Naše seznámení s katalánskými Pyrenejemi musí být z časových důvodů krátké, pouze jednodenní, a tak se vydáváme do horského střediska Núria, ležícího v závěru stejnojmenného údolí. Tenhle výlet je turistickou klasikou, mimo jiné i proto, že jediným dopravním prostředkem, který spojuje středisko s civilizací, je zubačka. Ozubnicové železnice jsou stále v kurzu, moc jich ve světě není, v celém Španělsku jsou v provozu jenom dvě. Obě v Katalánsku, tou druhou je dráha na Montserrat.

Ribes-Vila (930 m n. m.), údolní stanice zubačky, se nachází v severní části městečka Ribes de Freser, ležícího severně od Ripollu. Dorážíme sem v předstihu, a tak máme alespoň čas projít si zdejší volně přístupnou stálou expozici Cremallera. Hned zkraje se dozvídáme, že slovo cremallera, které primárně znamená „zip“, katalánština zároveň užívá i pro zubačku, což nám připadá vtipné a výstižné. A pak jsme překvapeni, že se do poměrně malého prostoru podařilo soustředit tolik zajímavých exponátů, včetně nejstarší parní lokomotivy, vyrobené téměř před sto lety ve švýcarském Winterthuru. Trať s metrovým rozchodem však byla elektrifikována již v době svého oficiálního zprovoznění roku 1931, a to už po ní rovněž jezdily elektrické lokomotivy, z nichž jedna, pečlivě zrenovovaná, teď dělá společnost své starší parní kolegyni. K cenným exponátům také patří historický salonní vůz, ale je tady zaparkována i moderní sněhová fréza, dodnes v zimě využívaná. A nechybí ani názorná ukázka hnacího mechanismu Abtova systému s dvojitou ozubnicí, který zubačka používá. Všechny exponáty mají obsáhlé popisky, takže i skalní železniční fandové odtud musejí odcházet vrcholně uspokojeni.

Nastupujeme do přistavené vlakové soupravy, která se vzápětí vydává na první úsek trati vedoucí souběžně se silnicí v těsné blízkosti řeky Freser. V této lesnaté partii si zatím vystačí s adhezí, na ozubnici najíždí teprve po zhruba pěti kilometrech, těsně před vjezdem do jediné traťové zastávky Queralbs (1180 m n. m.). Ta je zároveň posledním místem, kam se dá dojet autem, tady silnice končí.

Nad zastávkou sklon tratě vzrůstá, okolní terén tuhne, za okny vlaku začíná vyskakovat čím dál více rozeklaných skal. Asi po dvou kilometrech se koleje stáčejí do bočního údolí Vall de Núria, na jehož dně splašeně kličkuje mezi kameny bystřina Riu de Núria, aby nakonec níže posílila svou vodou Freser. Zde už jsou skalnaté partie místy tak velkou překážkou, že kolejím nezbývá nic jiného, než se několikrát uchýlit do tunelu, poprvé dokonce hned na celé dva kilometry. Překvapení potom čeká vzápětí po výjezdu z toho posled…