Pudding shop je jednou z mnoha restaurací v istanbulské čtvrti Sultanahmet. Denně se kolem ní valí davy turistů, neboť ve stejné části města leží i většina vyhlášených turistických atrakcí a přímo proti ní se k obloze tyčí známá Hagia Sofia. Málokdo z nich si je však vědom toho, že právě míjí místo, které bylo svého času považováno za svatyni hippies.

V šedesátých a sedmdesátých letech se vydávaly tisíce „dětí květin“ za vidinou pestrých zážitků, levných opiátů a nespoutaného života do exotických zemí. A v Istanbulu, v restauraci Pudding shop začínala legendární trasa vedoucí přes Turecko, Írán, Afghánistán či Pakistán do Indie a Nepálu. Odtud pravidelně vyjížděl ve své době proslulý „Magic Bus“, autobus kterým se za necelých sto dolarů dal přejet celý tajemný Orient až do Dillí.

Cesta za sluncem
První hippies sem přišli v letech 1964 nebo 1965. Dnes už nikdo přesně neví. Bylo jich jen pár. O několik let později však publicita, kterou putování do asijských zemí dali přední američtí intelektuálové, spustila módní vlnu. Ta dosáhla svého vrcholu v sedmdesátých letech. Téměř celá jedna americká generace se tehdy otočila zády ke svým rodičům a uznávaným konvencím, odmítla se zúčastňovat „krysích závodů od 9 do 5“ (obvyklá pracovní doba v USA) a začala hledat útočiště před moderním světem ve východních zemích a v drogovém opojení.

„Cestou za sluncem“ nazývali tuto hromadnou migraci mládeže novináři, „útěkem od všednosti“ sociologové a „hledáním sebe sama“ psychologové. Přesvědčivě vysvětlit důvody, kvůli kterým tehdy mladí Američané opovrhli pohodlím a bezpečím svých útulně zařízených domovů a pustili se do experimentů s drogami v chudých asijských státech, se však dosud nikomu nepodařilo. Jisté je, že cílem většiny z nich bylo Káthmándú a výchozím bodem všech Istanbul.

Restaurace Pudding shop prožívala v této době zlaté časy. Setkávali se v ní dobrodruzi z celého světa, navazovali tu nová přátelství, kouřili marihuanu a plánovali cestu dál na východ. Na slavné ceduli vzkazů se promítaly stovky osudů.

„Lindo, kde jsi? Ozvi se mi. Pořád tě miluji! Paul“.

„V pátek odjíždíme do Teheránu. Máme dvě volná místa. Chce jet někdo s námi?“ ptá se pro změnu Tymothy a Kevin.

Byla to nádherná doba, hrálo se, zpívalo, tancovalo a dost i pilo dlouho do noci. Pamětníci vzpomínají, že atmosféra byla někdy velmi divoká. Pudding shop se stal pojmem. „Každý, kdo se chce považovat za opravdového hippie nebo stopaře, musí se zastavit v Pudding shopu,“ napsal v roce 1972 jeden americký novinář.

O šest let později přišel do kin film Půlnoční expres. Podle časopisu Time „Jedna z nejošklivějších sadomasochistických jízd s těžkým homosexuálním nádechem, jaká v našem filmovém věku vznikla.“ Film byl natočen podle vzpomínek Billa Hayese, mladého Američana, kterému se po několika letech podařilo uprchnout z tureckého vězení, kde si odpykával trest za pašování drog. Snímek získal dva Oskary a uštědřil drtivou ránu turismu do Turecka. Režisér Alan Parker v něm totiž s až nechutným naturalismem předvádí dokonalou filmovou Sodomu Gomoru a u diváků vyvolává úzkost a děs. Antireklama zapůsobila. Příliv mladých lidí hledajících v Turecku levné drogy rychle ustal. Zahraniční návštěvníky, kteří se sem ojediněle vydali, třeba z obchodních důvodů, polévalo při pohledu turecké policisty horko.

Uplynulo několik let a turisté se do Turecka zase vrátili. V současnosti je dokonce stala tato země díky své poloze, bohaté historii a nízkým cenám navštěvovanější než sousední Řecko. Ale turisté, kteří sem nyní jezdí, jsou jiní než rozpustilá mládež šedesátých a sedmdesátých let. Nevydávají se sem autostopem, ale přilétají na několik dní letadlem s cestovní kanceláří. Děti květin vystřídali snobové.

Pudding shop ztratil svou klientelu, svou tvář i kouzlo. Zbyla jen tuctová restaurace. Z cedule vzkazů se stala nástěnka zastrčená v koutě, tradiční čokoládový pudink, který dal podniku jméno, vystřídala standardní západní jídla a u stolů, kde kdysi mladí vlasatí rebelové klábosili o tom, jak by mohly pokročilé technologie zničit tenhle krásný svět, sedí dnes německé důchodkyně a usrkávají aperitiv. Člověk by ani nevěřil, že tohle bezduché místo bylo kdysi vyhlášenou branou k nirváně a že je totožné s oním zakouřeným filmovým lokálem, ve kterém na začátku „Půlnočního expresu“ dochází k osudnému setkání Hayese s překupníkem drog.