1.
Nejvyšší stavbou Madridu je mrakodrap AZCA (Asociacion Zona Comercial A), který stojí na takzvaném madridském Manhattanu, což je supermoderní obchodní čtvrť. Architektem budovy je Japonec Yamasaki, autor dnes už smutně světově proslulých dvou newyorských věží. Madridská věž AZCA je vysoká 157,5 metru a v jejích kancelářích pracuje kolem 150 lidí. Po tragedii v New Yorku je také AZCA bedlivě střežena a dokonce je zakázáno ji fotografovat.
2.
Jedno z madridských náměstí, Plaza de Colon, nese jméno mořeplavce Kryštofa Kolumba. V 19.století tam byla umístěna jeho socha na sloupu v nadživotní velikosti a obestavěna fontánou ze tří kamenných bloků, symbolizujících tři Kolumbovy lodi – Santa María, Pinta a Niña. Další čtyři větší kameny označují počet Kolumbových cest k novému kontinentu. Přepad vody tvoří kaskádu, která vyjadřuje tehdejší hrůzostrašnou středověkou představu, že Země je deska v moři a svět končí vodopádem do nekonečné hlubiny, kde na zbloudilé a ztroskotané lodi čekají mořské obludy.
Nedávno ještě přibyl na Kolumbově náměstí další symbol Španělska – obrovská vlajka země o rozměrech 300 m2. Je vyrobena z plachtoviny a její stožár váží 17 tun.
Křesťanská katolická tradice je mezi Španěly stále velmi živá a aktuální. Tak například v Madridu byl v polovině 20. století vysvěcen nový kostel Krista Medinacelského, za kterým každý pátek chodí davy lidí. Poutníci se tam mnohdy plazí po kolenou po úzkém schodišti až do prvního patra, k soše Krista. Věří totiž, že když políbí soše nohu a v duchu vysloví tři přání, jedno z nich se určitě vyplní. Při těchto procesích je vždy v pohotovosti bratrstvo kostela, jehož členové po každém polibku utírají nohu ubrouskem.
4.
Velký zmatek v mezinárodních hotelech mohou způsobit příjmení ubytovaných Španělů. Manželské páry se totiž podle jména nepoznají, a tak recepční občas neví, kdo ke komu patří. Přitom je způsob přebírání jmen a příjmení u Španělů velmi jednoduchý. Muž i žena mají své křestní jméno, často zdvojené podle kmotra nebo svatého patrona, pak následuje příjmení po otci a nakonec příjmení po matce. Za důležitější se považuje příjmení po otci, proto dítě narozené v manželství přijímá vlastně příjmení obou dědečků. Jména ani příjmení se za celý život nemění, tedy ani sňatkem.
5.
V básních Federica Garicíi Lorcy se objevují zmínky o rodinném domě na venkově blízko Granady. Dům rodiny Lorcových stojí v Granadě doposud a je v něm malé soukromé muzeum. Dům koupil v roce 1925 Federicův otec jako letní sídlo pro svou rodinu. Říká se, že s otcem García Lorcy přišlo do Granady světlo, protože to byl právě on, kdo jako první zavedl elektřinu nejen do svého domu, ale inicioval i osvětlení města. Musela být i jinak technicky pokroková rodina, o čemž svědčí i na svou dobu velmi moderní vybavení kuchyně a koupelny. Měli také vodovod i telefon. Zdi salonu jsou vyzdobeny rodinnými portréty a dalšími obrazy od přátel, mezi kterými najdeme i obrázek Kouřící blondýny zaslaný Lorcovi Salvatorem Dalím. V prvním patře je miniaturní Federikův pokoj s obsáhlou výstavou jeho osobních věcí a rukopisů. Těžko uvěřit, že ono poněkud dětské písmo plné přepisů a škrtanců patřilo slavnému autorovi mnoha básnických sbírek a divadelních her.
Soukromé muzeum spravují příbuzní rodiny, kteří tam pořádají i komorní kulturní akce. Do budoucna mají v úmyslu veškerou Locovu pozůstalost soustředit právě v Granadě.
7.
Oslavy Vánoc jsou ve Španělsku trochu jiné než u nás a liší se i tradicemi, dodržovanými v různých regionech. Například na severu země je považován za den hlavních oslav 24. prosinec, na jihu je to spíše až 25. prosince. Za štědrovečerní stůl se obvykle zasedá v domě rodičů. Kolem půlnoci se všichni vydávají na ‘půlnoční’, ale ve Španělsku se jí říká kohoutí mše (misa de gallo), neboť kohout je zvěstovatelem dobrých zpráv. Mládež pak často ještě vyrazí do ulic pozdravit sousedy, přátele a známé. Dárky se moc nerozdávají, nanejvýš dětem nějaké maličkosti. Dvacátý pátý prosinec bývá obvykle dnem ofrendas, tj. obdarováním svatých, kdy se rodiny vydávají do kostelů s náručemi květin a 26. prosince chodívají venkovské děti na koledu.Teprve na Silvestra dosahuje euforie, hodování a také utrácení peněz vrcholu. Na Nový rok chtějí být všichni co nejkrásnější a nejelegantnější, a tak si kupují nové oblečení. Lidé také věří, že v posledním dni starého roku se jim splní tajná přání. V tomto ohledu je zvykem vzít si na sebe něco červeného, nejlépe spodní prádlo, a mít nablízku zlaté předměty, což prý přináší štěstí. Pátého ledna, v předvečer Tří králů, se v každém městě i vesnici pořádají průvody králů, dokonce i s velbloudy, a všichni jdou brzy spát. Právě Tři králové mají totiž na starost hlavní nadílku pro děti i pro dospělé. Dárky prý vhazují v noci do domů komíny a okny, proto by měla zůstat otevřená. Samozřejmě se také sluší nabídnout králům na jejich dlouhé cestě občerstvení, proto se jim nechávají dobroty přede dveřmi. Pokudby se na ně zapomnělo, mohli by místo dárku nadělit jen uhlí. Přes všechnu poetiku vánočních svátků si dnes některé děti myslí, že Tři králové bydlí v obchodních domech, protože ty jsou nejčastějším místem předvánočních návštěv jejich rodin a nejvíc dárků pochází právě odtud.
9.
Oázou klidu a míru v rušných ulicích Madridu je dům básníka a dramatika Lope de Vegy. Ten dům koupil v roce 1610 a žil v něm se svou rodinou až do své smrti v roce 1635. Dům má malou zahrádku s kamennou studnou a v prvním patře kapli, kde Lope trávil mnoho času když se po smrti manželky stal knězem. Z dalších tradičních místností té doby jsou k nahlédnutí kuchyně, ložnice dětí, pracovna s knihovnou, pokoj pro hosty a pokojík pro služku. Lope de Vega byl velmi pečlivý a nechal si svůj majetek sepsat do nejmenších drobností. Proto víme, že předmětů z vlastnictví rodiny se v interiéru zachovalo málo.