Oáza Al-Ain (v arabštině „pramen“ nebo „oko“), kterému se též přezdívá „město zahrad“, je jedním z nejstarších trvale osídlených měst na světě. Mírnější teploty a suché léto z něj činí oblíbenou destinaci obyvatel metropole Abú Zabí, kteří zde mají letní rezidence. Pouhých 90 minut jízdy z hlavního města vás přenese do jiného světa.
V minulosti zabrala cesta z Abú Zabí pět dnů jízdy na velbloudu. Al-Ain bylo odnepaměti hlavní oázou na karavanní stezce do Ománu. Od roku 2011 je jako jediná památka v SAE zapsáno na seznamu Světového dědictví UNESCO. Jeho jádrem je šest velkých oáz o rozloze 12 km2, které jsou významné nejen jako místa pěstování palmy datlové a dalších ovocných stromů, ale také historicky. Ukrývají strážní věže, mešity a především unikátní zavlažovací kanály.
Faladž
Oázy v al-Ain jsou propojeny komplexem studní a systémem tradičních zavlažovacích kanálů faladž (v plurálu arabsky afládž), kterým se reguloval tok vody přiváděné z vádí. Al-Ainí a Dáwúd jsou dva hlavní kanály, které zavlažují dvě oddělené části oázy. Uvnitř oáz je voda distribuována a regulována podle potřeby sofistikovanou sítí kanálů, které vedou pod zemí i po povrchu palmových hájů, políček a zahrad. Tento způsob zavlažování se používá od 2. tisíciletí př. n. l. dodnes, kanály jsou stále opravovány, většinou ale slouží pouze jako doplněk k modernímu zavlažování. Kanálům, které horizontálně propojují jednotlivé studny, se říká šulla. Místní ekocentrum poutavě objasňuje, jak funguje celý zdejší unikátní ekosystém. Al-Ain se pyšní první datlovou plantáží na světě, která používá hydroponii, zemědělskou techniku založenou na pěstování rostlin ve vodě s živným roztokem místo půdy, čímž se ušetří obrovské množství vody. Z hlediska historického vývoje regionu byla přelomová doba železná (1300–300 př. n. l.) – tehdy byl domestikován velbloud, rozšířil se systém faladž, začala se pěstovat pšenice a ječmen.
Oázy
Největší oázou v centru města je stejnojmenná al-Ain (136 ha). Roste zde asi 147 000 datlových palem (více než 100 odrůd) a pěstuje se i další ovoce (manga, pomeranče, banány, fíky). Hojně se tu vyskytují cicimky známé jako jujuba, jejichž plody označované často jako čínské nebo červené datle (neplést s nápadně červenými „skutečnými“ datlemi odrůdy chunajzí) se využívají v kuchyni a také v tradiční medicíně. Jednotlivé sady a palmové háje jsou odděleny historickými zídkami, zaměstnáno je zde mnoho Asiatů jako zahradníci a hlídači. Oáza al-Qattára existuje více než 300 let, ale byla zde nalezena i 4000 let stará, 14 m vysoká hrobka obsahující zlaté šperky, zbraně a keramiku. V oáze je k vidění devět historických mešit, opevněné rezidence, tři pevnosti, strážní věže a zrenovované tržiště al-Qattara Heritage Souk z první poloviny 20. stol. Od října do května se zde konají víkendové řemeslné trhy a každoročně pořádá festival tradičních řemesel. Pevnost al-Qattára je uměleckým centrem a galerií.
Oáza al-Hílí je nejseverněji položená, na ploše 60 ha tam roste asi 40 000 datlových palem. V oáze naleznete několik historických staveb včetně ikonických strážních věží (na kruhovém a čtvercovém půdorysu), které chránily přístup k vodě. V oáze al-Džímí (al-Jimi) se pěstují kromě datlových palem i ovocné stromy a zelenina, rostou zde stromy jako tamaryšky, akácie, cicimky či gháf, česky naditec jand. Gháf, v roce 2008 vyhlášený národním stromem SAE, roste většinou u zdroje podzemní vody a je odolný vůči dlouhému suchu. Listy se konzumovaly místo rýže a lze z nich připravit chutný salát, semena obsahují sladkou dužinu khoka. Nejzajímavější stavbou je bezmála 300 let stará opevněná rezidence šejka Ahmeda bin Hilál al-Dháherí, která chránila celou oázu a přístup k vodě. Al-Muwajžiʼí (al-Muwayjiʼi či al-Muwaiji) je nejmenší oázou v al-Ain asi s 21 000 datlových palem a se sítí nadzemních i podzemních zavlažovacích kanálů.
„Strom života“
Datle se na Arabském poloostrově pěstují více než 4500 let. Datlovníky pravé neboli datlové palmy, arabsky nachla, vytvářejí v oázách mikroklima potřebné pro pěstování dalších plodin. V minulosti se zužitkovala každá část datlovníku, takže není divu, že dostal přízvisko „strom života“. Dřevo a listy se využívaly především jako materiál pro stavbu plotů, střech a tradičních domů bajt aríš a barasti (barasti jsou suché svázané vějířovité listy palmy) a vyrábělo se z nich také nejrůznější vybavení do domácnosti (košíky, rohože, košťata, vějíře). Emiráťané používají pro zralé sladké datle výraz tamr, pro nedozrálé datle rutáb (retba). Mezi nejznámější lokální odrůdy patří chunajzí (tzv. červené datle), barhí či cholás (tzv. žluté datle) a chasab. Sidží, madždúl, silladž, chidrí, adžwa, safáwí, sukkarí, lulu, fard, dabbás, mabrúm, bumán, chadrawí, razaiz, ngál, medžúl, segai – to jsou jen některé ze stovek odrůd. Odhaduje se, že na Blízkém východě a v severní Africe existuje celkem 2000 odrůd. Liší se barvou, chutí…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Spojené arabské emiráty