Jedinečnost Austrálie, a to především ve smyslu biologickém, tkví v její dlouhodobé izolovanosti od ostatních kontinentů. Ta z ní učinila skutečnou klenotnici podivuhodných zvířat, která byla uchráněna konkurenčních tlaků nově se vyvíjejících skupin živočichů.
Dlouhodobou isolovanost Austrálie však narušili lidé, a to především běloši, kteří si s sebou přivezli i mnohá domácí zvířata, která záhy zdivočela. Další vetřelci pak přijeli na obchodních lodích jako černí pasažéři. A tak Austrálii postihlo v krátké době několik ekologických katastrof, které vedly k drastickému snížení počtu mnoha původních vačnatců, ba některé druhy byly vyhubeny úplně. Navždy tak zmizelo pět druhů klokanů a klokánků, tři druhy bandikutů, vakovlk a další. Proto se dnes Australané ze všeho nejvíc obávají tzv. introdukce, to je zavlečení nepůvodních druhů, které by mohly konkurovat místní fauně a flóře a způsobit tak její postupné vymírání.
Největší ekologická katastrofa s kterou Austrálie bojuje dodnes, začala celkem nenápadně. V roce 1858 bylo do státu Victorie ve východní Austrálii dovezeno 24 králíků pro založení nového chovu, který měl dodávat maso osadníkům. Králíci zpočátku žili v dřevěné ohradě až do okamžiku, kdy při náhodném požáru shořela a oni se tak dostali na svobodu. Místní klimatické podmínky jim nesmírně vyhovovaly a teplá zima umožnila rozmnožování po celý rok. Navíc je neohrožovali žádní přirození nepřátelé, jako například lišky, ani žádní parazité nebo nemoci, a tak se pro ně stala Austrálie skutečným rájem. Králíci se jako lavina začali šířit z místa prvotního úniku a záhy dosáhla jejich invaze neuvěřitelné rychlosti 100 km za rok. Obyvatelé si až s notným zpožděním uvědomili, k čemu se vlastně schyluje, a tak jim narychlo začali stavět do cesty překážky v podobě plotů. Králíci se však nedali zaskočit, podhrabávali se využívali každé netěsnosti či díry v pletivu. Po dobytí východní Austrálie se dali ušáci na vítězný pochod na západ. Pro mnohé obyvatele to bylo značné překvapení, protože se spoléhalo na nehostinné podmínky panující v centrální a jižní Austrálii, které měly zabránit králíkům v dalšímu postupu. Ve dvacátých letech 20. století se lidé rozhodli k poslednímu zoufalému pokusu. Na východ od Perthu vybudovali na 1800 km dlouhý plot, který měl uchránit Západní Austrálii. Na čas se zdálo, že lavinu skutečně zadrží, ale šiky králíků nakonec prolomily i poslední obranou linii lidí a obsadili i poslední chráněná území. Zástavy zkřížených uší zavlály nad armádou neporazitelných a kmitající ocásky pronikly do všech koutů Austrálie. Vegetace byla spasena, napajedla vypita a stáda dobytka začala hynout hladem a žízní. Pastviny byly podhrabány a v propadlých norách si ovce, krávy i koně lámali nohy. V roce 1950 dosáhl počet králíků pěti miliard kusů a zoufalství lidí dosáhlo vrcholu..
Veškerý boj se zdál marný. Divoký pes dingo (jediné z introdukovaných zvířat, které sem bylo dovezeno původními Austrálci) sice lovil králíky, ale současně též napadal ovce, jehňata a menší druhy klokanů. Stejně tak liška, kterou osadníci dovezli v roce 1845 do Victorie, nebyla schopna početní stavy králíků nijak ovlivnit a naopak začala páchat nesmírné škody na místní fauně, která byla stejně tak jako stáda ovcí a krav již značně zdecimována spasením vegetace. Ač byl přímý lov králíků velmi intenzivní a ročně se z Austrálie vyváželo až 32 tun králičího masa, králičí záplavu nezastavil. Ani nově vyvinutý jed 1080 nepřinesl očekávaný efekt. Konečně však přišel spásný nápad a v roce 1951 byl do boje proti králíkům nasazen nepřítel vpravdě démonický: zvláště patogenní kmen myxomatózy, králičí nemoci, se kterou se zatím australští ušáci nesetkali. K šíření nemoci byli využity králičí blechy a komáři, tentokrát v roli spojenců lidí a ne jejich trapičů. V počáteční fázi útoku byla smrtnost 99,8 % a během tří let klesly stavy králíků na 10 % původního množství. Austrálie se začala vzpamatovávat z nejstrašnější a nejkrutější války, jakou kdy prožila. Farmáři si zhluboka oddechli a pastviny se opět zazelenaly. Vítězství však nebylo definitivní. Mezi přeživšími králíky se objevila rezistence, tedy odolnost k myxomatóze, která sice dál řádila v jejich řadách a vybírala si krutou daň, stále více a více jedinců jí však unikalo. Králíci se sice již nenamnožili do tak ohromného množství, ale ani se nepodařilo je vyhubit. Boj tedy stále pokračuje a týmy vědců stále vymýšlejí nové a nové vysoce patogenní kmeny bakterií a virů. Snahou je vyvinout takové onemocnění, které bude mít 100% smrtnost a nedá tak králíkům možnost vytvořit si na něj rezistenci. Pak by mohl být boj skutečně dobojován. Současně si však musí být vědci naprosto jisti, že vypuštěný patogen nebude infekční pro lidi, dobytek ani původní australská zvířata. Proto je vývoj takovéhoto bojovníka nesmírně zdlouhavý a nákladný. Aby se zabránilo předčasnému a nechtěnému úniku nově vyvíjeného viru, jsou tyto experimenty prováděny na odlehlém ostrůvku u Jižní Austrálie. Přes všechna bezpečnostní opatření však v roce 1998, došlo k dosud nevyjasněnému úniku připravovaného viru z tohoto výzkumného střediska. Bohužel tento miniaturní pomocník nebyl ještě zcela dokonale připraven na boj, který ho čekal, a tak i když způsobil králíkům těžké ztráty, opět jim dal šanci vytvořit si rezistenci. A tak budeme muset počkat na další bitvu, abychom věděli, jak válka dopadne.
Ačkoliv zavlečení králíka je nejznámějším a také nejotřesnějším příkladem vpádu cizích živočichů do australského prostředí, nebyla to jediná nechtěná nebo neuvážená introdukce. Jako první novousídlenec se v Austrálii objevil pes dingo, a to pravděpodobně už před třemi až čtyřmi tisíci let. Tehdy pod vlivem změn sociálního systému Austrálců dochází ke značným migracím a pohybu obyvatelstva. O tomto žlutém psu referuje již roku 1697 Willem de Vlaming, který ho zahlédl při pobřeží Perthu. Zavlečení psů dingo, kteří se stali vítanými průvodci Aboriginů, se však negativně promítlo do původní australské fauny. Nejpostiženějším byl vakovlk, který podlehl potravní konkurenci mnohem aktivnějších a organizovanějších smeček psů. Na konečném vyhubení vakovlků se pak notnou měrou přičinili v 19. a 20. století i bílí farmáři, kteří je pronásledovali jako škodnou. A tak byl poslední divoký vakovlk zastřelen v severozápadní Tasmánii v roce 1930 a poslední jedinec tohoto druhu zahynul v zoo v Hobartu roku 1937. U občasných zpráv o znovuobjevení vakovlka je bohužel přání otcem myšlenky a likvidace toho unikátního vačnatce byla pravděpodobně definitivní.
V Austrálii však nalezli svůj nový domov i mnohé velké druhy kopytníků. Například jeleni, které dobře známe z evropských lesů, dočasně obsadili vhodné biotopy východní části kontinentu. Jejich stáda byla následně zdecimována intenzivním lovem, dodnes však působí značné škody například na Novém Zélandu, který také má mnohé negativní zkušenosti s introdukcí nových živočichů. Ve vlhčích, zatravněných oblastech se přemnožili počátkem minulého století i koně a osli, suchou jižní Austrálií se procházela nespočetná stáda velbloudů. Ti sem byli dovezeni z Indie a Středního Východu Afgánci, kteří je používali pro předpravu nákladů ve vnitrozemí. Podnebí Austrálie jim neuvěřutelně vyhovuje, a tak se s menšími stády polodivokých a divokých velbloudů můžeme celkem bez obtíží setkat i dnes.
Tropický pralesní sever Austrálie se svým specifickým klimatem zůstal před většinou novodobých osídlenců uchráněn. Výjimku tvoří pouze vodní buvoli dovezení z Timoru, kteří se slastně rozvalují v teplých, mělkých močálech plných šťavnaté vegetace. Zatímco tato mohutná zvířata jsou z hlediska původní fauny a flóry celkem neškodná, nesmyslné vysazení obří ropuchy Bufo marinus, která měla potlačit výskyt hmyzích škůdců na plantážích cukrové třtiny, se stalo pro místní druhy žab a plazů skutečnou pohromou. Ropucha je navíc značně jedovatá, a tak po jejím pozření hynou i mnozí ptáci, kteří na jedovaté ropuchy nejsou zvyklí.
Austrálie to tedy neměla s nově zavlečenými druhy živočichů nikdy lehké. A to jsme se vůbec nezmiňovali o katastrofách, které způsobily myši, krysy a kozy a už zcela jsme pominuli důsledky náhodného zavlečení více jak 850 druhů rostlin, včetně plevelů, anebo plísní a parazitů. A proto nyní, když už známe spletitou a mnohdy velmi bolestnou historii neuvážených introdukcí, se nemůžeme divit obavám australských úřadů před opakováním starých chyb a s pochopením přijmeme mnohá zdánlivě nesmyslná opatření. A tak když vás před přistáním na australském kontinentě postříká v letadle letuška insekticidem, berte to s úsměvem.