Do petrohradských chrámů se postupně vracejí náboženské obřady, které se pro řadu místních staly každodenní součástí života. Ani propagace ateismu a pronásledování věřících v dobách sovětského režimu nedokázaly z lidí vymýtit víru. A tak se v přítmí většinou pravoslavných chrámů po celém městě můžeme setkat s příslušníky všech generací, hledajících zde svou cestu k bohu.
Poučený turista by měl vědět, že se ve většině svatostánků nesmí fotografovat. Ženy, které chtějí vstoupit do chrámu, by měly mít na hlavě šátek, muži naopak musí případnou pokrývku hlavy odložit. Problémům s ortodoxními věřícími se rovněž vyhnete, budete-li mít na sobě dlouhé kalhoty či sukni, nikoliv šortky.
Vůbec prvním kostelem ve městě byl Trojický chrám, který Petr I. nechal vystavět nedaleko pevnosti už v září 1703. Město totiž bylo založeno právě v den svaté Trojice. Chrám byl dlouhou dobu nejdůležitějším svatostánkem v metropoli, odehrála se v něm například slavnost, při níž byl Petrovi Velikému propůjčen titul imperátora. Více než dvousetletá historie tohoto kostela byla protkána několika požáry a následnými opravami. Poslední rekonstrukce probíhala už v sovětských dobách. Ve 30. letech minulého století byla zakončena rázně – zbořením chrámu. V současnosti ho připomíná jen stejnojmenný most a kaple vybudovaná před několika lety.
Jedním z nejznámějších a turisticky nejnavštěvovanějších svatostánků je chrám sv. Izáka. Monumentální stavba se může pyšnit i dalšími nej. Největší chrám v Rusku a nejtěžší budova ve městě pojme až 14 tisíc lidí, což je nejvíce ze všech církevních staveb v Petrohradu. Zlatá kupole chrámu je za dobrého počasí vidět přes záliv až ze sto kilometrů vzdáleného Finska.
Dřevěný chrám zasvěcený svatému Izáku Dalmatskému se v místech budoucí monumentální stavby objevil už v roce 1710. Památný den tohoto světce – 30. květen – byl totiž zároveň datem narození Petra Velikého. Na počátku 19. století původní svatostánek nahradila nová kamenná stavba. Budova ale příliš nepřirostla k srdci Petrohraďanů, a proto car Alexandr I. rozhodl o vybudování nového chrámu podle plánů francouzského architekta Augusta Richarda de Montferranda. Nový chrám se stavěl v letech 1818–1856 a přišel zhruba na 23 milionů rublů (v dnešních cenách se jedná o sumu převyšující miliardu amerických dolarů!). Na jeho výzdobu se spotřebovalo 300 kg zlata, v interiérech se mimo jiné využilo několik druhů mramoru. Na stěnách lze spatřit mozaiky a obrazy Karla Brjullova či dalších vyhlášených umělců.
Stavbu od počátku provázely problémy, i proto její budování trvalo bezmála čtyři desetiletí. Projekt se kvůli obavám ze zřícení mohutného chrámu musel přepracovat tak, aby splnil požadavky odborníků. Při stavbě pak Montferrand využil nejnovějších vědeckých poznatků a moderních postupů. Unikátní je zejména kupole tvořená třemi vrstvami – vnitřní sférickou, střední kónickou a vnější parabolickou. Kovový povrch báně je pokryt měděnými pozlacenými plátky. Typicky „sytý“ zlatý odstín kupole vznikl díky speciální technologii, při níž se na kov nejdříve nanášela směs zlata s rtutí, a poté se rtuť odpařila pomocí plamene.
U chrámu chybějí tradiční zvonice, které nahradila čtveřice rohových věží s kupolemi. V jejich stěnách jsou skryta točitá schodiště, po kterých lze vystoupat a po můstku přejít až na kolonádu centrální věže chrámu. Odtud se návštěvníkům naskýtá překrásný pohled na celé město, který doplňuje komentář z reproduktoru.
V době budování chrámu ve městě probíhaly ještě dvě další nákladné akce – stavěla se železniční trať z Petrohradu do Moskvy a první stálý most přes řeku Něvu. Dobové anekdoty si tak střílely především z pomalého tempa prací, když tvrdily: „Most uvidíme, ale naše děti ho neuvidí, železnice se nedočkáme, dočkají se jí ale naši potomci. Chrám svatého Izáka ale neuvidíme ani my, ani naše děti.“ Veledílo nepřineslo štěstí ani Montferrandovi, který nedlouho po slavnostním odhalení chrámu zemřel. Jedna z dobových historek tvrdí, že se architekt dočkal jen velmi vlažné reakce panovníka, od něhož jako výraz díků očekával povolení, že smí nosit dlouhé vousy. Tato výsada byla tehdy podle jednoho z carských nařízení určena pouze příslušníkům armády. Když se tohoto „vyznamenání“ Montferrand nedočkal, udělalo se mu prý špatně, předčasně opustil slavnost, onemocněl a zhruba za měsíc vydechl naposledy.
Vrcholným dílem ruského klasicismu je Kazaňský chrám, stojící na Něvském prospektu. Autorem geniální stavby je ruský architekt Andrej Nikiforovič Voronichin pocházející z řad nevolníků šlechtice Stroganova. Velkou inspiraci nalezl v chrámu svatého Petra v Římě. Jen málokoho napadne, že monumentální kolonáda s téměř stov