Šardža - Modrý súg

Šardža

Šardža, arabsky aš-Šáriqa  („vycházející slunce“), které UNESCO udělilo prestižní titul „hlavní město kultury arabského světa“ pro rok 1998, leží v srdci Spojených arabských emirátů. V roce 2014 byla Šardža vyhlášena „hlavním městem islámské kultury“. Na tzv. Ptolemaiově mapě z 2. stol. jsou označena místa jako Cauana a Sarcoa, pravděpodobně dnešní emiráty Umm al-Quwajn a Šardža, které už tehdy mohly být městskými sídlišti. První zmínka o Šardže pochází z pera věhlasného arabského mořeplavce Ahmada ibn Mádžida z roku 1490, kdy v námořním manuálu pojednává o své plavbě podél pobřeží dnešních Emirátů.

Šardža -
Modrý súq

Bohatá historie emirátu Šardža (Sharjah) je podložena nálezy z hrobů starých 7000 let. Zlomky obejdské keramiky z lokality al-Hamríja dokládají vzájemné obchodní kontakty s Mezopotámií. Archeologické muzeum v Šardže bylo otevřeno v roce 1997. Moderní audiovizuální exhibice oživují nejstarší minulost emirátu. Mleiha vzdálená asi hodinu od centra metropole Šardža a Džabal Faja jsou nejbohatšími archeologickými nalezišti v zemi. Mezi 3. stol. př. n. l. a 3. stol. n. l. vzkvétala nedaleko vesnice Mleiha karavanní stanice. Zdejší obyvatelé byli zdatnými řemeslníky, kteří zpracovávali měď, bronz, železo, zdobili kostěné i kamenné předměty a razili mince s nápisem Abiʼel. Byla zde nalezena keramika z ostrova Rhodos s řeckými nápisy, stejně jako nádobky na pálení kadidla a alabastrové flakónky na parfémy z jihu Arábie. V hrobech byly objeveny kostry velbloudů a koní obětovaných po smrti svých pánů. Mnoho exponátů si můžete prohlédnout v Mleiha Archaeological Centre. Na keramice ze 7. stol. z lokality Muweila byly objeveny nejstarší nápisy na území SAE v jihoarabském písmu. Další význačnou lokalitou je Džabal al-Buhajs, západně od pohoří Hadžar nedaleko opuštěné vesnice al-Madam, kde byly odkryty hroby 300 jedinců, kteří zde žili před 7000 lety a prováděli trepanace lebky.

Šardža -

Vzestupy a pády
Emirátu Šardža náleží také území na východním pobřeží u Ománského zálivu. Právě tamní přístav Chúr Fakkán (Khor Fakkan) dobyli v roce 1507 Portugalci, kteří si byli vědomi obrovského potenciálu regionu a chtěli kontrolovat strategická území. Portugalce později vystřídali Holanďané – jistý van Kniphausen zanechal v roce 1755 popis pobřeží: „Mezi Catifem a Zurem, podél pobřeží, jsou tři místa: Aseer, Guhar (Džulfár) a Scharge (Šardža). Tvoří je jen hrstka domů; datle a rýže jsou přiváženy z Bassory (Basra) a prodávány Arabům z pouště a lovcům perel.“ Následovala britská kapitola dějin v Zálivu, který se stal v 18. stol. hlavní spojnicí mezi Středomořím a Indií. Námořní dominanci v regionu převzali příslušníci rodu Qawásim z Ras al-Chajmy a ze Šardži, kteří si podrobili ostrovy a přístavy i na perské straně Zálivu; Kišm a Bandar Linga byly v jejich držení až do začátku 20. stol. Britská politická podpora sultánovi v Maskatu přivedla Brity a Qawásim na pokraj války; Britové osočovali Qawásim z pirátství. V roce 1809 bylo napadeno město Ras al-Chajma a celá flotila zapálena. Stejná situace se opakovala v roce 1819, tentokrát Britové s ománskou pomocí zničili državy rodu al-Qásimí na obou stranách Zálivu.

V roce 1803 se moci ujal šejk Sultán bin Saqr. Na konci své půl století trvající vlády docílil v roce 1850 smlouvy se sultánem z Maskatu. V návaznosti na uzavřené smlouvy o příměří dosadili Britové v roce 1823 do Šardži politického zástupce, což zůstalo beze změny až do roku 1954, kdy tuto úlohu převzala Dubaj. Ve 40. letech 20. stol. získala Šardža prestiž jako základna pro operace britských RAF i jako centrála vojenských beduínských jednotek Trucial Oman Scouts. V Šardže byla otevřena první dívčí škola v zemi a dnes je domovem největší univerzity v SAE. Krátce po vyhlášení nezávislosti SAE se vlády ujal šejk Sultán bin Muhammad al-Qásimí, vzdělaný progresivní panovník, špičkový historik, který je autorem řady cenných publikací. Svojí činností významně přispívá k propagaci a uchování bohatého kulturního dědictví emirátu Šardža.

Šardža -
Nákupní centrum Mega Mall, jehož interiér začleňuje prvky tradiční architektury

Súq
Tradiční tržiště, súq, bývalo odnepaměti raison dʼȇtre emirátských měst a bylo vždy vybudováno v těsné blízkosti přístavu. Do Šardži se dovážela rýže, koření, káva, keramika a látky a exportovaly se odtud datle, limetky, dřevěné uhlí a arabští koně. Lodě připlouvaly z Persie, Indie, Jemenu a Iráku. Před nečekanými útoky z pouště chránilo město opevnění s několika strážními věžemi. Z nich se zachovala jediná, která je součástí bývalého paláce rodu Qawásim. V roce 1969 byl bohužel téměř celý zbořen a za jeho dnešní zdařilou podobu vděčí Šardža svému současnému vládci. Původní palác al-Hisn pocházel z roku 1823. Replika dvoupodlažní pevnosti byla vystavěna za použití tradiční technologie díky starým fotografiím a pamětníkům a zcela zpřístupněna v roce 2015. Více než 40 místností přibližuje mnoho aspektů z dějin pevnosti a města Šardža, zastoupeny jsou i kolekce starých zbraní, fotografie, mapy, historie obchodu a lovu perel…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Spojené arabské emiráty

Šardža