Ona

Trajekt kličkuje mezi skalisky a přibližuje se k ostrovu. Kolem něho se s hlasitým překřikováním slétá stále víc racků. Nad střechami rybářských domků, jež v dopoledním slunci svítí pastelovými barvami, se k modré obloze vypíná červenohnědý maják. Ona nás vítá v plné kráse.

„Tamhle, ten světle šedý dům,“ ukazuje nám svou galerii naše známá z trajektu. Poznali jsme se v příjemně vyhřáté kajutě v podpalubí, kam jsme se schovali před deštěm a chladným větrem. Od průvodčího jsme si koupili horkou kávu a skvělé palačinky a dohadovali se o tom, jestli za takového počasí má vůbec smysl plout půldruhé hodiny daleko na moře. To už jsme měli za sebou čtvrthodinovou plavbu z pevninského Hollingsholmenu do Aukry na ostrově Gossa, odkud nás teď druhý trajekt vezl na Onu se zastávkami na ostrůvcích Sandøya, Finnøya a Orta. K obydleným ostrovům archipelagu Sandøya patří ještě Harøya a Husøya, celkem je ale ostrůvků, útesů a skalisek vystupujících nad mořskou hladinu v této oblasti 871. Malebnou Onu, od pevniny nejvzdálenější, turisté navštěvují nejčastěji.

„Na Onu jedete? Nebojte, tam bude hezky,“ oslovila nás naše spolucestující, když si všimla, s jakým zájmem sledujeme v televizi puštěné na lodi předpověď počasí pro region Molde a Kristiansund. Dozvěděli jsme se, že se vrací od své dcery, která pracuje jako novinářka. „To víte, s tímhle povoláním by se na Oně neuživila. Co by pořád psala, když nás už na ostrově trvale bydlí jen třicet. Ale líbí se nám tam, však uvidíte sami.“ Paní Anne Steinshamnová přišla na Onu v roce 1970, kdy na ostrově ještě žily tři stovky obyvatel, otevřeny byly dva obchody a lidé pracovali v několika továrnách na zpracování ryb. „Učila jsem ve škole, neměla jsem na to vzdělání, ale přihlásila jsem se, když potřebovali učitele na pobřeží, kde byla spousta malých škol. Ta práce se mi ale nelíbila, protože když přijdete do malé společnosti, všichni říkají »á, to je naše nová učitelka« a chovají se nepřirozeně, zdrženlivě, nepoví vám žádné veselé příběhy o lidech. Tak jsem po roce učit přestala a šla dělat do továrny na ryby, tam se zase dozvíte úplně všechno.“

Ona vznikla jako rybářská vesnička, poblíž se nacházejí bohatá loviště, hlavně v zimě, kdy se sem stahují sledi a tresky. Lidé ryby sušili, nasolovali a prodávali do Bergenu, odkud se dostávaly dál do Evropy. V hlavní rybářské sezoně se počet obyvatel zdvojnásoboval, protože pro rybáře z pevniny bylo výhodnější přebývat v malých domcích na ostrově…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Norsko