V jihovýchodním cípu pomyslného salcburského trojúhelníku leží kraj známý pod svým historickým jménem Lungau, odvozeným snad od názvu potoka Lonka. Z pěti salcburských okresů je svou rozlohou na třetím místě, počtem obyvatel však zdaleka poslední – v kotlině, kterou na severu uzavírají Schladminské a Radstädtské Taury, na západě výběžky Vysokých Taur a na jihu Gurktalské Alpy, žije jen něco přes dvacet tisíc lidí. Svérázný kraj s úžasnou přírodou potěší i při jednodenní návštěvě, nabízí ale vše potřebné třeba i k týdenní turistické či cyklistické dovolené.
„Jsme jedinou správní oblastí v Evropě, kde leží všechny obce nad hranicí tisíce metrů nad mořem,“ říká mi pyšně paní Inge, tisková asistentka okresního turistického úřadu. „Tedy, s jednou výjimkou – ale ta je v devíti stech sedmdesáti!“ dodává vzápětí. Tou výjimkou je Ramingstein, o kterém ještě uslyšíme, ale teď už rychle sedáme do auta, musíme toho stihnout hodně.
Navzdory tomu, že jediná tradiční schůdnější cesta sem vedla od východu, údolím řeky Mur, tedy ze Štýrska, Lungau nikdy nebylo jeho součástí. Nejprve patřilo k jižně ležícím Korutanům a pak bylo dlouhá staletí součástí území, které ovládali salcburští arcibiskupové. Kromě zemědělství bývalo v této oblasti důležité hornictví – zlato a stříbro se v údolí Muru těžilo již koncem 13. století, ve 14. pak přibyla těžba velmi ceněného arzenu u Rotgüldenu. Když dolování v Lungau kolem roku 1880 skončilo, stala se oblast díky své odlehlosti a nepřístupnosti nejchudší částí Salcburska. To se definitivně změnilo až po zprovoznění Tauernské dálnice v polovině 70. let 20. století. Ta sem přivedla turistický ruch, který dnes představuje velmi významnou složku příjmů.
Tradiční zemědělství pochopitelně ani v moderních časech nezmizelo, jen se trochu proměnilo. Slavné jsou zdejší brambory, pěstované bez chemických prostředků, které sem pravidelně jezdí nakupovat hoteliéři z celého Rakouska. A i tady rok od roku vzkvétá „almová“ turistika. Mnozí statkáři otevřeli svá stavení turistům – k občerstvení, ale v mnoha případech i k přenocování. Domácí produkty na stole jsou samozřejmostí, za níž se sem vyplatí putovat. K utišení žízně na túře je nejlepší podmáslí s místními Grantn, což je zdejší výraz pro brusinky. A znalci tvrdí, že absolutním kulinárním vrcholem putování po almech je Rahmkoch, marcipán lungauských almů připravovaný z másla, hrubé mouky, smetany, cukru, skořice, anýzu, rozinek a rumu.
Pokud se zrovna nechcete vydat na pěší nebo cyklistickou túru, i tak má Lungau co nabídnout. V místech, kde se úzké údolí Taurachtal začíná otevírat do lungauské kotliny, leží Mauterndorf. Odpradávna tudy vedla nejdůležitější severojižní obchodní stezka, která byla součástí již římského silničního systému. Svědčí o tom některé archeologické nálezy, jako třeba milník císaře Septimia Severa. Dnes je umístěn u stěny Putzhausu, domu z 15. století, v němž se čistila zvířata poražená na sousedních jatkách na břehu Taurachu.
Místo bylo také ideální k výběru mýta. Už v roce 1217 získala obec od císaře Friedricha II. tržní právo a v roce 1253 propůjčil papež Inocenc IV. salcburské dómské kapitule právo, aby někde na svých pozemcích postavila hrad. Kapitula k jeho stavbě zvolila Mauterndorf a na skále nad obcí vznikl jeden z dnes nejlépe zachovalých hradů v celém Salcbursku. Jeho prvním nádvořím přímo procházela obchodní stezka a byla tam vybudována mýtnice. Výjev kontroly povozu s nákladem vítá i dnešní návštěvníky hradu. Všechny figuríny jsou provedeny velmi realisticky, jen obživnout. A není to zdaleka jediný výjev – celá expozice se totiž soustřeďuje na předvedení hradního způsobu života kolem roku 1500. A tak tu spatříme strážné s halapartnami a mušketami, přísného správce kontrolujícího práci čeledi, ale také slavnostně vyzdobený Rytířský sál, kde začne za chvíli hostina, na jejíž poslední přípravy dohlíží osobně arcibiskup.
Z hlediska umělecko-historického má hrad dva vrcholy. Prvním je gotická kaple postavená nad mýtnicí v první polovině 14. století. Celá chórová stěna je stejně jako apsida s křídlovým oltářem vyzdobena nástěnnými malbami, jež se dochovaly v mimořádném rozsahu a kvalitě. Dávní mistři (podle drobných stylových rozdílů se zdá, že na chórové stěně pracoval jeden umělec či skupina umělců, zatímco v apsidě někdo jiný) použili kombinovanou techniku. Všechny obrysové čáry z červeného okru byly provedeny technikou al fresco do ještě vlhké omítky, zatímco barevné plochy vznikaly až později technikou al secco na suchou omítku.
Nad kaplí jsou pak další dvě pozoruhodné místnosti – soukromé komnaty arcibiskupa Leonharda von Keutschach (v úřadu 1495–1519). Nechal si je zřídit ještě v době, kdy byl „pouhým“ proboštem salcburského dómu, jak o tom svědčí letopočet 1494 nad vchodem z předsíně do hlavní místnosti. Keutschach vůbec věnoval hradu velkou pozornost a dokončil jeho rozsáhlou přestavbu, kterou zahájil už jeho předchůdce v proboštském úřadu, Christoph Ebran. Předsíň byla vybavena krbem, jenž v té době představoval mimořádný luxus, stejně jako stěny celé vymalované motivem rostlinných úponků. V hlavní místnosti měl arcibiskup v jednom rohu psací koutek, ve druhém jídelní kout, do třetího rohu byla vestavěna dřevěná ložnice, kvůli lepšímu hospodaření s teplem stísněná prakticky jen na rozměr postele a s okolní místností komunikující pouze dveřním otvorem a dvěma maličkými okénky.
Část hradních prostor patří dnes Lungauskému zemskému muzeu, které se věnuje především historii osídlení kraje, vývoji lidové architektury, zvykům a svátkům v Lungau. Čas je ale neúprosný, a tak sedmnácti místnostmi v šesti podlažích už jen probíhám, fotím si v rychlosti pár krojů a spěchám zpátky do auta. Zdržet se nemůžeme ani v hradním šenku, až do začátku 70. let minulého století jediném zařízení, které bylo na jinak prázdném hradě otevřeno veřejnosti. Dnes je proslavený hlavně svými rytířskými hostinami. Trvají asi tři hodiny, podávají se na nich středověké pokrmy a stoluje se dobově – místo příborů ruce a kosti za hlavu!
Z Mauterndorfu míříme přes Mariapfarr do Ramingsteinu, pak nás čeká zastávka na oběd v St. Margarethen (tamní jelení ragú se ukázalo být natolik skvostným pokrmem, že bych se nerozpakoval ohodnotit ho známkou šest na pětibodové stupnici), zámek Moosham a St. Michael s poutním kostelem sv. Egidia. Všechny uvedené obce mají jednu společnou zvláštnost – vlastní obří figurínu biblického Samsona, která je jednou nebo několikrát ročně středobodem slavnostních průvodů. Tradice těchto figurín je natolik unikátní, že si zaslouží aspoň krátkou zmínku. Přítomnost různých biblických či mytologických obrů v procesích je známa z různých evropských zemí, především těch, které prošly silnou protireformací spojenou s působením jezuitů a dominikánů. V celé Evropě však existuje pouze 13 obcí, kde je tímto obrem biblický Samson, buď ve výzbroji římského legionáře, nebo napoleonského vojáka – jedna v Belgii (Ath), dvě ve Štýrsku (Murau a Krakaudorf) a deset v Lungau. Navzdory velké vzdálenosti, která je dělí, mají rakouští Samsonové obdobné kořeny a historii jako jejich belgický pobratim. Lungauští obři jsou v pramenech doloženi od počátku 18. století, kdy byli součástí opulentních barokních procesí pořádaných buď o svátku Božího těla, nebo při příležitosti svátku patrona obce. V dobách osvícenských byli zakázáni – salcburský arcibiskup tak učinil v roce 1784, ale lidé natolik lpěli na této tradici, že úplné prosazení zákazu trvalo takřka dvacet let. A nevydrželo navěky – kolem roku 1900 byli Samsonové „rehabilitováni“. Během 20. století si pak v několika obcích dokonce pořídili figuríny nové, naposledy ve Wöltingu, katastrální části lungauského správního centra Tamswegu, v roce 2000.
Figurínu Samsona lze v každé obci spatřit jen několikrát za rok při akcích, které se konají od června do září. Ramingstein, do kterého právě přijíždíme, s ní šetří snad nejvíce – k vidění je pouze první červencovou neděli, když se slaví svátek patrona místní části Kendlbruck, a pak ještě o týden později, to ale jen obrok, při zdejším stříbrném trhu. My sem však jedeme především za památkou jedné z největších zdejších osobností první poloviny 20. století, hraběnky Margity Szápáryové, které tu nikdo neřekne jinak než „hraběnka z Lungau“. Anebo taky mecenáška, manažerka, iniciátorka, investorka, dobrodinkyně. Přitom ji s Lungau spojila vlastně náhoda.
Margit se narodila v roce 1871 v Drážďanech jako komtesa Henckelová von Donnersmarck. V 29 letech se zamilovala do o 13 let staršího c. a k. komořího a rytmistra, hraběte Sándora Szápáryho, a po několika měsících se za něj provdala. Jedním ze svatebních svědků byl ženichův přítel z doby vídeňské služby, hrabě Hans Wilczek, majitel zámku Moosham. Zřejmě právě on vzbudil v Szápárym zájem o Lungau. Szápáry, jehož rodina vlastnila palác v Bratislavě, toužil po „malém orlím hnízdě v horách“, jak si po mnoha letech poznamenala jeho a Margitina dcera Jolánta. Když spatřil vyhořelou zříceninu vrcholně středověkého hrádku Ramungestein (Ramingstein), od roku 1629 známého pod jménem Finstergrün, neváhal a koupil ji s tím, že si z ní vybuduje své sídlo. To bylo o rok dříve, než se seznámil a oženil s Margitou, a jeho prvotní plány byly docela skromné – chtěl pouze opravit původní bergfrit a část paláce. Po svatbě, snad díky prostředkům, které Margit přinesla do manželství, své představy změnil a rozhodl se vybudovat vedle původní hradní věže úplně novou stavbu. V historizujícím stylu ji provedl architekt Ludwig Simon, vedoucí dómské stavební hutě u sv. Štěpána ve Vídni. Všechno vypadalo růžově – léta trávili Szápáryovi, jimž se postupně narodily dvě děti, většinou u hraběte Wilczeka na Mooshamu, zimy v Bratislavě, jejich nové sídlo získávalo postupně konkrétní tvář. Když ale byla sotva hotova hrubá stavba, hrabě Szápáry v březnu 1904 náhle zemřel. Margit zůstala s dětmi sama. Nastěhovala se do nehotové stavby a stala se hraběnkou z Lungau.
Její energie a šíře zájmů byla obdivuhodná. Dokončila výstavbu Finstergrünu a zapojila se do života kraje. Začala se angažovat v Katolické organizaci žen, organizovala přednášky i kurzy správného vaření. Přispěla na stavbu nové školy v Ramingsteinu i několika hasičským sborům. Když narážely na nedostatek peněz plány na zavedení telefonu do Lungau, hraběnka složila za zdejší obce potřebnou finanční záruku, bez níž by linky nebyly vybudovány. Lungau tak získalo od roku 1911 telefon, obce však nakonec hraběnce podle jejích vlastních záznamů splatily jen asi třetinu složené částky… V době první světové války působila hraběnka jako vedoucí projektu na rozšíření pěstování zeleniny v kraji. Kromě toho hraběnka výborně malovala a vedla také bohatý společenský život. Stýkala se s politiky, šlechtici i duchovními. Mimochodem, k jejím přátelům patřil i Jindřich Schwarzenberg, poslední potomek hlubocké větve a adoptivní otec současné hlavy rodu a českého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga.
S mnoha svými přáteli měla hraběnka společný kritický postoj k národnímu socialismu. Blížící se druhá světová válka a stoupající věk však její život značně změnily. Margit Szápáryová musela ukončit svou činnost v ženském hnutí, přišly choroby i finanční obtíže. Nepomohl ani prodej většiny hradního inventáře a hraběnka musela nakonec Finstergrün v roce 1942 pronajmout říšskému ministerstvu vědy, výchovy a vzdělání. O rok později se pak její životní pouť uzavřela. Po válce dostaly Finstergrün zpátky její děti, které ho nejprve pronajímaly a nakonec prodaly evangelické mládežnické organizaci. Ta ho vlastní dodnes a po mnoha přestavbách v něm zřídila dětskou zotavovnu a mládežnickou ubytovnu. Od letošního roku bude také na hradě trvale zpřístupněna výstava věnovaná životu a dílu hraběnky Szápáryové.
Nedaleký zámek Moosham je navzdory svému zavedenému označení spíš mohutný hrad. K poněkud pochmurné atmosféře vynikající hlavně za podmračeného počasí přispívá i jeho nechvalně proslulá minulost. V dobách, kdy Evropu svírala ve svých pařátech svatá inkvizice, zasedal na Mooshamu salcburský inkviziční tribunál, který tady právem útrpným vyslýchal obviněné „čarodějnice“ a odsuzoval je k smrti upálením. Ke cti současných majitelů je třeba připomenout, že s touto dobou nemají vůbec nic společného. Mecenáš a milovník umění, hrabě Hans Nepomuk Wilczek, koupil opuštěný a chátrající hrad v roce 1886, zachránil ho, opravil a vybavil řadou uměleckých děl, která tvoří základ současné sbírky. Dnes se o hrad stará již šestá generace Wilczeků – nebydlí tu, ale provozují ho jako muzeum. Už jsme na odchodu, když mi najednou paní Inge povídá: „Právě přijela majitelka, pojďte, seznámím vás!“ V duchu si stačím rychle vybavit několik možných variant hradních paní a zrozpačitím, neboť ani s jednou mé reportážní ustrojení příliš neladí, ale to už mi podává ruku drobná usměvavá blondýnka v džínech a tričku. Opravdová komtesa Wilczeková rychle zahání všechny rozpaky mých pohádkových představ a začínáme si povídat o hradním hospodářství. Zajímavější tečku za návštěvou Lungau jsem si nemohl přát!
Další články z vydání Salcbursku zde