Hrad Pernštejn
Necháte se rádi unášet dobrodružnými či romantickými představami z dávné minulosti? V takovém případě se rozhodně musíte vydat na Pernštejn. Převážně pozdně gotický hrad s některými renesančními prvky se dochoval téměř v takové podobě, jakou měl, když tu žili rytíři a konaly se velkolepé turnaje.
Pernštejn je opředen mnoha pověstmi, ať už vyprávějí třeba o bílé paní nebo o marnivé komorné. Jedno tvrzení je ale pravdivé: hrad nebyl nikdy dobyt, i když při obléhání Švédy za třicetileté války měl namále. Ale přežil, přišel jen o část věže a dnes patří k nejnavštěvovanějším moravským hradům.
Hrad se začal stavět ve 13. stol., ale neexistuje k němu žádná zakládací listina. A tam, kde chybí dokumenty, je prostor pro legendy. Jedna z nich praví, že v lesích okolo říčky Nedvědice žil kdysi dávno uhlíř Věňava. Obyvatele vsi sužoval obrovský zubr, a tak se Věňava rozhodl, že zubra zneškodní. Počkal si na něj, rychle mu prostrčil chřípím kruh, za který pak odtáhl zvíře až do Brna, kde zrovna přebýval král. Věňava složil zubra ke královým nohám a ještě mohutnému samci setnul hlavu. Král byl překvapen mladíkovou statečností a zeptal se ho, co si za svoji chrabrost přeje. Věňava odpověděl, že jen kousek země. Král mu vyhověl, povýšil uhlíře do šlechtického stavu a povolil mu užívat erb se zubří hlavou s houžví v nozdrách. Na místě uhlířské chalupy pak Věňava vystavěl hrad, dnes známý jako Pernštejn.
Ani o původu rodu Pernštejnů mnoho nevíme, přestože to byl jeden z nejslavnějších šlechtických rodů, jehož panství bylo v 16. stol. rozsáhlejší než například jihočeské državy slavných Rožmberků. Prvním doloženým majitelem hradu byl jakýsi Štěpán z Medlova, ale jeho vnuk již přijal za svůj přídomek z Pernštejna. A erb se zubří hlavou postupně zdobil nejen Pernštejn, ale i mnohé další pernštejnské hrady a zámky. Jeden palác měli Pernštejnové dokonce v prostorách Pražského hradu (dnešní Lobkowiczký palác), což bylo velké privilegium. Pernštejnové byli totiž obratní politici stojící vždy po boku krále, udatní vojevůdci a do určité doby i šikovní hospodáři.
Snad nejznámějším z rodu byl Vratislav II. z Pernštejna. Přezdívalo se mu Nádherný, ale ve skutečnosti to žádný krasavec nebyl. Nádherný byl spíše jeho způsob života, protože Vratislav byl vpravdě renesanční člověk, který dokázal naplno užívat života po všech stránkách. Z titulu své funkce diplomata a nejvyššího kancléře Českého království žil sice po většinu času ve svém paláci v Praze, aby byl po ruce císaři, nejprve Maxmiliánovi II. a pak Rudolfu II. Na Pernštejn však často dojížděl, dnes bychom řekli na dovolenou. Za své služby byl jako první český šlechtic odměněn Řádem zlatého rouna.
Vratislav II. se oženil s Marií Manrique de Lara, dvorní dámou Marie Španělské, manželky Maxmiliána II., která pocházela z nejpřednějšího a nejstaršího španělského rodu Mendoza. S ní přišel do Čech i kus Španělska včetně módy, způsobu myšlení, pojetí katolické víry a samozřejmě slavného Pražského Jezulátka. Tato dáma se totiž s českým prostředím nedokázala sžít, a tak si zařídila jakési Španělsko v Čechách. I díky ní a tehdejší politice orientované na katolické Španělsko se dalších zhruba sto let v Českém království někdy nazývá „španělským stoletím“. K významným politickým rozhodnutím totiž často docházelo v zákulisí, v pražském Pernštejnském paláci, kde byla Marie hostitelkou pravidelných salonů, jichž se účastnili všichni významní aktéři tehdejší nejvyšší mezinárodní politiky. Při těchto setkáních se neřešila pouze politika, ale také pěstovala kultura a domlouvaly se sňatky. V tom Marie obzvlášť vynikala. A věru, měla se co činit. Vždyť s Vratislavem měli 21 dětí, 8 synů a 13 dcer, a všechny, které se dožily dospělosti, dokázala zabezpečit.
S počtem dětí a rozrůstající se rodinou souvisí i poslední, renesanční přestavba hradu Pernštejna. Původní prostory tak početné rodině a ještě početnějšímu služebnictvu již nestačily. Původní obranná funkce hradu ustoupila do pozadí a vrchu stále více nabývala funkce obytná. Část hradeb byla zbourána, přistavěly se nové místnosti, podlahy těch stávajících byly zatepleny silnými koberci a studené zdi gobelíny…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vysočina