Chcete přes Oslo jen projet, abyste konečně uviděli hluboké fjordy, strmé hory a rozeklaná údolí? Hlavní město Norského království si delší zastávku zaslouží.
Ještě před půlstoletím bylo Oslo Popelkou mezi skandinávskými metropolemi. Šarmantní, ale trochu umouněné. Ruku v ruce s dynamickým vzestupem norské ekonomiky se město radikálním tempem mění, rekonstruuje a modernizuje. Přesto ty nejznámější pamětihodnosti zůstávají spojeny s tím, na co jsou Norové nejvíc hrdí – s přírodou a historií.
Nenajdete v Evropě mnoho dalších hlavních měst, kde z libovolného místa dojdete pěšky do nejbližšího parku za méně než čtyři minuty nebo kde se z nejbližší zastávky městské dopravy do půlhodiny dostanete k běžkařským tratím, do hlubokých lesů nebo k písečným plážím. A místní si to náramně užívají.
První dojem, kterým na vás Oslo zapůsobí, závisí hodně na tom, kudy do města vstoupíte. Přistanete-li na letišti Oslo-Gardermoen, nenechejte se oklamat názvem. Jste totiž skoro 60 km severně od metropole. Cesta po dálnici z letiště do města je malou ochutnávkou celého Norska: mezi samotami a vesnicemi se míhají pole, remízky a lesy, když se zničehonic hned vedle dálnice objeví skalní převisy, z nichž v létě stékají po mechu potůčky vody a v zimě se z nich stávají bílé ledopády. Jak se blížíte k hlavnímu městu, přibývá na silnici jízdních pruhů pro dojíždějící z přilehlých větších měst v okolí (Lillestrøm, Strømmen, Lørenskog), a než se nadějete, vjíždíte už do okrajových čtvrtí (Alna, Bjerke). Spatříte první nákupní centra, největší mešitu v celé zemi, průmyslové podniky, pro Norsko jinak nepříliš typickou panelovou bytovou zástavbu, ale i typickou pestrobarevnou paletu útulných dřevěných rodinných domů. A pak vjedete do tunelu, který se klikatí pod celým centrem Oslo. Díky němu ubyl ve vnitřním městě hluk a škodliviny z tranzitní dopravy.
Majestátnější je vjezd do hlavního města od jihu, podél Osloského fjordu. Tudy nejčastěji přijíždějí automobilisté ze střední Evropy, po fjordu připlouvají velké lodě s pasažéry z Kielu a z Kodaně. Zatímco západní stranu fjordu zdobí lesnaté svahy, na východní se kupí jedno městečko za druhým. Nakonec spatříte typicky podkovovitý konec fjordu. Odtud stačí pár kroků a ocitnete se v samém srdci města. Před vámi stojí mohutná vysoká budova z rudohnědých cihel – nová osloská radnice, postavená (s přerušením za 2. sv. války) v letech 1931–1950. Po pravici máte pevnost Akershus, která stráží město od konce 13. stol. a za svou existenci se stala němým svědkem řady bouřlivých událostí norské historie. Naproti ní na druhém břehu fjordu pulsuje životem čtvrť Aker Brygge. Původní budovy lodních doků se po modernizaci v závěru minulého tisíciletí proměnily v populární centrum zábavy, gastronomie a umění. Další důkaz toho, jak organicky Norové propojují staré s novým.
Název Oslo je starý, ale není v mapách odjakživa. Založení původní obchodní osady Oslo se datuje do doby kolem roku 1040 – rozprostírala se právě poblíž dnešní radnice. Význam strategicky položené osady se zvýšil poté, co mu král Haakon V. na přelomu 13. a 14. stol. udělil statut města a začal s výstavbou pevnosti Akershus. Středověké Oslo se rychle rozrůstalo, byť v době trvání dánsko-norské unie bylo ve stínu hanzovních měst. Rozsáhlý požár v roce 1624 město zdevastoval. Rozhodnutí krále Kristiána IV. o jeho opětovném vybudování přineslo i změnu jména: z Oslo se na další tři století stala Christiania. Několik staveb ze 17. stol. lze dodnes najít jako funkční obchodní i obytné budovy v části nazvané podle pravidelného čtvercového půdorysu ulic Kvadratura. Díky vzhledu budov si zde turista může na chvíli připadat jako v Dánsku.
Po napoleonských válkách muselo Dánsko vládu nad Norskem předat Švédsku. Nový vladař Karel Johan v roce 1814 svolil k přijetí norské ústavy. Za jeho vlády byl na vyvýšenině na západním konci hlavní městské třídy, pojmenované po panovníkovi Karl Johans gate, vystavěn královský zámek. Dokončen byl v roce 1825. Ačkoli původní plán počítal s okázalou stavbou na půdorysu písmene H, rozpočet nakonec vystačil pouze na dostavbu průčelí a dvou křídel namísto čtyř. V této podobě zůstal okrový palác dodnes.
V roce 1905 získalo Norsko samostatnost a dánské dědictví zmizelo z názvu města o 19 let později. Z Christianie se stalo znovu Oslo a ze zámku oficiální sídlo norského krále. Z jeho balkonu královská rodina vždy o státním svátku 17. května zdraví školní průvody, slavící výročí přijetí první norské ústavy. Interiéry zámku jsou přístupné jen několik víkendů v roce, zámecká zahrada a nádvoří jsou však pro všechny a zvlášť v létě si sem mnoho místních zajde na večerní piknik s projekcí v improvizovaném letním kině. Přes den pak turisté na nádvoří čekají na střídání královské gardy. Rovné šance v armádě fungují i zde, členy královské stráže jsou vojáci i vojákyně, jen se nenechejte zmást podobou uniforem, které svou černou barvou spíš připomínají parádní kominický úbor.
Procházka po Karl Johans gate vás od zámku povede kolem budovy národního divadla (dostavěna v roce 1899), univerzity (1811), parlamentu (1866) a pokračuje podél řady luxusních butiků, restaurací i jednoduchých bister. Krátkou odbočku si zaslouží i osloská katedrála (1697), kterou po Breivikově atentátech v červenci 2011 jako důkaz vzájemné solidarity Norů zaplavily nekončící řady květin.
Třída Karla Johana končí před terminálem hlavního nádraží Oslo S. Pomyslná čára, kterou bychom na prostranství před nádražím udělali od severu k jihu, představuje hranici mezi kdysi buržoazní západní (vestkant) a proletářskou východní (østkant) částí města. Třídní rozdíly se v Norsku dávno smazaly, ale toto dělení dobře charakterizuje dvě různé podoby jednoho města. Budovy vystavěné západně od hlavního nádraží jsou velkolepě pojaté obchodní stavby, úřady, ambasády, rezidence a vily. Stavby, které začaly vyrůstat východně od hlavního nádraží po nástupu průmyslové revoluce v druhé polovině 19. stol., byly buď továrny, nebo prosté domky a ubikace pro dělníky, kteří do Oslo přišli z venkova a našli práci v nových strojírnách a textilkách. Rozmach výroby přinesl městu nevídaný růst. Počet obyvatel se v letech 1850–1900 zvýšil z 30 na 230 000. Čtvrti østkantu (Grünerløkka, Grønland, Tøyen, Vulkan) prošly několika vlnami sanace a modernizace. Dnes v nich vedle sebe bydlí studenti, mladé rodiny s dětmi a mnoho cizinců – celá čtvrtina dnešních obyvatel Oslo má své kořeny mimo Norsko.
Mnoho uzavřených továrních budov za hlavním nádražím ustupuje od začátku 21. stol. okázalé výstavbě. Město zde schválilo nov…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Norsko