K nejpozitivnějším počinům prezidentské éry Václava Havla na Pražském hradě bezpochyby patří zpřístupnění podstatné části jeho areálu a také obnova některých jeho částí, k níž bylo přizváno i několik špičkových architektů. Pozvání neodmítla ani světově uznávaná česko-britská architektka Eva Jiřičná, která vdechla nový život zpustlé oranžérii v Královské zahradě.
V tomto skleníku, původem rudolfinském, se až do 1. světové války skutečně pěstovaly subtropické rostliny, hlavně pomerančovníky. Po druhé válce pak na jeho místě vznikl skleník jiný – souběžně s opěrnou cihlovou zdí Královské zahrady vyrostla další zeď a prostor mezi nimi dostal skleněné zastřešení. Nový objekt sloužil hradním zahradníkům k regeneraci okrasných rostlin, postupně ale chátral a v 90. letech se začal rozpadat. Když Správa Pražského hradu rozhodla o jeho přestavbě, jednou z podmínek v zadání projektu bylo, že musí být zachován půdorys původní stavby a že historická opěrná zeď přitom nesmí být novou konstrukcí zatížena. Architektka proto navrhla čelní stěnu strhnout a těsně před opěrnou zeď předsadit příhradový nosník, jenž bude hlavní oporou síťovité konstrukce svinuté nad původním půdorysem do tvaru ležatého půlválce. Síť sestavila z křížů svařených z nerezových trubek a mezi sebou propojených speciálními spojkami, k nimž jsou zespodu přišroubovány tabule dvouvrstvého tvrzeného skla. Ty potom – navzájem vodotěsně spojené silikonem – vytvářejí vlastní stěny a strop. Jednou z předností tohoto unikátního řešení je, že nosná konstrukce se nachází vně stavby, nezabírá tedy místo pěstovanému rostlinstvu a také na ní nekondenzuje voda. Vnitřek protáhlého skleníku, který měří na délku 84,5 metru, rozdělují skleněné přepážky na tři sektory. Jejich vytápění, větrání, stínění i zavlažování může ovládat počítač, takže se dá pro každý sektor snadno zajistit odlišné mikroklima.
Oranžérie není veřejnosti přístupná, ale celý objekt si lze zblízka prohlédnout z cesty, která probíhá nad hranou Jeleního příkopu kolem Míčovny ke Královskému letohrádku. Je obdivuhodné, jak architektura stylu high-tech dokáže s touto půvabnou, převážně renesancí formovanou částí hradního areálu harmonicky splynout a jak přitom ještě stačí vést přes Jelení příkop dialog s vnějším opěrným systémem Svatovítské katedrály. Jiřičné se tady podařila mimořádná věc, dokázala předlouhý příběh pozoruhodné architektury Pražského hradu rozšířit o další kapitolu, která svou invencí za těmi předcházejícími nijak nezaostává.
Další články z vydání o pražských technických památkách zde