Když zkušený norský námořní kapitán Richard With navrhl pravidelné lodní spojení severu a jihu Norska podél pobřeží, mnozí to považovali za bláznovství. Vždyť na námořní mapy se tehdy nedalo spolehnout a lodím sloužilo jen několik majáků. V roce 1893 norská vláda nabídla lodním společnostem licenci, kterou se nebál přijmout jen ostřílený mořský vlk With. S parníkem Vesteraalen vyplul z Trondheimu do nejsevernějšího místa Norska Hammerfestu – zrodila se Hurtigruten.

Spojení hurtig ruten znamená v překladu rychlá cesta. Pro obyvatele městeček a vesnic na norském pobřeží představoval pobřežní expres životně důležité spojení, nejrychlejší a nejspolehlivější v odlehlých krajinách, kde se pozemní cesty jen těžko prokousávaly horským terénem, jenž se v zimě stal na několik měsíců nepřekonatelnou překážkou. Hurtigruten připlouvala pravidelně a včas, navzdory jakémukoliv počasí a roční době. Po pěti letech provozu se její trasa protáhla na jih až do Bergenu, odkud lodě vyplouvaly třikrát týdně a od roku 1936 denně, a na severu se konečnou stanicí stal od roku 1908 Kirkenes, ležící blízko hranice s Ruskem. Od té doby se linka Hurtigruten nezměnila a za více než sto let přerušila její provoz jen druhá světová válka, během níž přišla o devět lodí a sedm set lidí na jejich palubách. Ironií osudu zničili Spojenci dvakrát více plavidel než Němci. Hurtigruten obnovila provoz hned v roce 1945 a na začátku 50. let již byla v plné kondici a ročně přepravovala půl milionu pasažérů.

Pobřežní linka zpočátku sloužila hlavně k dopravě zb…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Norsko