Jednou z pěti staveb, které tvoří architektonický komplex Muzejního ostrova, zapsaný od roku 1999 na seznamu Světového dědictví UNESCO, je Nové muzeum (Neues Museum). Ačkoli bylo postaveno v polovině 19. stol., je jeho název více než přiléhavý – ve své dnešní podobě bylo pro veřejnost otevřeno teprve v roce 2009.
Malá temná místnost na konci chodby. Uprostřed skleněná vitrína, v níž září zlatý klobouk. Předmět z tepaného zlatého plechu se složitým ornamentálním zdobením o výšce 745 mm a hmotnosti 490 g byl podle názoru německých odborníků opravdu ceremoniální pokrývkou hlavy, ačkoliv se v minulosti objevovaly i názory jiné, včetně spekulací o mimozemském původu těchto památek. Známé jsou dnes čtyři, všechny stejného tvaru a s obdobnou výzdobou, lišící se velikostí (nejmenší klobouk ze Schifferstadtu je vysoký pouze 296 mm, nejvyšší z Ezelsdorfu 880 mm) a zachovalostí (kloboukům z Ezelsdorfu a Avantonu chybí krempa). Dva z nich byly nalezeny v jižním Německu, jeden ve středozápadní Francii. U berlínského klobouku není místo nálezu známo. Objevil se totiž bez bližších podrobností ve starožitnictví, odkud ho muzeum v roce 1996 zakoupilo. Všechny klobouky pocházejí z pozdní doby bronzové, ten berlínský konkrétně z období 1000–800 př. n. l.
Předpokládá se, že zlatý klobouk byl součástí obřadního kostýmu. Nenosil se zřejmě přímo na hlavě, ale původně v něm asi byla jakási vložka z nějakého organického materiálu, např. kůže. Ve výzdobě klobouku je skryt systém umožňující kalendářní počítání, dokonce snad i stanovení tzv. Metonova cyklu (cyklus 19 let, po nichž se znovu sejde sluneční a měsíční rok; tradičně se má za to, že ho zavedl řecký astronom Meton Aténský někdy kolem roku 432 př. n. l., tj. minimálně 500 let po vzniku zlatých klobouků). Proto se vědci domnívají, že klobouky používali kněží slunečního kultu, který byl v tehdejší Evropě rozšířen.
Zlatý klobouk představuje jeden z vrcholů návštěvy Nového muzea, ostatně na návštěvníky čeká až na konci druhého patra. Než k němu dojdou, mohou obdivovat četná další unikátní umělecká díla – není náhodou, že z pětice muzeí na Muzejním ostrově je Nové muzeum druhé nejnavštěvovanější, hned po Pergamském, když ročně přivítá zhruba 700–900 tisíc návštěvníků. Původní stavba tohoto muzea vznikla v letech 1843–1855 jako druhá v pořadí po Starém muzeu, odtud také její název. Z dobových ilustrací si můžeme udělat velmi dobrou představu jak o vzhledu budovy samotné, tak o jejích interiérech s vystavenými exponáty. Velkolepě působilo především severní křídlo s centrálně umístěným egyptským nádvořím. Ve své přednášce o Egyptském muzeu v Berlíně 24. 1. 1856, později vydané i knižně, charakterizoval tento ústřední prostor v přízemí muzea německý teolog a vyslanecký rada Heinrich Abeken takto: „Stojíte na prahu egyptského chrámu a naskýtá se vám v zásadě stejný pohled jako Egypťanovi, když vstoupil branou vyšší než širší do posvátného okrsku.“
Tohle všechno vzalo za své za 2. sv. války. Po ní pak zůstalo Nové muzeum 40 let v rozvalinách a méně poškozené prostory využívala ostatní muzea jako skladiště. Až na samém konci éry NDR bylo rozhodnuto o úplné rekonstrukci budovy do původní podoby. Základní kámen byl položen v září 1989, ale po sjednocení Německa byl tento projekt zastaven. Po bouřlivých diskusích, architektonické soutěži a výměnách architektů bylo nakonec muzeum znovu postaveno až v rámci tzv. generálního plánu Muzejního ostrova v letech 1999–2009 podle návrhu londýnského architekta Davida Chipperfielda. Zachované části byly restaurovány a rozšířeny, rekonstrukce zničených částí do značné míry respektuje původní uspořádání sálů a jejich proporce, nicméně nejde o věrnou kopii. Oproti originálu je obnovená budova v některých místech zjednodušená, ať už jde o vstupní vestibul a hlavní monumentální schodiště, nebo třeba o výše zmíněný egyptský chrám v přízemí, kde původní z cihel postavené a malbami zdobené chrámové sloupy byly nahrazeny jednoduchými pilíři a někdejší hypostyl se svatyní spojeny do jednoho prostého sálu (aktuální sál č. 109 „Třicet století“).
V Novém muzeu vystavují své největší poklady Egyptské muzeum a sbírka papyrů a Muzeum prehistorických a raných dějin. Kromě toho je zde vystavena také malá část Antické sbírky, která je tak rozložena hned do tří budov – většinu děl z této sbírky najdou návštěvníci ve Starém muzeu (Altes Museum) a Pergamském muzeu (Pergamonmuseum…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Berlín