Aktivní vulkán Popocatépetl, v jazyce Nahuů známý jako Kouřící hora, je svou nadmořskou výškou 5452 metrů druhou nejvyšší horou Mexika a zároveň jedním ze symbolů země. Leží asi sedmdesát kilometrů jihovýchodně od dvacetimilionového Mexico City. Tento stále aktivní vulkán naposledy silně vybuchl v roce 1932. Popo, jak se mu také zkráceně říká, byl, a pro původní indiánské obyvatelstvo stále zůstává sídlem bohů. Na jeho vrcholek vystoupili jako první indiáni z kmene Aztéků, ale daleko známější je výstup španělských vojáků, kteří v roce 1521 měli z příkazu svého velitele Hernána Cortése přinést ze dna kráteru síru na výrobu střelného prachu. Nevědomky tak vytvořili po několik staletí nepřekonaný výškový rekord.
Jen dvacet kilometrů vzdušnou čarou na sever od Popocatépetlu leží sopka Ixtaccíhuatl, Bílá žena. Je třetí nejvyšší pětitisícovkou Mexika. Na rozdíl od Popocatépetlu je to sopka již vyhaslá. Její siluetu netvoří pravidelný kužel, ale několikavrcholový hřeben připomínající při pohledu z Centrálního údolí ženu ležící na boku. Podle toho jsou také pojmenovány jednotlivé vrcholy masivu: La Cabeza – Hlava (5100 m), El Pecho – Ňadra (5286 m), Las Rodillas – Kolena (5100 m) a Los Pies – Chodidla (4700 m).
K těmto dvěma sopkám se váže následující legenda. Popo byl válečník, který se zamiloval do Ixty, dcery místního vládce. Když byl Popo ve válce, Ixta se dlouhým čekáním na svého milého usoužila. Po svém návratu z války byl Popo velice sklíčen osudem své milé a nechal na její počest vytvořit dvě hory. Na jednu z nich položil tělo své milé a na druhé zapálil věčnou zádušní pochodeň.
Popocatépetl svou relativně snadnou dostupností láká po dlouhá desetiletí horolezce i turisty k výstupu. V devadesátých letech však přišlo období zvýšené sopečné činnosti a několik menších erupcí donutilo mexickou vládu učinit bezpečnostní opatření. Oblast parku byla uzavřena a z nejohroženějších vesnic bylo v prosinci 1994 evakuováno asi 25 tisíc obyvatel. V březnu 2001, kdy v Mexiku pobývala naše expedice, působil Popo poměrně klidným dojmem, nicméně prognózy vulkanologů předpovídaly silnou sopečnou erupci. Na úpatí vulkánu již několik týdnů setrvávaly v bezpečné vzdálenosti zpravodajské štáby a čekaly na velké přírodní divadlo. Fotografie z ledna 2001, které jsme měli možnost vidět, ukazovaly vulkán chrlící prach do výše několika kilometrů.
Pozornost horolezců proto poutá v současnosti především sousední Ixtaccíhuatl. Tento masiv byl i naším cílem. Nejvhodnější období pro výstup trvá od října do února, kdy je hora pokryta tvrdým sněhem a umožňuje stoupání s pomocí maček. Jedním z výchozích bodů do oblasti národního parku je městečko Amecameca v Centrálním údolí, v nadmořské výšce 2480 metrů.
Mezi třemi mexickými pětitisícovkami je sice Ixtaccíhuatl nejnižší, ale výstup na ni je považován za nejobtížnější. Pro nás začaly obtíže ještě daleko dříve, než jsme se vůbec pod vlastní horu dostali. Řidiči místních taxíků, tzv. colectiv, totiž považují všechny horolezce za boháče, kterým na nějakém tom dolaru nesejde. Nezbývalo nám než vstát časně ráno a dojít k úpatí hory pěšky – dvacet devět kilometrů stoupání na parkoviště La Joya, ležící ve výšce asi 4000 metrů. Pro vlastní výstup na Ixtaccíhuatl jsou potřeba minimálně dva dny s jedním noclehem na hoře. Kromě toho je nutné mít s sebou dostatečné množství vody, protože té je tu zvláště v březnu, v období sucha, naprostý nedostatek. Jediným zdrojem vody jsou ojedinělá sněhová pole a tvrdý ledovec. První den byla naším cílem horská bivaková chata nazývaná República de Chile (4500 m). Dorazili jsme tam unavení, asi v osm hodin večer. Vysoká nadmořská výška, palčivé slunce, extrémní námaha a dehydratace – to vše způsobilo, že můj spolulezec už nebyl schopen příští den pokračovat ve výstupu na vrchol. V pět hodin ráno jsem tedy vyrazil k sólo výstupu strmým skalnatým výšvihem, dále ostrým hřebenem na Las Rodillas a přes dvě ledovcová pole na nejvyšší vrchol – El Pecho (5286 m). Odtud stejnou cestou zpět na chatu a ještě tentýž den dolů do Amecamecy. Tento způsob výstupu lze doporučit pouze zdatným a zkušeným turistům. Celkem jsme museli během dvou dnů ujít přes 60 km a zdolat převýšení 2800 m.
Tento výstup by se dal obtížností srovnat s výstupem na Mont Blanc (4807 m). Navíc se však pohybujete v pustině, kde je každá pomoc nesmírně daleko. O horské službě, vrtulníku nebo obydlené horské chatě si můžete nechat jen zdát. Naproti tomu nabízejí mexické vulkány neopakovatelnou atmosféru, stěží srovnatelnou s evropskými velehorami. Pro Evropana mají zvláštní, magickou přitažlivost – snad proto, že podobné na starém kontinentě nenajdete.