Pro většinu turistů reprezentuje sever Norska mys Nordkapp, kam ve vrcholné sezoně přijíždějí pozorovat půlnoční slunce v desítkách autobusů a stovkách aut denně. Velmi často se tento mys považuje pod vlivem turistické propagace za nejsevernější bod Evropy, ovšem mylně.

Skutečným nejsevernějším bodem evropské pevniny je mys Kinnarodden, neboli Nordkinn, který leží asi 20 km severozápadně od vesnice Mehamn. Ještě blíž, jen asi 14 km na severovýchod, je to z Mehamnu k nejsevernějšímu pevninskému majáku na světě Slettnes. V provozu je od října do dubna, za bílých nocí jeho paprsky zastíní slunce. Litinový maják vysoký 39 m funguje od roku 1905, po 100 letech byl jeho provoz automatizován. Tím se v okolních domcích uvolnily prostory, kde přes léto fungují prodejny občerstvení (včetně nepostradatelných vaflí ve tvaru čtyřlístku), suvenýrů a také zaručeně nejsevernější pevninská galerie.

Vesnice Mehamn je výchozím místem pro trek na Nordkinn — Z vesnice Mehamn se můžete vydat autem k majáku Slettnes nebo pěšky
na dlouhý trek až na mys Nordkinn se můžete vydat autem k majáku Slettnes nebo pěšky na dlouhý trek až na mys Nordkinn

Zatímco k majáku dojedete pohodlně po silnici a v bývalém domě strážce majáku funguje v létě dokonce občerstvení s nepostradatelnými vaflemi ve tvaru čtyřlístku, k nejsevernějšímu bodu Evropy musíte pěšky. K vysoké holé skále nevede silnice, pouze trochu náročnější čtyřiadvacetikilometrový trek z Mehamnu, který v jednom směru zabere 7–8 hodin. Důrazně se doporučuje dát někomu vědět, že na tuto cestu vyrážíte. Ani v létě, kdy můžete jít díky nezapadajícímu slunci nepřetržitě, nikdo neví, co udělá počasí a kdy padne mlha. Slunce zde nezapadá od 13. května do 1. srpna, tou dobou má tedy každý, kdo vydrží, šanci zažít nezapomenutelný dálkový pochod opuštěnou drsnou krajinou skal, lišejníků a kamení. Nordkinn leží na 71° 8ʼ 2ʼʼ severní šířky. Zeměpisná šířka Nordkappu je sice 71° 10ʼ 21ʼʼ, jenže Nordkapp leží na ostrově Magerøya, kam se z pevniny jede podmořským tunelem. Kdybychom chtěli najít nejsevernější místo Evropy včetně ostrovů, museli bychom se vypravit na mys Fligely na ruském Rudolfově ostrovu v souostroví země Františka Josefa nebo, pokud bychom se přiklonili k názoru, že tento ostrov leží už v Asii, na norský ostrov Rossøya v souostroví Svalbard, který je nejsevernějším místem Norska vzdáleným od Nordkappu více než 1000 km.

Kajka královská v moři u poloostrova Varanger — Poloostrov Varanger oplývá mnoha různými biotopy, a je proto domovem nejrůznějších ptačích druhů. Pro amatérské ornitology je jednou z nejsnáze dostupných oblastí na světě, kde lze pozorovat také arktické druhy ptáků. Jedním z druhů, které zde hnízdí, je kajka královská (samec)

Konec světa
Odlehlým nejseverovýchodnějším koutem Norska je poloostrov Varanger, jehož podstatnou část chrání od roku 2006 národní park Varangerhalvøya. Podle poloostrova bylo dokonce pojmenováno i varangerské zalednění na konci proterozoika (starohor), kdy v období kryogénu pokrývaly podle tzv. teorie sněhové koule téměř celou naši planetu ledovce. Na pobřeží Barentsova moře tu leží i vesnice Hamningberg, která občas sama sebe označuje za konec světa, proti čemuž asi nikdo nevznese námitky. Jde o nejlépe zachovalou předválečnou rybářskou vesnici, která byla významná již od 16. stol. Svůj největší rozkvět zažila v 19. stol., kdy byla postavena i většina jejích domů, které se zachovaly dodnes. Jak se dovídáme od Sveina a Toreho, majitelů místního café, domy nepotřebují ani po 150 letech impregnaci, jejich dřevo zakonzervoval slaný mořský vzduch. Význam vesnice poklesl s nástupem motorových lodí. Za 2. sv. války Němci vesnici nezničili, o její strmý pád se přičinila až moderní doba. Začal už v 50. letech, kdy vláda odmítla dát peníze na modernizaci a rozšíření přístavu. „Byla to tvrdá, ale neúspěšná bitva,“ povzdechl si Svein. Na počátku 60. let sem sice vláda postavila silnici, ale to už bylo pozdě, roku 1964 se vystěhovali poslední obyvatelé. Sám Svein s Torem tady ještě začali chodit do školy, pak i jejich rodiče sbalili všech pět sourozenců a odstěhovali se.

Nordkinn - Guesthous ve Vardø Nordpol Kro — Jedním z nejstarších guesthousů v Norsku je Nordpol Kro v městě Vardø. Dřevo na jeho stavbu bylo přivezeno z Archangelska

V Norsku ale lidé na své domovy nezapomínají. I když bydleli jinde, starousedlíci se sem vraceli a své domy udržovali. Dnes je Hamningberg letním sídlem svých dávných obyvatel, resp. jejich potomků, a také turistickým cílem. Silnice je otevřena od konce dubna či začátku května do října. Krajina kolem je rovinatá, protože na ní tak dlouhou dobu ležel ledovec. Byl nehybný, a proto vůbec neovlivnil její morfologii. Ani asfalt na silnici téměř nic neničí, provoz je minimální, pobíhající stáda sobů ho také nepoškodí.

Vítání slunce
Nedaleké městečko Vardø (asi 26 km vzdušnou čarou nebo 44 km po silnici) s necelými dvěma tisíci obyvatel leží na ostrově Vardøya, spojeném s poloostrovem Varanger 2890 m dlouhým podmořským tunelem. Pyšní se rovněž několika „nej“. Je to nejvýchodnější město Norska (leží východněji než např. Petrohrad nebo Kyjev) a nejstarší v severní části země. Díky své zeměpisné poloze se Vardø pyšní zvláštním unikátem, nezapadající půlnoční slunce je zde nejníže nad obzorem opravdu o půlnoci (v ostatních částech Norska až po půlnoci). Stojí tu také nejsevernější norská vojenská pevnost, jejíž posádka má právě kvůli slunci zajímavou povinnost. Když slunce vyjde po tříměsíční polární noci poprvé nad obzor, vítají ho vojáci čestnou salvou (kromě toho se tu čestná salva střílí o státním svátku 17. 5. a na královy narozeniny). Pevnost založil král Haakon V. Magnusson už na počátku 14. stol., svou dnešní podobu dostala v 1. pol. 18. stol. Až do roku 1950 byla v plném provozu, dnes v ní žije menší posádka, která se zabývá hlavně její údržbou. Když svítí sluníčko, vytvářejí pečlivě natřené udržované stavby a zelený trávník okolo téměř idylickou atmosféru, která ničím nepřipomíná temné, bouřlivé a mrazivé zimní dny, ani to, co se ve Vardø odehrávalo během 17. stol.

Vardø - památník obětí pronásledování čarodějnic — Památník čarodějnic je architektonicky neobvyklé dílo. V dlouhé chodbě jsou vzpomenuty všechny oběti pronásledování čarodějnic ve Vardø během 17. stol.

O těchto děsivých událostech vypráví nedaleko od pevnosti působivé dílo francouzsko-americké umělkyně Louise Bourgeoisové a švýcarského architekta Petera Zumthora – Steilneset Minnested neboli Památník čarodějnic, slavnostně otevřený norskou královnou Sonjou v roce 2011. Připomíná čarodějnické procesy ve Vardø, které si vyžádaly 91 obětí, převážně žen. Jména a osudy všech jsou uvedeny na panelech umístěných v dlouhé úzké chodbě, jež je jádrem zvláštní moderní stavby na kůlech. Vedle ní stojí velký altán, v němž plane věčný oheň odrážený soustavou zrcadel. Jako hlavní důkaz čarodějnictví se ve Vardø používala tzv. zkouška mořem. Pokud se obviněná osoba, vhozená do moře se svázanýma rukama a nohama, nepotopila, znamenalo to, že čisté moře odmítlo přijmout spolupracovníka ďábla.

Vardø - interiér památníku obětí pronásledování čarodějnic — Interiér památníku

S hlavou plnou představ takových hrůz člověk ani nevnímá, že jede kolem dalších „nej“, jako je nejsevernější devítijamkové golfové hřiště Varanger, kde je vše otevřené a nehlídané, nebo nejsevernější zahradnictví, jehož majitel pouští ve skleníku svým květinám hudbu, aby lépe rostly, a zároveň ve skleníku medituje. Pak se už ale s Vardø loučíme, znovu se otáčíme k severu a míříme do přístavu Berlevåg s necelou tisícovkou obyvatel.

Čeká nás velkolepá, 111 km dlouhá cesta přes hory a kolem jezer. Padá mlha a arktická pustina s letně zelenou trávou a nízkými vrbami získává magický nádech. V nadmořské výšce 200 m leží ještě zbytky loňského sněhu. Mlha halí i přístav, k jehož vzdálenému molu právě zajíždí loď společnosti Hurtigruten, kterou kvůli mlze nevidíme, slyšíme jen její sirény. Jak se dovídáme od zdejších rybářů, když jsou v zimě až čtyřmetrové vlny, Hurtig…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Norsko