A tak ochoz na temeni kupole Svatopetrského chrámu zůstane asi navždy světovou raritou, i když své okolí převyšuje jen o chabých 130 metrů. Vatikán i Řím z něj však uvidíte jako na dlani.
Ono ale nejde ani tak o raritu, jako o sílu zážitku, a v tomto směru se výhledu ze sv. Petra hned tak nic nevyrovná. Musíte se k němu dostat útrobami největšího křesťanského chrámu, a přitom budete stoupat místy, která vedle renomovaných architektů pozdní renesance a baroka spoluvytvářeli i velikáni Raffael a Michelangelo. Možná až při bezprostředním kontaktu si naplno ujasníte dimenze celé této výjimečné architektury a pochopíte, jak obrovské problémy museli její tvůrci řešit.
Dokončení Svatopetrského chrámu se stalo obdobnou událostí v dějinách křesťanství, jakou bylo vztyčení cařihradské katedrály Boží moudrosti v první polovině 6. století. S tím rozdílem, že zatímco Hagia Sophia byla symbolem převahy východořímské říše, vatikánský chrám o více než tisíc let později měl symbolizovat obnovenou „vedoucí úlohu“ katolického Západu. Není bez zajímavosti, že oba velechrámy vyrostly na místě bazilik, které nechal postavit císař Konstantin, a že s ideou výstavby nového chrámu na vatikánském pahorku přišel papež Mikuláš V. v roce 1452, tedy v předvečer pádu Cařihradu a zániku byzantského císařství. O realizaci této myšlenky však rozhodl až mnohem později Julius II., jeden z nejenergičtějších a nejctižádostivějších papežů v dějinách, jenž disponoval téměř neomezenými finančními zdroji. Proto mohl současně zahájit i velkorysou přestavbu mnoha římských čtvrtí, která změnila vzhled města k nepoznání…

Úplné znění článku naleznete na v tištěné podobě časopisu Země světa č. 5/2004

Další informace o Itálii naleznet zde: http://www.sopka.cz