Co dělá Neapol tak výjimečným městem se specifickou atmosférou? Její obyvatelé! Jsou všude, gestikulují, mluví, smějí se nebo procházejí – a žijí.
Velký plakát u vstupu do historické čtvrti Quartieri Spagnoli tvrdí: Essere Napoletano é Meraviglioso (Být Neapolitáncem je úžasné). Mezi balkony a okny se ve větru třepotají italské vlaječky, vlastnoručně namalovaná cedule ukazuje cestu k jedné z četných trattorií. Na každém kroku narazíte na stánky s tričky a figurkami slavného Diega Maradony v nejrůznějších provedeních a velikostech a také s plakáty neapolských rodáků a celebrit. Bok po boku tu jsou herečka Sophia Loren, komik Totò (vlastním jménem Antonio de Curtis), zpěvák Pino Daniele nebo někdejší „hlas Itálie“ Enrico Caruso. Čas jako by se tu zastavil v 50. letech minulého století. Úzký labyrint uliček nad luxusní via Toledo nám prezentuje Neapol jako onu typickou Itálii, kterou jsme poznali z filmů oné doby: pestrou, hlučnou, chaotickou, bez pravidel, s barevným prádlem vlajícím na šňůrách napříč ulicemi, v nichž rachotí skútry.
Čtvrť postavená v 16. stol. pro španělské vojáky měla po jejich odchodu dlouhá léta špatnou pověst. Po staletí zde žili ti nejchudší z chudých v bídě, drceni četnými epidemiemi, o kriminalitě nemluvě. Pak se ale situace změnila. Lidé tu stále žijí nahuštěně vedle sebe, ale z přízemních bassi, jednopokojových bytů otevřených přímo do ulice, se stávají botteghe – dílny, krámky nebo trattorie. Quartieri Spagnoli přitahují studenty i umělce a mění se v trendovou čtvrť, i když její návštěva z mondénní via Toledo s jejími butiky, cukrárnami a bary je pořád jako výlet do jiného světa. Velká část života se tu pořád odehrává venku, ulice je dvorkem i obývákem, stůl a židle se vynesou přede dveře, přes ulici se klábosí se sousedy a popíjí káva.
Pronikavý hlas z megafonu nás přivolá k neobvyklé podívané. Čtvrtí projíždí maličký náklaďáček, motorová tříkolka Ape s plně naloženým valníčkem, a řidič nabízí hlasitě své zboží. Paní na balkoně přeruší hovor se sousedkou v okně naproti a křičí něco k prodavači. Hned nato putuje dolů na ulici plastový kbelík připevněný na provaze i s penězi. Prodavač vloží do kbelíku zboží a žena vše vytáhne k sobě na balkon. Nahoru a dolů létají další košíky, hlasy přerušuje jen hluk mopedů.
V dlouhé ulici Pignasecca, do které se od jihu vstupuje z piazza Carità, najdeme prý nejstarší asi z 60 neapolských tržišť, hlučné, voňavé, barevné, sršící vitalitou. Každý den se tu mezi trhovci a jejich zákazníky odehrává komická opera smlouvání v neapolštině, pro nás nesrozumitelném jazyku, hlasitá, vášnivá, doprovázená divokou gestikulací. Koše se zeleninou a ovocem, citrony a pomeranče se zelenými listy, stánky i vchody do krámků v domech jsou ověšeny zbožím, další je vystaveno na úzkém chodníku. Kdo se sem dostane v době oběda, nemůže neochutnat alespoň jedno z typických neapolských pouličních jídel. La Pignasecca je známa svými početnými friggitoriemi, kde smaží vše, co se vejde do hrnce s olejem, tripperia vedle nabízí místní pochoutku – telecí dršťky. V početných pizzeriích a jednoduchých trattoriích si můžete pochutnat na těch nejtradičnějších pokrmech Neapole od polévky z mušlí až po nejrůznější těstoviny. A pak jsou tady rybárny, kde na pultu leží v ledu čerstvě ulovení mečouni, tuňáci nebo různí korýši. Těm prostě nelze nepodlehnout. Když si chceme před Pescheria Azurra zabrat právě uvolněný stůl, jsme vlídně upozorněni, že na druhé straně úzké ulice již čeká půl tuctu dalších zájemců, kteří jsou na řadě před námi… V Neapoli se na jídlo čeká. Když na nás konečně přijde řada, kuchařka nám uřízne filet z mečouna, přidá krevety a hrst mušlí a přinese sklenky s Kristovými slzami – Lacryma Christi je zdejší typické bílé víno z vinic pod Vesuvem. Dáváme se do řeči s naším sousedem u stolu. Professore miluje svoji Neapol a dá nám zajímavé doporučení: Jestli chceme spatřit něco zvláštního, máme se podívat do neapolského metra…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Neapolský záliv/Amalfské pobřeží