osud jako tu předcházející. Odborníci ze SURPMO Litoměřice však záhy vyprojektovali novou, 12 m vysokou ocelovou rozhlednu s centrálním nosným sloupem a třemi vyhlídkovými plošinami. Rozhledna, o váze 13 t, byla na vrchol dopravena helikoptérou a usazena na původní základy. 22. září 1973, v den zahájení litoměřické Zahrady Čech byla slavnostně otevřena, aby opět nabídla tisícům turistů ten výjimečný a neopakovatelný pohled na plejádů středohorských kopců, tak do údolí Labe. Vzhledem k tomu, že u nedalekých Lovosic Labe vytváří svůj pověstný oblouk k severu, je Varhošť jakoby omotána vodní stuhou a třpytící se hladina naší největší řeky se odtud ukazuje dokonce na osmi různých místech.
Labe pod Střekovem, pár kilometrů před Ústím, bylo po staletí jedním z nejobávanějších míst pro plavbu lodí. A to proto, že znělcová žíla, na níž stojí hrad, prochází i dnem Labe a vystupuje dost vysoko k jeho hladině. Za malého průtoku se nad tímto skalním prahem tvořily peřeje a při zvlášť nízkém stavu vody se tudy vůbec nedalo plout. V 19. století byl pro vylepšení plavby v tomto úseku natažen řečištěm řetěz, po kterém se vedl proti proudu tažný parník, populárně nazývaný ‘řetězák’. Tento stav však byl od počátku 20. století neudržitelný, a tak mladá republika v roce 1923 rozhodla o stavbě zdymadla. Na jeho realizaci se podílely pouze české firmy, čeští projektanti i dělníci. O kvalitě jejich práce svědčí to, že vodní dílo slouží od zahájení provozu v roce 1934 bez větších oprav dodnes. Zdymadlo v podobě nízké přehrady se zvedá asi 10 m nad hladinu a přehrazuje labské údolí v délce 111 metrů. Vzdutí hladiny za ním se projevuje necelých 20 km proti proudu a skalní prahy pod ní mizí v bezpečné hloubce. Zdymadlo má nejen dvě plavební komory, ale jeho součástí je také průtoková elektrárna, jejíž provoz měl podle projektanta F. Vahaly postupně splácet náklady na výstavbu celého díla. Střekovské zdymadlo je poslední překážkou na labském toku před ústím do moře. Má jedinou vadu – dosud na něm nebyl postaven bezpečný stupňovitý přechod pro lososovité ryby, které po staletí pluly Labem ke svým trdlištím v horských potocích.
Nějak se zapomíná na zámek v Peruci, který patřil již v 60. letech k zpřístupněným památkovým objektům. V roce 1965 byla v Modrém salonku instalována pamětní síň básníka Svatopluka Čecha, jenž měl v okolí své oblíbené vyhlídky. Na Peruc zavítaly i jiné významné osobnosti. Lounskou část Českého středohoří si prý zamiloval historik František Palacký. Ze všech zúčastněných však nejvíc pro tento kraj vykonal malíř Emil Filla, který byl již při prvním předválečném kontaktu úchvatnou scenérií doslova unesen. Sen o Českém středohoří vyjádřil po bezesné noci v koncentračním táboře Buchenwaldu. Není divu, že období let 1950 – 53 strávil na Peruci, odkud zaznamenal snad všechny panoramatické záběry do krajiny, a také většinu sopečných solitérů i s vesnicemi na jejich úpatí. Na oslavu Českého středohoří zde vytvořil 253 obrazů, které severočeské galerie i soukromí majitelé doslova hýčkají. Perucký zámek je významnou kulturní památkou. Na místě gotické tvrze (snad hradu) byl postaven renesanční zámek, jenž rodina Ledeburů později přeměnila na barokní sídlo. Ve 2. pol. 18. století následovala rokoková úprava včetně sochařské výzdoby od I. F. Platzera. Ve starém špýcharu v zámeckém areálu je dnes zásluhou obce instalováno Muzeum vesnice. Základní pamětihodnosti obce, Oldřichův dub i Boženinu studánku, si nesmí nechat ujít žádný turista.
Nikde jinde v Čechách nenajdete tak krásnou ukázku vějířovitého uspořádání čedičových sloupců jako na levém břehu Labe, jižně od Ústí, kde stojí skála Vrkoč. Lidi, kteří ji tak pojmenovali, zajisté fascinovaly dlouhé kamenné sloupce, jež se podobně jako při zaplétání vrkoče, dnes bychom řekli copu, opakovaně sbíhají do jednoho místa. Vznik tohoto skalního útvaru je obdobný jako u všech sopečných kopců a skal Českého středohoří. Roztavený olivinický čedič pronikl do jedné z mnoha puklin, a pak v ní pomalu vychládal. Již při procesu tuhnutí jsou v každé čedičové hmotě zakódovány jemné pukliny, podél nichž se v budoucnu začne utuhlý čedič rozpadat. Tyto pukliny vznikají kolmo na tlaky, které na sopečnou horninu působí. V případě této žíly působily tlaky jakoby sféricky, kopulovitě, a tak i orientace puklin byla skrytě vějířovitá. Teprve koncem třetihor a ve čtvrtohorách se tato žíla z okolních křídových sedimentů postupně vypreparovala, a to za důkladného přispění nedalekého Labe, a zůstala pak stát na jeho břehu jako jeden ze strážních kopců, které řeku na její cestě doprovázejí. V polovině 19. století se začala v úzkém skalním koridoru, svírajícím Labe z obou stran, budovat železnice. Aby se vedle řeky vůbec vešla, musely být místy některé skály odstřeleny, a tehdy byla odkryta i podivuhodná vnitřní struktura této žíly. V té době také dostal Vrkoč své jméno. Je sice pravda, že náznaky vějířovité odlučnosti ukázaly i některé jiné kopce Středohoří, například zpola odtěžený Radobýl, ale nikde není paprsčité uspořádání sloupců tak výrazné a rozsáhlé. V roce 1966 byla tato ojedinělá, 441 metrů vysoká skála vyhlášena za národní přírodní památku.
Ve stěně bývalého lomu nad obcí Hnojnice, jižně od Lovosic (silnice 249 z Koštic), byly v polovině minulého století odkryty zajímavé geologické útvary – Kamenná slunce, považované za unikáty. Jsou jedním z pozůstatků sopečné činnosti v Českém středohoří. Mají podobu rezavě zarudlých terčů, od nichž se do okolní horniny radiálně rozbíhají pukliny. Celý útvar připomíná malé slunce s paprsky. Po počátečních rozpacích geologů bylo záhy prokázáno, že k tomuto jevu došlo při jedné z plynných sopečných explozí, kdy se ze sopečného hrdla vyvalilo žhavé mračno s jemně rozptýlenými kapénkami lávy, která pak padala na zem v podobě horkého hrubšího tufu i jemného písku a popela. Do této horce dýchající vrstvy potom dopadaly jako pěst velké kusy jílovitých slínů, původně ležící v blízkosti sopečného hrdla. Exploze plynů je vyrvala ze země a spolu se žhavým mračnem vyhodila do vzduchu. Tyto kousky hornin zapadaly do tufů, a protože byly chladnější než jejich okolí, tuhnutí horkého sopečného materiálu začalo od těchto chladných jader. Při smršťování chladnoucí horniny se kolem nich vytvářely paprsčité trhliny podobně, jak to vídáme například u vysychajících kmenů. Od roku 1966 je tato lomová stěna chráněna jako národní přírodní památka.
Pod známým romantickým hradem Střekov leží stejnojmenná vesnice, která je turisticky také zajímavá. Jednak se zde v tzv. Malířském koutku zachovalo několik pěkných roubených a hrázděných chalup, typických pro místní lidovou architekturou, a jednak tu vyvěrá termální pramen. Byl objevený náhodou, při pokusném vrtu hlubokém 212 metrů. Ten pronikl do artézské horké podzemní vody, která po vrtu vyrazila na povrch. Roku 1912 založil u tohoto pramene malé termální lázně doktor Vrbenský. Pramen byl 31,9 °C teplý a vydal za vteřinu asi 10 litrů. Později svou vodou zásoboval i termální koupaliště.
Město Most, kopec Hněvín a řeka Bílina už více než tisíc let vytvářejí v těchto místech jeden celek. Podle Kosmy roku 1040 Sasové vtrhli do Čech a „zastavili se až u Hněvina mostu nad řekou Bílinou.“ Vrch Hněvín je jako většina kopců v Mostecké pánvi svým původem podpovrchové sopečné těleso, odkryté až ve čtvrtohorách. Ve 12. století na něm postavil král Václav I. hrad, který pak zůstal majetkem českých králů až do panování Rudolfa II, stejně jako vinice na úpatí. Rudolf II. učinil nedobré rozhodnutí, když jednoho dne na hradě ubytoval své učené hosty, alchymistu Kellyho a Řeka Manugnyho, a Mostu poručil, aby se o ně náležitě postaral. O těchto dvou mužích obyvatelé záhy začali mluvit jako o neštěstí, protože ve svých požadavcích byli náročnější než sám král a císař. Po neshodách mezi radnicí a učenci a za přispění dalších okolností nakonec Rudolf II. hrad prodal městu. Ale tím problémy neskončily. Za třicetileté války Hněvín obsadili Švédové a několik měsíců město terorizovali. Když se politické poměry zklidnily, Mostečtí prosadili zbourání hradu, který přinášel jen starosti. Kopec pak začal pustnout. Teprve koncem 19. století, kdy začalo být i v české společnosti módou chodit na výlety do přírody a po celé zemi se stavěly rozhledny, byla na Hněvíně nejprve postavena výletní restaurace a potom, podle vzoru Eiffelovky, dřevěná rozhledna. Byla krásná, ale za tři měsíce ji smetla vichřice. Nová rozhledna už nenapodobovala křehkou Eiffelovku ale masivní hradní věž, na jejíchž základech také byla postavena. A tím začaly stejné problémy jako s bývalým hradem. Kamenná věž se stala významným strategickým bodem, který za obou světových válek obsadili vojáci. V 60. a 70. letech byly objekty na Hněvíně rekonstruovány, a také tam přibyla hvězdárna. Poslední náročnou úpravu Hněvína provedlo město v nedávné době. Výletníkům, kteří mohou na tento kopec vyjet i autem, je k dispozici také vinárna a restaurace, ale největší hodnotou zůstávají daleké vyhlídky.
Skalnatý vrch Vrkoč obtéká z jedné strany nevelký Podlešínský potok, který si část svého koryta hloubí v mohutné vrstvě čedičového příkrovu. Když dospěje až na jeho okraj, vrhá se dolů z dvanáctimetrové výšky největší vodopád Středohoří. Vodnatost potoka však velmi kolísá, a tak je to jednou jen drobný čúrek, jindy docela mohutný proud, padající do nevelké skalní tůňky. Okolí vodopádu je romantické zákoutí s přírodním amfiteátrem z mohutných čedičových sloupů, se skalami a kamenitými svahy a odtokovým potokem, jehož břehy vroubí kapradiny. Ve vlhkém prostředí pod vodopádem žije několik druhů vzácných obojživelníků, včetně ohroženého druhu mloka skvrnitého. Nad vodopádem se zvedá rozložitý skalní masiv lávového příkrovu. Jedna jeho část se nazývá Červené stěny, druhá, opodál stojící, Bílé stěny. Jedná se o tutéž horninu, na pohled výrazně světlejší skály jsou však porostlé šedobílým lišejníkem.
Před vstupem do proslavené České brány leží na svazích nad Velkými Žernoseky malebné vinice. Zdejší vinařská tradice je mnohem významnější, než bychom očekávali. Sahá až k zakládací listině litoměřické kapituly v polovině 11. století. Nejstarší historie je pochopitelně zamlžena, a tak vlastně hlavní písemně podložené události se odehrávají až po polovině 13. století, kdy jednu z částí panství získal cisterciácký klášter v Altzelle. Opat Eberhard přivedl z Míšně tři mnichy, kteří na břehu Labe postavili první dřevěný dvorec a vedle modliteb se bystře soustředili na pěstování vinné révy. Brzy poté nechali vyhloubit nejstarší vinné sklepy, známé pod jmény Dlouhý, Krátký, Apoštolský, Panenský, a zřejmě i Jánský. Jejich tradice se uchovala až do našich časů. Žernosecký zámeček je jako vladycké sídlo doložen roku 1276. Z pozdně gotické tvrze se přes mnohé přestavby stal v 2. pol. 17. stol. barokní zámek, a to za vlastníka Jana Hartvíka z Nostitz. V roce 1871 rod Nostitz-Rienecků vymřel po meči a panství přešlo na významného dendrologa a rakouského ministra zemědělství Arnošta Sylva-Tarouccu. Dnes je zámek (veřejnosti nepřístupný) majetkem společnosti Žernosecké vinařství.
Hledáte ubytování v Českém středohoří? Najdete je na: http://www.travelguide.cz