Navigli

V létě jsou ulice podél Naviglio Grande od rána do noci plné turistů. Přes den se proplétají mezi stánky trhovců, nakupují v buticích a procházejí zdejší galerie a obchůdky se starožitnostmi. Při západu slunce si užívají romantického zrcadlení fasád starých domů na hladině vodního kanálu a dlouho do noci se při dobrém jídle a pití baví v mnoha kavárnách a restauracích.

Naviglio Grande byl prvním z rozsáhlé sítě vodních cest, které otevřely vnitrozemskému Milánu cestu k bohatství. Kanál o délce 50 km spojil město s řekou Ticino již ve 12. stol. Na jeho výstavbu přispěli obchodníci a farmáři. Sloužil k zavlažování, ale také k přepravě dobytka, obilí, vína, sýrů, nejrůznějších dalších výrobků, ale i sena a hnoje. Také stavebního materiálu – mimo jiné mramorových bloků na stavbu milánské katedrály z lomů Candoglia na jezeře Maggiore. Lombarďané síť kanálů neustále prodlužovali. Ve 14. stol. se o její rozvoj zasloužili Viscontiové. Svým technickým umem přispěl i geniální Leonardo da Vinci, jenž zdokonalil systém zdymadel, a tím vyřešil problém s rozdílnou výškou hladiny jednotlivých kanálů. Skici, které nakreslil, jsou dnes uloženy v muzeu Navigli, jak se celá síť vodních cest nazývá.

Na začátku 17. stol. systém plavebních cest prodloužili Španělé, v časech Napoleonovy vlády byl Naviglio Pavese zprovozněný pro lodní dopravu až k Pádu, čímž se Milánu otevřela cesta k moři. Za průmyslové revoluce lodě po kanálech přivážely do města suroviny jako uhlí, železo a hedvábí, opačným směrem mířily hotové výrobky. Milán měl po vodě spojení s jezery Maggiore a Como, s řekami Ticino a Pád, a tak i se Švýcarskem a Jaderským mořem. Voda zavlažovala tisíce hektarů půdy včetně rýžových polí…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Milán a Lombardie