Horko, sucho a zvířený prach. Od obzoru k obzoru rovina nejrovnější na světě. Stovky kilometrů před autem, stovky za ním, stovky po severním pravoboku. Jen na jihu tenhle kontinentální stůl končí kolmým klifem nad Velkým australským zálivem.

Pobřežní dálnice Eyre Highway se ve skutečnosti k pobřeží přibližuje pouze na několika místech. Většinou zabíhá dál do vnitrozemí a tady je kolem dokola stále stejný obraz: obrovitá, dokonalá polokoule oblohy nad dokonale rovnou zemí. Stále stejný porost nízké suchomilné vegetace protíná vejpůl dokonalá přímka silnice. Plynulá jízda, nudný výhled z auta a horko svádějí ke klimbání. Chvilkami otevřu oči, ale obraz venku se nemění. Pomalu propadám zvláštnímu pocitu neskutečna, jako bych tou stereotypní jízdou odplouval kamsi do jiného světa. A jako bych cosi podobného už viděl, snad ve filmu, ve snu či zažíval v jiném životě? Zvláštní běh na místě. Běh běžícím světem? Ne! Je to jako běh Červené královny. Té z Carrollovy knížky „Za zrcadlem“. V ní šachová figurka Červené královny říká malé Alence zdánlivě nesmyslnou větu, že kdo chce zůstat na místě, musí běžet co nejrychleji vpřed. Tato hluboká pravda se týká nejenom samotné evoluce, vývoje všeho živého ve vesmíru, ale i života každého z nás. Vše se kolem nás mění, vyvíjí, postupuje vpřed, a tak abychom zůstali na místě, na svém místě vůči okolí, musíme běžet, co to dá. A přesně tak teď působí naše jízda.

Nullarborská plošina svou neskonalou jednoduchostí jistým způsobem patří k divům světa. Je unikátní svým prostým původem, nekomplikovanou strukturou a nejprostším tvarem. A bere dech svou rozlohou kolem 200 000 km². Leží na jižním okraji Austrálie pod Velkou Viktoriinou pouští a nad Velkým australským zálivem, kam v létě připlouvají velryby jižní, aby tady vrhly svá mláďata. Obklopuje celý tento obrovský záliv, zahloubený do pevniny obloukem, který napříč měří asi 1100 km, a který víceméně kopíruje pobřežní dálnice.

Nejbližší benzinová pumpa 400 km
Kdyby zdejší transitní silnice nespojovala Adelaide s Perthem, málokdo by se do této i bohem opuštěné končiny vydal. Před vybudováním asfaltové Eyre Highway, byla jízda po prašné cestě skutečným dobrodružstvím. Mezi cestovateli, kteří překonali únavu, pot a prach bylo i pár Čechů na jawách. Ale když už se člověk tady jednou ocitne, je zdrcen a zároveň okouzlen dokonalým tvarem krajiny připomínajícím mořskou hladinu lehce zčeřenou vlnkami křovinaté vegetace. Také ale žasne nad absolutní izolovaností obslužných silničních stanic s benzinovou pumpou, motorestem a několika domky pro personál. Úplně všechno se sem dováží. Stanice jsou vzdálené stovky kilometrů, a proto se také občas objevují u silnice cedule s upozorněním, jak daleko je k nejbližší benzinové pumpě.

Když jsme míjeli jedno takové upozornění – pro středoevropské podmínky zcela kuriózní, navrhl kdosi, že by stálo za to udělat fotografii. Ostatně, proč ne. Usínali jsme už všichni včetně řidiče. Rozverně fotografujeme a na otázku, zda k té nejbližší pumpě vůbec dojedeme, mávl toho dne pověřený šofér rukou – „v pohodě, k benzínce se vracet nebudeme“. Ta pohoda trvala přesně 240 kilometrů. Pak následovalo 50 km napjatého sledování varovného červeného světélka na palubní desce. – Snad dojedeme, ujišťujeme se navzájem. – Ten ukazatel bude určitě rozbitý. Děsíme se představy, že bychom mohli uvíznout v téhle horké, dusné, rovné pustině jako mravenci uprostřed Strahovského stadionu. Po dalších několika kilometrech auto varovně poskočilo, ale znova se rozjelo. A pak se otřáslo znova jako kůň, co nemůže dál. A je to tady. – Pánové, končíme. Sedíme a mlčíme. Tohle si musí každý přebrat sám. Je jasné, že někoho musíme obětovat. Rozhodli jsme se netahat sirku ale stříhat. Šalebná náhoda padla na nejmladšího.

Vysadili mě s kanistrem na vodu doprostřed silnice abych stopoval. Zastavilo mi už druhé projíždějící auto, farmářský pickup. Na cestě zpět to bylo stejné. Vezmeme-li v úvahu, že každý druhý řidič vezme stopaře s kanistrem, že po silnici projede jedno auto asi za půl hodiny, a že k nejbližší pumpě bylo téměř 100 kilometrů, byl skoro zázrak, že za čtyři hodiny jsme už zase jeli dál k západu.

Vlastně to byla jen malá nepříjemnost, ale v té chvilkové beznaději nebylo možné nepřipomenout si, jak zoufalá musela být situace těch, kteří jako první prošli celou tuto tisícikilometrovou cestu pěšky nebo koňmo a bez značky „next station“.

První tudy prošel muž, jehož jméno nese dnešní dálnice – Edwar Eyre. Vydal se na cestu v únoru 1841 ze zátoky Fowlers Bay a směřoval na západ. Jeho doprovod tvořili pouze čtyři muži – tři domorodci a jeden běloch – dále devět koní, šest ovcí a jeden poník s hříbětem. Když 17. května našel v pobřežním klifu pramen vody, byla to první radostná událost na strastiplné pouti navíc plné neshod a hádek. To už měl za sebou i tragickou událost, kdy dva domorodci zabili bílého předáka Baxtera a pak uprchli i se zásobami potravin. Zůstal s ním jen západoaustralský chlapec Wylie a s ním prošel i zbytek trasy. Spolu také sestoupili na pobřeží Israelite Bay, kde uviděl první zakrslé západoaustralské stromy – nízké eukalypty, banksie a melaleuky.

Teprve čtyřicet let po Eyreovi se vydal na druhou průzkumnou cestu podél jižního okraje plošiny mladý John Forrest, který však šel opačným směrem, od západu na východ. Tento odvážný cestovatel se později stal velice oblíbeným předsedou vlády svazového státu Západní Austrálie. Jeho jméno Forrest nese jedna železniční stanice na severněji položené trati Transcontinental Railway. On sám pojmenoval řadu dalších zastávek jako Hughes, Reid, Deakin i Watson.

Vysoké břehy
Kdykoli se na své 1200 km dlouhé cestě přes Nullarborskou plošinu přiblížíme na samý její okraj, je to vždy slavnostní a dlouho vyhlížená událost. Kromě toho k zajímavým zátokám se sporým osídlením vedou od dálnice odbočky, které jsme několikrát využili. Například poblíž osady Nullarbor Roadhouse vede úzká cesta do zátoky Head of Bight, z jejíchž impozantně vyzdvižených břehů lze pozorovat moře a doufat, že se v něm objeví velryba jižní. Neobjevila se. Ale otevíral se odtud jedinečný výhled na defilé vápencových ostrohů, které jako ochranné bašty vybíhaly z hradby klifu do moře.

Nejčastější vyhlídky na Velký australský záliv skýtá průjezd Nullarborským národním parkem, kde se silnice stále drží velmi blízko pobřeží. Do vnitrozemí odbočuje u osady Border Village, která stojí na hranici mezi svazovými státy Jižní a Západní Austrálie. Je to z několika důvodů významné místo, a proto stojí za to tady zastavit. Cestovatelé na západ mají za sebou třetinu cesty. Ti co směřují na východ dokonce dvě třetiny. A pak pobřežní klif jako by zapomněl, kde je jeho místo a odbočuje od moře do vnitrozemí.

Z vyhlídky u Wilson Bluff je vidět svislé až převislé pobřežní skály s bouřlivým mořem na úpatí. Ve své obnažené nahotě ukazují jednoduchý základ celé plošiny. Jsou to mořské usazeniny, vápence, které se ukládaly na dně mělkého, teplého třetihorního moře asi po 60 milionů let. Jejich barva prozrazuje, že jsou dvou různých typů. Ve spodní polovině asi 60 metrů vysokého klifu se táhne nápadně světlý pruh. Jsou to žlutavě bílé eocenní vápence podobné křídě. Drobivé a měkké. Dolů k nim sestoupit nemůžeme, ale v literatuře se uvádí, že obsahují velké množství spongolitových jehlic (pozůstatků houbovitých obyvatel třetihorního moře). Horní polovinu klifu tvoří mladší, temně šedé, tvrdé, částečně krystalické vápence miocénu. A to vše překrývá jen velice tenká vrstvička narudlých zvětralin.

Celé území bylo na rozhraní třetihor a čtvrtohor vyzdviženo a mořské dno se stalo Nullarborskou plošinou. Výzdvih to byl velice prostý a souvisí s odvěkým kolébáním kontinentů – jako když se odlehčený okraj plovoucí desky vynoří nad hladinu.

Ostatně, okraj kontinentu dostal nedávno nový impuls a vynořování další části mořského dna pokračuje. Starý pobřežní klif přibližně na rozhraní obou států ustupuje do vnitrozemí a pod ním leží nová pobřežní nížina zvaná Hampton Roe Plains. Místy je až 80 kilometrů široká. Nížinu pokrývají mořské písky, které vítr stěhuje z místa na místo. Pomalu také zasypávají starou telegrafní stanici postavenou v Eucle v roce 1877. Kdysi tady žilo až 250 lidí. Roku 1924 však byla zrušena.

Vnitrozemský klif sledovaný dálnicí se vrací na pobřeží až po 350 km a tady je další významná oblast na dlouhé, jednotvárné cestě. U osady Eyre při pobřeží je ptačí rezervace a kromě toho je celé toto území proděravělé mnoha jeskyněmi.

Jeskyně a voda
Říká se, že pod Nullarborskou plošinou je asi největší jeskynní systém na světě, ale nikdo ho ještě neprozkoumal. Podzemí je totiž neprůchodné a velmi nebezpečné. Voda, která na povrchu tolik chybí (170-370 mm srážek za rok) prosakuje vápencovými vrstvami až na nepropustné podloží, kde se pod tlakem zadržuje. Říká se jí artézská voda. Zaplňuje podzemní chodby a pro speleology je velmi nebezpečná. Je však také užitečná, pokud se jí občas podaří navrtat a čerpat na povrch. Ač je dost slaná, přece jen je to voda – často se používá v motorestových stanicích podél dálnice.

Nullarborské jeskyně leží podél jižního okraje plošiny a pocházejí z dávné minulosti, kdy bylo místní podnebí mnohem vlhčí než v současnosti – protože dešťová voda prosakující do podzemí je tvůrcem nejen jeskyň a chodeb, ale i krasové výzdoby.

Dva odlišné druhy vápenců, které leží pod povrchem (a odhalené na klifu) ovlivnily i dva typy jeskyň.

První typ představují malé, mělké podzemní dutiny ukryté v hloubce 15 až 30 metrů. Vytvořily se v tvrdých krystalických vápencích a s povrchem jsou spojeny systémem štěrbin nebo úzkých chodbiček. Sesedáním proděravělého stropu jeskyň vznikají známé závrty. Časté jsou takzvané „blow holes“, jeskyně spojené s povrchem komínem, kterým vzduch buď klesá nebo stoupá – podle atmosférického tlaku.

Druhý typ, rozsáhlé, hluboké jeskyně leží ve spodních vrstvách bílých měkkých vápenců. Vytvářejí rozlehlé systémy chodeb, tunelů a jeskyň o rozloze chrámů. Vchodů do takových jeskyň bylo na plošině zatím objeveno čtrnáct, ale patrně jich bude mnohem víc. Zatím nejdelší prozkoumané podzemí je dlouhé osm kilometrů a nazývá se Mullamullong Cave. Tyto jeskyně nemají žádnou krápníkovou výzdobu, protože tvrdé krystalické vápence v nadloží nedovolí vodě aby vrstvami volně prosakovala. Udržují ji pouze v rozšířených puklinách až vymletých tunelech. V některých jeskyních pak tato pramenná voda zaplavuje dno a vytváří celkem rozsáhlá podzemní jezera. Jedno z nejznámějších je jezero Koonalda, které leží v hloubce kolem 30 metrů. Jeho vodu čerpá jedna místní rodina pro svou farmářskou usedlost. Jako všechna zdejší podzemní voda i tato je částečně slaná – brakická.

Další typ jeskyní leží v pobřežním i „kontinentálním“ klifu. Ty však nevytvořila voda dešťová, ale mořský příboj, kdy byla oceánská hladina výš než v současnosti.

Nullarbor – žádný strom
Název plošiny si vymyslel A. Delisser, když roku 1864 psal o pobřežní části Velkého australského zálivu. Nechal se inspirovat domorodým názvem, který volně přeložil dvěma popisnými latinskými slovy: nullus = žádný, arbor = strom. Tedy cosi ve smyslu bezlesí.

Nízká nullarborská vegetace odpovídá místním nedostatečným srážkám a chudým půdám. Rostliny se musí vyrovnat s ročním výkyvem teplot mezi 4 °C – 35 °C a k životu jí postačí srážky s ročním průměrem okolo 380 mm, který se směrem do vnitrozemí ještě snižuje. Nízké suchomilné porosty tvoří stříbřité bochánky pelyňků a žlutavé koberce travin. Východní okraj Nullarborské plošiny a její pobřežní pás patří rostlinné asociaci zvané „red mallee“, kterou tvoří nízké křovinaté eukalypty (E. socialis, E. gracilis a E. dumosa). Směrem do vnitrozemí, kde se střídají červené půdy s bílými vápencovými výchozy, se stále častěji vyskytují porosty mulgy, především nízké křovinaté akácie (A. aneura a A. papyrocapra). Ty však záhy přecházejí v sousedství Velké Viktoriiny pouště v chudou spinifexovou polopoušť. Tato část plošiny patří k nejnehostinnějším místům na světě. A právě přes tuto pustinu vede nejpřímější železniční trať na světě – 500 km bez sebemenší zatáčky – od západu k východu, kam až oko nedohlédne. Koleje jsou dvě nejdelší přímky na světě, jaké kdy lze spatřit. Důkaz, že se dvě rovnoběžky sbíhají v nekonečnu však porušuje perspektiva, která je sbližuje o něco dříve.

Po třech dnech jízdy přes neskutečnou rovinu už začínáme netrpělivě vyhlížet změnu krajiny – jako námořníci, když pátrají po zemi. Kolem poledne se objevil na obzoru ostrov – kopeček a na něm tři stromy. Jsme tak nadšeni, že necháváme auto na silnici a utíkáme k němu – a pod nohama nám vyskakují z křovin malí králíci. Vše, co bylo poživatelné, spásli až ke kořínkům. Na kopečku už neroste vůbec nic než ty tři stromy a půda je pokrytá mohutnou vrstvou králičích bobků. Ti králíci musí být fascinováni tímto kouskem země vyzdviženým nad rovným „oceánem„ plošiny stejně jako my. Je odtud úžasný rozhled na všechny strany. A na západě – země na obzoru! Jsou tam další kopečky a kopce, a taky stromy. Přejeli jsme Nullarbor.