Jako by ta velkolepá stavba představovala samo Norsko. Vystupuje z moře podobná ledové kře. Svažité plochy mizející pod hladinou vytvářejí iluzi ledovce, jenž stéká do fjordu, a ostré hrany skleněných stěn připomínají štíty drsných hor. Laskavé a teplé dřevo uvnitř zase evokuje přívětivost a pohostinnost obyvatel i jejich vytříbený vkus.
Když král Harald V. otevřel v roce 2008 na břehu osloského fjordu nedaleko centra města nové sídlo Norské národní opery a baletu, jeden z nejkrásnějších a nejpozoruhodnějších operních domů na světě, dostala země největší kulturní stavbu od dokončení katedrály Nidarosdomen v Trondheimu na počátku 14. stol. Architektonické i konstrukční řešení je dílem norského ateliéru Snøhetta, mezi jehož zakladatele patřil dnes už nežijící český architekt Martin Roubík. V roce 2009 budova získala Cenu Evropské unie za současnou architekturu – Mies van der Rohe Award.
Budova opery budí dojem monumentálnosti, přesto je velmi snadno přístupná. Uvnitř díky bezbariérovému řešení prostorů, venku s pomocí soustavy šikmých ploch, jež umožňují i invalidním vozíkům vyjet na otevřené vyhlídkové terasy na střeše. Několik rozdílných typů obkladových desek z bílé žuly a italského mramoru vytváří světelné efekty, jež se mění v závislosti na úhlu, intenzitě a barvě světla, které na ně dopadá. Dvě třetiny ze 450 skleněných tabulí na jižní fasádě pokrývají solární panely, které dodají za rok přes 20 MW elektřiny. Prosklené stěny otevírají pohled do foyer a zároveň do něho přivádějí přirozené světlo. Ke slovu se tady dostává dubové dřevo, jež v interiéru zcela převládá a obrovské prostory zútulňuje. Podle představ tvůrců tady dřevěná stěna odděluje realitu od fikce. V tom prvním světě najdou návštěvníci šatny, bary, restaurace a kavárny, otevřené nejen pro diváky operních či baletních představení. V tom druhém je to především velký sál s hledištěm se 1370 sedadly a výbornou akustikou. Má klasický podkovovitý půdorys a je vysoký 54 m. Scéna je vybavena nejmodernější světelnou, zvukovou a jevištní technikou. Dominantním materiálem je samozřejmě dřevo. Osm tun vážící dřevěný lustr s 8000 světelnými diodami je pravděpodobně největší v celém Norsku. Hlavní scénu doplňuje menší auditorium pro 400 diváků s možností proměnlivého uspořádání scény i hlediště, další sál pro dvě stovky diváků a obvyklé zázemí pro herce a techniku.
Stavba se rozložila na ploše čtyř fotbalových hřišť. Skrývá přes tisíc, ve velké míře variabilních místností, rozmístěných v šesti podlažích, z nichž dvě se nacházejí pod zemí. Nejnižší část budovy je 16 m pod mořskou hladinou. Do tzv. fabriky, v níž je výrobní zázemí kulis, kostýmů, paruk a rekvizit opery a baletu, mohou kolemjdoucí nahlédnout obrovskými prosklenými okny.
Opera v Oslu přitahuje turisty, ale zdaleka se ještě neokoukala ani obyvatelům norské metropole, pro něž se stala nejen významnou kulturní scénou, ale také novým městským prostorem. Originální náměstí, zářící v slunci jásavou bělobou, začíná u mořské hladiny a pokračuje po šikmých plochách až na střechu budovy, z níž se otevírají pohledy na moře a město. Za tmy tento výstup provází hra stínů, barevných odlesků a zrcadlení, jež už tak skvělý zážitek ještě znásobuje.
Další články z vydání o Norsku zde