Dubaj

85 

vydání: říjen 2021

Kdybychom navštívili oblast, která je dnes známá jako Dubaj před sto lety, spatřili bychom sluncem doběla rozpálenou řídce osídlenou pouštní krajinu, pár městeček a rybářských vesnic a v letních měsících čluny lovců perel při pobřeží. Tehdy zde žilo asi 80 000 obyvatel pocházejících ze 44 kmenů, z nichž asi desetinu tvořili nomádští beduíni. Málo přírodních zdrojů, extrémně vysoké teploty, tvrdé podmínky pro život. Jedinou zeleň představují nevelké oázy s palmou datlovou, která byla společně se sušenými rybami a velbloudím mlékem základem jídelníčku zdejších obyvatel. A ještě před 50 lety se zdejší život ani zrnkem písku nepodobal životu dnešní generace žijící v blahobytu supermoderní městské společnosti.

Dubaj
EAN: 9771213819215 Katalogové číslo: dubaj Kategorie: , , ,
časopis Země světa - logo
Dubaj

Kdybychom navštívili oblast, která je dnes známá jako Spojené arabské emiráty před sto lety, spatřili bychom sluncem doběla rozpálenou řídce osídlenou pouštní krajinu, pár městeček a rybářských vesnic a v letních měsících čluny lovců perel při pobřeží. Tehdy zde žilo asi 80 000 obyvatel pocházejících ze 44 kmenů, z nichž asi desetinu tvořili nomádští beduíni. Málo přírodních zdrojů, extrémně vysoké teploty, tvrdé podmínky pro život. Jedinou zeleň představují nevelké oázy s palmou datlovou, která byla společně se sušenými rybami a velbloudím mlékem základem jídelníčku zdejších obyvatel. A ještě před 50 lety se zdejší život ani zrnkem písku nepodobal životu dnešní generace žijící v blahobytu supermoderní městské společnosti.

 Křižovatka obchodních cest
Tradiční způsob života a kultura zdejších obyvatel se soustředily kolem rybolovu, lovu perel a obchodování. Strategická poloha mezi Evropou a Dálným východem a zároveň mezi Rudým mořem a Indickým oceánem odnepaměti lákala obchodníky z Indie a Číny a neušla pozornosti evropské koloniální politiky. Již ve starověku kvetl obchod s povodím Indu, Mezopotámií a Levantou. Texty z Mezopotámie se zmiňují o Maganu (dnešní SAE a Omán), kde se v pohoří Hadžar od rané doby bronzové (3000 př. n .l.) těžila a tavila měděná ruda. Měděné ingoty byly pravděpodobně na oslech transportovány do přístavů u Indického oceánu. Doklady o námořním obchodu pocházejí již z doby kolem 6000 př. n. l. Většina místních osad obchodovala při pobřeží Zálivu a s Persií.   Hlavním vývozním artiklem byly perly, sušené ryby, datle a sůl.

Prosperujícím obchodním přístavem, o kterém se zmiňují i historické texty, byl Džulfár (dnešní Ras al-Chajma), odkud pocházel slavný navigátor a kartograf Ahmad ibn Mádžid. Na Západě proslul jako rádce Vasca de Gamy, který v roce 1498 objevil námořní cestu do Indie podél mysu Dobré naděje. Nicméně v roce 1507 Portugalci ve snaze ovládnout obchod s kořením a perlami dobyli Hormuzskou úžinu, Maskat, dnešní Bahrajn, již zmiňovaný Džulfár a mnoho dalších měst v regionu. Vojenské a obchodní aktivity Portugalců vydláždily cestu pro další expanzi a kolonizaci. Skutečným motivem bylo ovládnout lukrativní obchod s kořením v Indickém oceánu. Své zájmy se zde snažila prosadit i Osmanská říše a Peršané, později Dánové a Britové.

První historické zmínky o Dubaji pocházejí z roku 1800. Tehdejší osada s pevností byla stále považována za ománskou výspu. Dubaj i ostatní šejcháty byly pouhým seskupením kmenů a nebyly nikterak zorganizovány jako národní státy. Postrádaly hranice, fungující armádu, centrální řízení i existenci diplomatických vztahů. První krok učinila Britská Východoindická společnost, která zprovoznila nové obchodní trasy do přístavů v Zálivu. Britské zájmy byly přirozeně trnem v oku arabským obchodníkům z rodu al-Qásimí. Byli to právě Britové, kteří dali regionu nálepku „Pirátské pobřeží“, v důsledku četných ataků na jejich lodě.

Po první sérii mírových smluv podepsaných mezi lokálními šejky a Británií v roce 1820 si území vysloužilo mnohem přívětivější označení – „Smluvní Omán“ či „Pobřeží příměří“. Britové ovládli obchod v Zálivu, jejich nadvláda byla zpečetěna a fakticky trvala až do roku 1971. Již v prosinci roku 1819 zakotvila britská loď poblíž dubajského zálivu a o několik měsíců později podepsal Zájed bin Sajf bin Muhammad smlouvu s Brity. V této době byla Dubaj teritoriem kmenu Banú či Baní Jás (Bani Yas), jenž byl největším a nejvýznamnějším kmenem v celém regionu. Od roku 1833 dodnes vládne v Dubaji rodina al-Maktúm (al-Maktoum). V roce 1853 podepsali šejkové s Brity „Věčné námořní příměří“ s cílem zajistit klid na moři během perlové sezóny. V roce 1892 se tzv. „Výlučnou dohodou“ staly „Smluvní státy“ fakticky neformálním britským protektorátem. Oboustranně výhodné přátelství s Brity, stabilita moci vládnoucího rodu a vizionářství zdejších vládců nicméně předurčily Dubaj k tomu, aby se z malé nehostinné osady stala jedním z nejúspěšnějších a nejprogresivnějších měst na světě.

Perly a černé zlato
Britská obchodní iniciativa ve Smluvním Ománu byla velkou měrou podporována z lovu perel, které se získávaly primitivními metodami až do konce 20. let 20. stol. Osudný rok 1929 se citelně promítl také do obchodu s perlami. Ve stejné době Japonci uvedli na trh uměle vypěstované perly, kterými zaplavily světový trh. Následující desetiletí přinesla krušné chvíle. Nechce se věřit tomu, že lidé v Emirátech trpěli podvýživou a umírali hlady. Britové válčili v Evropě, Indové odpluli do Bombaje, první školy otevřené ve 20. letech byly zrušeny, Dubaj se vylidnila. Koncesi na těžbu ropy podepsal dubajský šejk Sacíd bin Maktúm s Brity již v roce 1937, o dva roky později ratifikoval vládce Abú Zabí, šejk Šachbút bin Sultán al-Nahján (al-Nahyan) smlouvu na 75 let trvající ropnou koncesi. Následovaly dohody s dalšími vládci, ale úspěchy v těžbě nepřicházely ani po roce 1945. Teprve v říjnu roku 1960 vydalo první černé zlato ropné pole Murbán-Báb v Abú Zabí. V Dubaji byla ropa objevena až v roce 1966. Dnes mají SAE jednu desetinu světových zásob ropy a čtvrté největší zásoby zemního plynu na světě. Objevení ropy se stalo mezníkem v dějinách a cestou z chudoby k prosperitě a bohatství. Zemi přineslo nejen rozvoj infrastruktury, zdravotní péče, vzdělání a ekonomický blahobyt, ale i velké sociální změny, odklon od tradičního způsobu života a hodnot, příliv západních technologií. Příliš se nehovoří o tom, že otroctví bylo v SAE formálně zrušeno teprve v roce 1963. Na tuto část dějin nejsou Emiráťané hrdí, nicméně poukazují na to, že „sluhové“ nejčastěji afrického původu byli součástí rodiny, což bylo stvrzeno tím, že všem bylo v roce 1971 uděleno občanství.

Když se sešli Šejkové
Britové drželi území Spojených arabských emirátů v izolaci. Z dnešního pohledu je šokující, že ještě v 60. letech 20. stol. bylo více než 70 % obyvatel negramotných, lidé se v průměru dožívali sotva padesáti let a v zemi neexistovala jediná univerzita. Na straně druhé tato strategie trochu paradoxně zajistila stabilitu a připravenost země na jednu z nejrychlejších modernizací v dějinách. Už v roce 1952 byla vytvořena Rada Smluvního Ománu, které předsedal britský konzul a od roku 1965 šejk Saqr bin Muhammad al-Qásimí z Ras al-Chajma. Vládcové jednotlivých šejchátů se scházeli dvakrát ročně, iniciovali vzájemnou spolupráci a pracovali na schématech rozvoje zejména v oblasti zdravotní péče a vzdělání. V roce 1968 Velká Británie oznámila, že v roce 1971 plánuje odchod z regionu. Bylo třeba nahradit britskou správu a navázat diplomatické a ekonomické vztahy s jinými zeměmi. Zde má svoje kořeny jedinečné multikulturní společenství, emirátský „melting pot“, jehož obdobu lze najít snad jen v Singapuru a na ostrově Mauricius. Dnes žije ve Spojených arabských emirátech více než 200 různých národností. Kulturní rozmanitost a náboženská tolerance fungují na základě rovnosti a nesmírně obohacují různé aspekty každodenního života.

18. února roku 1968 se sešli na hranicích svého území za účelem sjednocení vládce Abú Zabí šejk Zájed bin Sultán al-Nahján a vládce Dubaje šejk Rášid bin Sacíd al-Maktúm. Na další schůzku, která se konala o týden později, byli přizváni zástupci ostatních regionů a také čelní představitelé Kataru a Bahrajnu. Byla vytvořena „Unie arabských emirátů“, ze které ale státy Bahrajn a Katar nakonec odstoupily a vyhlásily nezávislost. 2. prosince roku 1971 se zrodila federace šesti států (Abú Zabí, Dubaj, Šardža, Adžmán, Fudžajra, Umm al-Quwajn), ke které se přidal 10. února roku 1972 Ras al-Chajma. SAE byly ještě téhož měsíce přijaty do Ligy arabských států a do OSN. Prvním prezidentem federace byl zvolen vlivný, oblíbený a dodnes všemi uctívaný šejk Zájed, „otec národa“, vynikající diplomat, bojovník za práva žen a zastánce pokroku. Abú Zabí se stalo dočasným hlavním městem federace, což bylo definitivně potvrzeno v roce 1996.

Spojené arabské Emiráty
Každoročně 2. prosince se v zemi pořádají bouřlivé oslavy dne sjednocení. The National Day je klíčovým svátkem, který odkazuje na úspěšný příklad sjednocení v arabském světě, vzdává hold beduínskému původu obyvatel a šejku Zájedovi. Oslavy jsou doprovázené bohatým kulturním programem, vojenskými přehlídkami, koncerty, ohňostroji, folklórními představeními. Celá země se zahalí do národních barev – zelená, červená, bílá a černá jsou barvy národní vlajky.

Spojené arabské emiráty (al-imárát al-carabíja al-muttahida) leží v jihozápadní Asii v jihovýchodním cípu Arabského poloostrova při pobřeží Zálivu. Na pevnině sousedí s Ománem a se Saúdskou Arábií a námořní hranici sdílejí s Katarem a Íránem. Země, která je konstituční monarchií, patří i přes tradiční konzervatismus k nejliberálnějším státům v regionu. Je federací sedmi emirátů se stejnojmennými hlavními městy (pro většinu z nich lze použít označení městské státy).

SAE se prezentují jako národní stát s vlastní vlajkou, státním znakem a hymnou. Přestože neexistují fyzické hranice mezi jednotlivými emiráty, které spojuje stejné kulturní dědictví, jazyk i měna, každý z nich má svoje specifika (geografická i sociální), vlastní legislativu a nezávislého vládce (zastoupení různých královských rodů v rámci státu).

Hlavou státu je Jeho Veličenstvo šejk Chalífa bin Zájed al-Nahján, který je zároveň vládcem emirátu Abú Zabí, náčelníkem generálního štábu a zastává další vysoké funkce. Viceprezidentem, premiérem a ministrem obrany je Jeho Veličenstvo šejk Muhammad ibn Rášid al-Maktúm, který je prezidentem emirátu Dubaj. Rozloha SAE činí 83 600 km2. Počet obyvatel překročil v roce 2021 hranici 10 milionů. Rodilí Emiráťané tvoří pouze 11,5 % obyvatel, zbytek představují přistěhovalci a cizinci (tzv. „expats“), kteří zde žijí a pracují (dočasně nebo trvale). Nejvíce jsou zastoupeni Indové, Pákistánci, Bangladéšané, Íránci a Filipínci. V zemi pobývá také velké množství Arabů z jiných arabských zemí, Britové a Afričané.  Ekonomicky motivovanou novinkou z roku 2021 pro zahraniční investory, podnikatele, lékaře, specialisty, vědce, umělce a jejich rodiny je možnost získat emirátský pas, který patří v rámci globální mobility mezi nejlepší na světě.

Většina nápisů a upozornění v silničním provozu, na úřadech, v obchodech i menu v restauracích je dvojjazyčná (anglicky a arabsky). Spisovná arabština je jazykem médií, v Emirátech se stejně jako v každé arabské zemi hovoří lokálním dialektem. Mladá generace Emiráťanů navštěvuje britské a americké školy a někteří arabští teenageři hovoří pouze anglicky a arabština přestává být jejich mateřským jazykem.

Islám je oficiálním náboženstvím v SAE a zákon postihuje rouhání, odpadlictví od víry či obracení na jinou víru. Není povoleno veřejně propagovat jiná náboženství než islám, nemuslimové a ostatní náboženství jsou ovšem tolerováni. Rozšířený je hlavně hinduismus, v zemi funguje řada hinduistických chrámů a svatyní i kostelů různých křesťanských církví. Muslimy svolává k modlitbě pětkrát denně z reproduktorů minaretů mešit tzv. ázán. Přesný čas se liší podle pozice slunce. Pátek je tradičně vyhrazen modlitbám a je dnem pracovního klidu. Ramadán je pohyblivý svátek, který se řídí podle islámského lunárního kalendáře, proto každý rok připadá na jiný čas. Je to především čas půstu, v době od svítání do setmění by se muslimové měli vyvarovat veškerého jídla, pití, kouření, ale například i sexuálního styku. Ramadán je zajímavý tím, že probíhají různé trhy a výprodeje a večerní ramadánové bufety iftáry, které jsou skvělou příležitostí ochutnat arabské speciality a nápoje, které nejsou v restauracích na běžném menu. Během Ramadánu bývají vztyčovány ramadánové stany pro společné hodování, je to období charity, pokory a míru. Ramadán vrcholí třídenním svátkem cíd al-fitr. V posledních letech se pravidla s ohledem na turisty uvolňují a například food courty v nákupních centrech zůstávají otevřené pro konzumaci jídla i před den.

S trochou nadsázky lze říci, že na to, k čemu Evropa potřebovala 200 let, stačilo Emirátům pouhých 20 let. SAE jsou dnes ekonomickým a obchodním centrem globálního významu. Monarchie si je vědoma toho, že zásoby ropy a zemního plynu nejsou nevyčerpatelné, důraz se klade na infrastrukturu, služby a zahraniční investice. Klíčové je odsolování mořské vody a investice do obnovitelných zdrojů. Pro Dubaj, která se stala nepostradatelným leteckým uzlem mezi Evropou a Dálným východem, je stěžejní turismus. Celý svět obdivuje přeměnu pouště ve fascinující metropole, futuristický urbanismus, sofistikované ekologické projekty a SCI-FI technologie. Plánem pro blízkou budoucnost je vyslat vesmírnou sondu na Mars.

Dubaj

Hmotnost 161 g

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Dubaj“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.