Na špici Indie

Mys Kanjá Kumárí, nejjižnější místo Indie, osm stupňů severní šířky, únor 2002, 18.hodin 10 minut.

Stojím na nízkém, skalnatém výběžku, pár metrů od břehu. Moře se zklidnilo, bílé krajkoví čeřících se vln zmizelo. Sluneční koule se přibližuje k hladině. Tisíce očí sledují dennodenní divadlo a ticho je přímo magické. Fascinováni kýčovitým obrazem, sledujeme všichni sluneční pád a na krátký okamžik se noříme do šarlatové záře. V této chvíli si snad každý musí být vědom své nicotnosti. Slunce, opalizující všemi barvami, se právě dotklo horizontu. Propukl jásot a potlesk. Den končí. Celá scéna je nyní temně fialová, nad obzorem zůstal jen malý žhnoucí srpek vystřelující světelné záblesky nad mořskou hladinu. Rychle se stmívá. Se sluncem zmizelo i opojení. Poutníci se pomalu rozcházejí. Prodavači kávy, pohlednic, cukrlat a mušlí už zase křičí na kolemjdoucí… Až příliš pozdě si uvědomuji, že jsem nepozvedla svůj fotoaparát a nepokusila se zaznamenat minulé okamžiky.

Městečko na nejjižnějším cípu Indického poloostrova dostalo prý své jméno podle pověsti o bohyni Parášakti (neboli Devi Kanjá, jedné z reinkarnací božské Párvatí), která toužila po samotném bohu Šivovovi. Svou touhu a oddanost mu prý vyjevila právě na tomto mysu. Nebyla však vyslyšena a zůstala pannou, tedy v sanskrtu – kanjá. Zajímavé je, že v tomto jazyce znamená i slovo kumárí slečna nebo panna. Takže v názvu mysu Kanjá Kumárí je panenství dvojnásobné. Bohyni je zasvěcen hlavní chrám Kumárí Amman, který je poblíž pobřeží a ke kterému neustále proudí davy poutníků.

U Kanjá Kumárí se stýkají vody Arabského moře, Indického oceánu a Bengálského zálivu. Prý je možné rozlišit podle odstínů zabarvení jejich rozhraní a každá voda údajně přináší na břeh písek trochu jiné barvy. V dubnu, v době úplňku, je prý možné vidět zapadat slunce a vycházet měsíc na horizontě zároveň.

Městečko, rozložené poblíž mysu, je typickým poutním místem se stovkami prodejních stánků, kde se v nepochopitelné směsici nabízí naprosto všechno. Nejčastější jsou samozřejmě svaté obrázky všech hinduistických božstev, různých gurů i Ježíše Krista položené hned vedle populárních indických filmových herců a hereček, kýčovitých obrázků nastrojených „bílých“ holčiček a chlapečků či fotografie suverénní západní mládeže v kožených bundách a na motorkách. Populární jsou také mušle a mušličky lepené do všemožných tvarů, od rámečků na obrázky až po konstrukce židlí. Sladké štangle s ovocem a oříšky připomínají turecký med. A poblíž moře, pár metrů od posvátných ghátů, světe div se (ale divím se jenom já) „americké rodeo“. Děti dostanou klobouk a spolu s „indickým kovbojem“ usednou na koně a přeskáčou pár překážek Rodiče zaplatí 30 rupií a nafotí si svou ratolest na památku úžasného výletu.

Na špici Indie však jsou i hodnotnější zajímavosti než pouťové atrakce. Stojí zde Gándhího památník, maják a na jednom z blízkých ostrůvcích, kam je možné přeplavit se výletní lodí, se tyčí památník mnicha Vivékánanda. Ten na tomto místě prý v roce 1892 dlouze meditoval. Svámí Vivékánanda byl žákem hinduistického reformátora Rámakršny Paramahansy. Po smrti svého učitele roku 1886 Vivékánanda zakládá mnišský řád a prohlubuje, zdokonaluje a s úspěchem šíří do západního světa Rámakršnovo učení. Roku 1897 zakládá tzv. Rámakršnovu misi, která působí v Indii, Americe a Evropě dodnes.

V hlavní uličce města se střídají restaurace a hotýlky všech cenových kategorií, cestovní kanceláře a obchůdky s tradičním textilem. Vše pro turisty a ještě víc pro slavnostně naladěné hinduistické poutníky. Nabízené služby a zboží jsou orientovány na indický vkus.

Vzhledem k tomu, že mám narozeniny a mé cestovatelské kolegyně se rozhodly mě obdarovat sárím, trávíme večer v obchůdku malém, leč plném skvostně barevných tkanin. Vybírám si luxusní, jasně červené sárí se stříbrnou výšivkou. Později zjistím, že jsou v něm dvě dírky.

Z ampliónů se ozývá monotónní prozpěvování posvátných manter, které je pro sluch Evropana po delší době poněkud iritující. Nejchudší poutníci rozdělávají ohýnky přímo na ulici a ukládají své děti ke spánku. Náš hotýlek je na krásném místě, v samém centru veškerého náboženského klokotání, a tak si nočních zpěvů a obřadných projevů poutníků užíváme celou noc.

Vstáváme brzy a jako všichni poutníci přicházíme i my ještě za tmy na pobřeží. Tentokrát se lidé shromaždují na opačné, východní straně mysu.

Muži provádějí tzv. púdžu, což je hinduistický obřad, při němž jsou uctívány idoly bohů a bohyň. Každý hinduista si určuje vlastní způsob náboženského chování. Obřady může vykonávat věřící sám nebo pod vedením svatého muže, tedy púdžárího. Obvyklou formou takové púdži je recitace posvátných védských manter a přinášení obětin ve formě nejrůznějších pochutin, rýže, mouky, vonných olejů, obilí a květin. V místech, kde je posvátná řeka, jezero, chrámová nádrž nebo moře se součástí púdži stává i očistná rituální koupel. Právě poutní Kánjá Kumárí je pro púdžu zvláště vhodným místem.

Ranních poutníků je více než večerních a jejich pestrost je obrovská. Podle oděvu poznávám muže a ženy ze severoindického Rádžasthánu, kteří projeli tisíce kilometrů v bláznivě ozdobeném autobusu. V černých limuzínách se dostavili tlustí, bohatí Indové, ověšení těžkými zlatými řetězy. Mladíci v tesilových kalhotách a s elegantními knírky zkoušejí vodotěsnost svých luxusní fotoaparátů na skalnatých výběžcích, o které se tříští obrovské vlny. Novomanželé přijíždějící sem na líbánky, posedávají stranou. A děvčata na školním výletě se chtějí vyfotografovat s Evropankou. Rodiny s obrovským množstvím dětí, babiček a dědečků, všichni oblečeni do nejlepších šatů, se radují, že jsou spolu. Pomalovaní sádhuové v oranžovém hávu a s divým výrazem v očích meditují a žebrají u chrámu. Jako na všech poutních místech, jsou i zde mrzáci s prosebným, sebelitujícím výrazem ve tváři. Jejich znetvořené údy s úspěchem útočí na city poutníků, kteří si rádi malým darem vylepší karmu, a tak se žebrací misky plní mnoha mincemi.

Ráno se zraky všech poutníků upírají k památníku mnicha Svámí Vivékananda, jehož silueta je dokonalou kulisou pro vycházející slunce. Chrám a socha stojí na malých, skalnatých ostrůvcích vzdálených necelých pět set metrů od břehu.

Východ slunce je vítán jásotem a potleskem tisíců poutníků. Stejně ráno jako večer. Mořská hladina je poseta desítkami rybářských loděk, vyrobených z těžkých, hrubě otesaných klád, které vypluly ještě za tmy. Dostat takovou loď přes příbojové vlny do hlubší vody, naskákat do ní a zvládnout plavbu pomocí dlouhých pádel, se jeví jako výkon zcela neuvěřitelný. Rybáři se vracejí s hubenými úlovky již za pár hodin a ještě dopoledne všechny ryby prodají. Zbytek dne opravují sítě, popíjejí alkohol a hrají karty. Večer se sejdou v krásném pseudogotickém kostele. Místní rybáři jsou totiž křesťané.

Slunce začíná nemilosrdně pálit a poutníci městečko opouštějí. Odjíždíme i my.

Kánjá Kumárí mi však nedalo spát. Po týdnu dalšího putování měním plány a vracím se již sama zpátky na „špici Indie“. Chci v klidu a v plném soustředění znovu prožít přírodní zázrak na hranici dne a noci. Chci se pokusit zachytit magickou náladu vycházejícího a zapadajícího slunce hledáčkem svého fotoaparátu. Uvědomuji si, že mezní okamžiky přírodního dění můžou působit jako mystérium.