Když ještě v nepříliš dávné minulosti zatoužil obyčejný smrtelník legálně nahlédnout do pražského technického podzemí, měl jenom minimum příležitostí. V posledních letech se ale situace začíná měnit, mimo jiné i proto, že do Prahy dorazil fenomén zvaný zážitková turistika.
Vcelku tuctový vchod jednoho z obytných domů na Senovážném náměstí, za ním ničím nápadná chodba a schodiště vedoucí do suterénu. Tady, v místnosti zařízené běžným kancelářským nábytkem, se dozvídáme, že jsme právě vstoupili do řídícího centra systému, který je nejdelší na světě a který nám také odborníci z celého světa dost závidí. Trocha překvapení pro ty, kteří by tu čekali velín na způsob Temelína – všechny údaje o všem podstatném, co se děje v podzemním světě pražských kolektorů, jsou soustředěny pouze na čtyřech monitorech a jedné velkoplošné obrazovce.
Kdo přišel s nápadem ukládat inženýrské sítě do podzemních tunelů, a umožnit tím jejich snadnou kontrolu i údržbu, se nikde nepíše, do praxe však tuto myšlenku převedli již v roce 1863 v Londýně, kde byly první kolektory zřizovány společně s výstavbou podzemní dráhy. Po nějakém čase se do budování pustila i jiná města, například Curych, Mnichov, Berlín či Paříž, a zájem o kolektory svého času projevil i pražský magistrát. V roce 1919 nechal vypracovat studii, která je odmítla s tím, že Praha s převahou dlážděných, a tudíž snadno opravitelných ulic nemá takovéhoto systému zapotřebí. O půl století později to už ale neplatilo a v roce 1969 byl při rekonstrukci Chotkovy ulice dokončen první pražský kolektor. Brzy potom dostaly kolektory zelenou při výstavbě okrajových sídlišť, což se dnes ukazuje jako jedno z nejprozřetelnějších rozhodnutí městských orgánů během celé socialistické epochy. Největší rozmach výstavby nastal ve 2. polovině 80. let, kdy se celková délka kolektorové sítě zhruba ztrojnásobila a přesáhla 70 kilometrů. Vzhledem k nesmyslným politickým omezením a nedostatku deviz ovšem musely být nové trasy vybavovány technicky zastaralými monitorovacími prostředky, které vylučovaly efektivní centrální sledování a řízení. To se změnilo až v nových poměrech, jakmile byla k dispozici výpočetní technika spolu s moderními technologiemi pro dálkový přenos dat. Nejprve v roce 1996 proběhla centralizace kolektorů v oblasti Západ na levém břehu Vltavy s dispečinkem ve Stodůlkách a téhož roku i v oblasti Centrum v historické části města; o čtyři roky později přišla na řadu oblast Východ s dispečinkem na Jižním Městě. Celý proces byl dokončen v roce 2003 dobudováním definitivního sídla centrálního dispečinku na Senovážném náměstí, jenž může v případě potřeby převzít monitoring i řízení kolektorů v celé Praze.
Síť pražských kolektorů spravuje městská akciová společnost Kolektory Praha a.s., která se přede dvěma lety rozhodla pootevřít brány svého hájemství veřejnosti a umožnit po dva dny v týdnu omezenému počtu návštěvníků prohlídky podzemí po celkem čtyřech trasách. Ta, na níž se dnes vydáme se dvěma průvodci my, měří asi kilometr a vede ze Senovážného náměstí do atria Slovanskému domu.
V místnosti poblíž dispečinku nasazujeme povinné přilby, kdo chce, může si tu půjčit i bundu, jelikož v podzemí nebývá úplně nejtepleji, většinou jen okolo 12 stupňů. Potom už sjíždíme výtahem na dno hlubinného kolektoru Centrum 1, které leží přibližně 30 metrů pod povrchem. Hlubinné kolektory s příčným průřezem mezi 15 a 20 m2 jsou páteří celého systému a zpravidla není důvod, aby měly vazbu na uliční síť – na rozdíl od výše ležících tzv. uličních kolektorů s průřezem zhruba polovičním, z jejichž prostupů už vycházejí potrubí a kabely ke koncovým objektům. Z výtahu vycházíme do prostorné haly, která je depem podzemní úzkokolejky. Vedle „huntů“, vagonků pro přepravu sypkých materiálů, tu stojí i několik speciálních vozů, třeba vůz, na němž se převážejí kabelové bubny, vůz s montážní plošinou anebo vůz s jeřábem pro manipulaci s těžkými čerpadly. My tady nastupujeme do titěrného důlního vláčku, který se hlučně rozjíž…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Praha – technické památky