Rozervanost srdce a duše, deziluze a pocit naprostého osamocení – to byly nejsilnější pocity,se kterými vstupovali lidé do 19. století. Svébytnost, kterou jim sliboval kult osvíceneckého rozumu, se následkem politických událostí stala pouhým pojmem. Útěk do snového světa romantismu – panenské přírody a slavných hrdinů dávné minulosti byl jakousi náhražkou životních jistot. A právě v takovém duchu vznikal i hlavní ideový koncept výstavby čtyř královských zámků na jihu Bavorska – kamenných vzpomínek na pohádku se smutným koncem… „Žil, byl jeden mladý princ, který měl velký sen postavit si slavný, mocný a všemi obdivovaný hrad…“
Onen princ se jmenoval Ludvík a pocházel z rodu Wittelsbachů. Každý rok jezdil se svými rodiči, Maxmiliánem II. a Marií Pruskou, na letní rodové sídlo Hohenschwangau na kraji Algavských Alp. Hrad je vystavěn na zalesněném skalnatém výběžku u Füssenu na samé hranici s Rakouskem. Již od 12. století zde stála rytířská pevnost, jenže na počátku století devatenáctého ji srovnala se zemí Napoleonova armáda. V roce 1832 se proto Maxmilián rozhodl postavit na stejném místě její kopii v neogotickém slohu. Jako pravý šlechtic doby romantismu se věnoval vyhledávání nejrůznějších starobylých stavebních motivů, jedno zda původních či stvořených vlastní fantazií. Snad i proto vybral za architekta divadelního výtvarníka Dominika Quaglia. Jenom od takového člověka, jenž nebyl žádným zkušeným stavitelem fortifikačních děl, se dalo očekávat, že bude přístupný žádaným nápadům a symbolům. Důsledkem toho dnes sídlo připomíná spíše než mocný hrad depozitář roztodivných dekorativních prvků: nábytek biedermeieru, v 19. století velmi módní, je uložen v replikách středověkých místností s vysokými stropy, rytířskou dvornost připomínají pseudogotické fresky čerpající náměty z dávných kronik a legend o mocných činech starověkých rytířů apod.
A když královská rodina navíc po návštěvě Turecka propadla ještě zálibě v bájných krajích Orientu, umělecká všehochuť jejich sídla byla dovršena: například královna matka spala ve věrné kopii sultánovy ložnice, její syn, pozdější bavorský král Ludvík II., zase usínal v místnosti vyvolávající atmosféru Pohádek tisíce a jedné noci – pokoj měl vyzdobený noční oblohou, kterou vždy, když se odebíral na lože, sluhové dramaticky osvětlovali množstvím svícnů.
Na Hohenschwangau býval častým hostem také jeden z nejslavnějších hudebních skladatelů romantismu Richard Wagner. Stavitel mu věnoval celé druhé patro, které je doslova přeplněno mistrovým mobiliářem, dnes jedním z nejcennějších studijních materiálů pro muzikology. Nechybí samozřejmě ani klavír, na kterém Wagner hrával společně s mladým následníkem trůnu Ludvíkem.Kralevic obdivoval Wagnera po celý život. Jeho dílem byl natolik okouzlen, že později za silně zadluženého skladatele převzal všechny závazky. S největší pravděpodobností tím Wagnerovi zachránil život – jeho dluhy totiž dosáhly takové výše, že vážně uvažoval o sebevraždě.
Nicméně ani Ludvík nedokázal vždy svým závazkům dostát, čímž si postupem doby získal množství nepřátel. Ani poté, co roku 1864 usednul na bavorský trůn, nenalezl mezi svými ministry mnoho příznivců. , Kvůli své vášni pro památky minulosti, podle mnohých až chorobné, lehkovážně opomíjel vladařské povinnosti. To stálo Bavorsko nejenom potupnou porážku ve válce s Pruskem, ale státní pokladnu také miliony marek ve zlatě.
Ekonomiku země však poslal ke dnu především svou vytrvalou snahou splnit si již zmíněný sen o slavném a mocném hradu.Jeho výstavba, stejně jako budování všech dalších sídel, souvisela s panovníkovou samotářskou povahou a jeho představou o vladaření. Dvacetiletý král přisuzoval největší hodnotu věrnému přátelství a lásce; za jeden z největších darů, kterými byl člověk obdařen, považoval tajemství lidské duše, které je nutné stále znovu a znovu odhalovat – teprve potom je možné člověku plně porozumět a v jeho díle objevit víc krásy a dobra. Tyto ideály měly být i základem skutečné politiky, která však, měla-li být účinná, musela být praktikována absolutisticky. Vše ostatní – rozhodování o věcech hospodářských, administrativních či válečných – považoval Ludvík za nezáživnou záležitost.
Když posléze při svých toulkách po okolí Hohenschwangau objevil mohutnou strž Pöllat, rozhodl se vybudovat zde sídlo, které mělo být zhmotněným vyjádřením všech jeho pocitů, ideálů a dávných lidských ctností. A tak se roku 1869 pustil do výstavby legendárního Neuschwansteinu, jenž dodnes tvoří zdaleka viditelnou dominantu kraje, tyčící se vysoko nad Schwansee.
Vypracováním architektonického návrhu byl opět pověřen jevištní výtvarník, tentokrát Christopher Junk. Hned od počátku bylo jasné, že budování hradu v tak náročném terénu zabere několika let, a proto se Ludvík rozhodl si čekání zkrátit. Po návštěvě Paříže, odkud se vrátil okouzlen stavbami Krále slunce Ludvíka XIV., vydal následné prohlášení: Než bude Neuschwanstein dokončen, bylo by vhodné prozatím v Německu postavit také něco málo „a la France“. Pár měsíců poté, co začal se svou první stavbou, požádal své ministry o další přísun financí pro objekt, který by mu francouzského jmenovce neustále připomínal. V duchu tradice romantismu zvolil odlehlé místo uprostřed hlubokých lesů v pohádkovém údolí Ammergavských Alp. V renesančně barokním duchu zde nechal postavit malý zámeček Linderhof, intimní místečko pro své rozjímání a úkryt před nudnými vladařskými povinnostmi. Jedinou společnost mu dělali francouzští oblíbenci zpodobnění v mnoha tapisériích a sochách: Ludvík XIV., Madame de Pompadour, Madame du Barry a další.
Kouzelná alpská příroda Ludvíkovi zjevně nestačila. Svého zahradníka Karla von Effnera proto pověřil, aby místní divočinu doplnil záhony nejrozmanitějších druhů květin, teras, fontánek a ornamentálně tvarovaných jezírek. Celkový dojem ještě umocnil bizarní kovovou konstrukcí Maurského pavilonu, zhotoveného technikou, která jej uchvátila na prvním Mezinárodním veletrhu inženýrství v Paříži roku 1867. Pro mladého krále však pavilon údajně nebyl samoúčelnou ozdobou. Vypravuje se, že v jeho miniaturním interiéru si sám pro sebe přehrával scény ze života orientálních vladařů anebo psal zamilované dopisy svým platonickým láskám – třeba k maďarské herečce Lile von Buylovsky nebo své sestřenici, císařovně Elisabeth, řečené Sisi.
A když se čas od času na zámku přeci jenom objevili nudní hosté ze světa politiky, Ludvík utíkal do skal, v nichž nechal vybudovat umělou jeskyni, symbolizující středověké hrady hrdinů Wagnerových oper. Podobně jako Maurský pavilon, sloužila i jeskyně jako divadlo: na jeho kamenném jevišti se prý Ludvík „převlékal“ tu za Lohengrina, tu za Tristana nebo Izoldu.
Výstřední králův život je patrný také ve vybavení zámku:jeho jídelní stůl bylo možné pomocí speciálního mechanismu spouštět přímo do kuchyně a po naservírování zase vyzdvihnout zpět do jídelny. Zlí jazykové tvrdí, že král tím chtěl ušetřit alespoň na platu služebnictva. Pravdou však je, že se kromě Wagnera kolem sebe nikoho nesnesl, ani sluhy.
Zdrcující porážka od Pruska v něm však vzbudila respekt vůči “železnému kancléři“ Bismarckovi. Těžko říct, zda kvůli jeho tendenci k absolutistické moci či pro společnou náklonnost k umění. Přestože k setkání těchto dvou povahově naprosto rozdílných osobností nikdy nedošlo, oba si pravidelně až do Ludvíkovy smrti dopisovali a vzájemně si radili anebo stěžovali na osobní problémy.
Jakkoliv působí Linderhof vyumělkovaně a v alpské divočině trochu nepřirozeně, patří bezesporu k nejvýraznějším stavbám německého romantismu.
Panovníkovo přání postavit si trvalou vzpomínku na Francii však splnil Linderhof pouze částečně. Ludvík si brzy uvědomil, že pro realizaci své představy honosných francouzských sídel potřebuje nepoměrně větší pozemek, který sevřená alpská údolí nemohla poskytnout. Na největším z německých jezer, malebném Chiemsee v Bavorsku, proto koupil v roce1873 jeden z ostrovů – Herreninsel. A ministři začali skutečně bít na poplach: za nepředstavitelnou sumu 20 milionů marek začal na ostrově budovat obdobu Versailles“ – zámek Herrenchiemsee. – Přitom ani jedna z předchozích staveb dosud nebyla dokončena. Toto sídlo s replikami slavné Zrcadlové síně a pařížských zahrad s množstvím fontán a vodotrysků či mohutné sloupové fasády jsou každopádně nikoli neprávem nazývány „Bavorskou Francií“. – Snad jediné, co se vymykalo pařížskému dvoru, byl královský trůn: v době, kdy panovník nepanoval, ale odpočíval nebo snil (což byla k nevoli ministrů jeho nejčastější pracovní náplň), sloužil trůn zároveň jako pohodlné kanape.
Přes honosnost zmíněných sídel a úsilí, které jejich výstavbě Ludvík II. věnoval, v nich pobyl všeho všudy jen pár dnů. Možná proto, že je považoval jen za jakási víkendová místa, možná, že jejich až příliš líbezná podoba neodpovídala jeho rozervané duši. Na rozdíl od Neuschwansteinu. Pouze jeho výstavbu netrpělivě sledoval dalekohledem z nedalekého sídla svých rodičů a často tam zajížděl s dalšími novými nápady. Nelze se tedy divit výsledku: co do dekorací vysoko předčí dokonce i Hohenschwangau. – Pozlacené obklady, těžké tapisérie, podlahy sestavené z více než 2,5 milionu kousků mramoru. Rozlehlé síně podepřené sloupy v podobě palem. Svícny o váze jedné tuny, které stráží trůnní komnatu, vybudovanou v apsidě přesné kopie byzantsko-románského svatostánku. Anebo uměle vybudovaná krápníková jeskyně, zabírající téměř celé jedno podlaží, kde se obyvatelé zámku měli oddávat romantické melancholii. Výzdoba většiny síní a prostranství čerpá z Wagnerových oper: vstupní hala vychází z cyklu Nibelungů, jídelna a královská studovna je světem Tannhäuserovým, ložnice a obývací pokoj upomínají na Tristana a Izoldu. Mimochodem, Wagner kromě zámku Hohenschwangau žádné jiné sídlo svého obdivovatele nenavštívil.
Přestože na první pohled působí Neuschwanstein („Nový labutí kámen“) jako ryzí „umění pro umění“, přinejmenším pro Ludvíka II. mělo celé uspořádání hluboký smysl. Nezajímalo ho, zda spolu předměty ladí, důležité bylo, že jako odkaz na krásu minulosti vůbec existovaly. Nahodilost uspořádání historizujících slohů je proto pouze zdánlivá: v Ludvíkových očích jejich ztvárnění symbolizovalo vzájemnost všech lidských kladů. Kouzlo této mytickými malbami zdobené a věžičkami zježené „pseudopevnosti“ je v přímém kontrastu s využitím pozoruhodných inženýrských technik. Například služebnictvu dával král na vědomí své potřeby speciálním světelným telefonem – po zavolání se v jejich pokojích rozsvítilo světlo. Hlavní síně měly ústřední topení, studenou a teplou vodu. Nechyběl ani výtah či naprostá rarita, svědčící o panovníkově rozhledu: automatický rožeň, jejž navrhnul už v 15. století Leonardo da Vinci.
Stejně jako v 19. století i dnes potkáte v podzámčí povozy tažené koňmi, jediný povolený dopravní prostředek pro pohádekmilovné turisty. Těm se navíc po prohlídce zámku nabízí dramatické zpestření: hodinový strmý výstup na samý vrchol pöllatské strže, kterou v těchto místech překlenuje Mariánský most. Odměnou za namáhavou cestu jsou fascinující pohledy na jednu z nejpodivuhodnějších staveb Evropy a také na vodopád, řítící se v kaskádách rozervanými skalními stěnami. V 50. letech 20. století se sem vyšplhal také Walt Disney. Inspirován bavorským králem, nechal pak v Kalifornii postavit svůj slavný Disneyland.
Neuschwanstein, podobně jako všechna ostatní Ludvíkova sídla, nebyl nikdy dokončen.V jeho podivných komnatách pobyl Ludvík II. pouhých 170 dnů, poté byl nucen abdikovat. Rozhazovačnou vášní totiž pobouřil své ministry natolik, že nechali krále prohlásit za duševně chorého. Okamžitě byl převezen do izolace na zámek Schlossberg u Starnberského jezera poblíž Mnichova. Tři dny po vynesení lékařské diagnózy, o svatodušní neděli roku 1886, byl 41letý Ludvík společně se svým osobním lékařem von Guddenem nalezen v jezeře utonutý. Dodnes se vedou spory o to, zda šlo o sebevraždu, vraždu anebo nešťastnou náhodu. Ať tak či onak, svým dílem i svou smrtí bezezbytku naplnil to, co kdysi napsal Wagnerovi: „Přeji si natrvalo zůstat pro své okolí tajemným (…)A jednou, až zde nebudeme, bude vše, co jsme vytvořili, zářit našim potomkům jako šance pro lepší budoucnost. Každé srdce snad zaplane pro božské, nekonečně žijící umění.“