Neuvěřitelných 872 dní odolávali za 2. světové války obyvatelé metropole na Něvě blokádě německé armády. Od 8. září 1941 do 27. ledna 1944 bylo město doslova odříznuto od světa. V tehdejším Leningradě zůstalo uvězněno přes dva a půl milionu lidí. Následky obléhání byly děsivé, více než polovina obyvatel zahynula. Město se však ubránilo a nepadlo do rukou nepřátelských vojsk…
Státní ruské muzeum, jak se tato instituce nazývá celým jménem, je poměrně mladé – je mu teprve 108 let, a přesto je největším muzeem v Rusku, věnovaným výlučně domácímu umění. Navíc, na rozdíl od slavné moskevské Treťjakovské galerie, věnuje pozornost i lidové tvorbě…
Snad žádná památka moderní historie není opředena tajemstvími tak, jako proslulá Jantarová komnata. Unikátní výzdoba slavnostního sálu z carského paláce v Puškinu zmizela během druhé světové války z povrchu zemského. Je vůbec pravděpodobné, že se původní obložení stěn ještě někdy objeví? Otázka, na kterou asi v současnosti nedokáže nikdo odpovědět…
Rozvoj palácového komplexu Carskoje Selo souvisel s osvobozením pobřeží Něvy od švédské nadvlády, se založením Petrohradu a jeho přeměnou na hlavní město ruského impéria. Samotná podoba reprezentativního sídla panovníků byla do značné míry závislá na vkusu a často také na momentálním rozmaru jeho obyvatel…
V roce 1993 byl se zahraniční pomocí zrekonstruován a bohoslužebným účelům navrácen protestantský kostel sv. Petra na Něvském prospektu, jedna z nejhezčích staveb období klasicismu v Petrohradu…
Petrohradem se lze přepravovat po silnici, po kolejích, po vodě i pod zemským povrchem. Nejromantičtější jsou bezpochyby projížďky malou loďkou po řekách a kanálech, prozaičtější a o poznání méně příjemné cesty přeplněnými dopravními prostředky…
Když se touláte po dnešním Rusku a zajímá vás ruská historie, nejednou vás napadne, že za vším moderním a evropským je třeba hledat cara Petra I. Jakoby všechny věci, které lze v Rusku dnes potkat, pocházely pouze od něj. Dějiny moderního Ruska tak začínají slovy známými nám spíše z bájí různých národů: „Na počátku byl … Petr Veliký…“
„Seulement les souris et moi,“ neboli „Jen myši a já…“ povzdechla si prý carevna Kateřina II. v jednom ze svých dopisů přátelům nad tím, kdo vlastně může mít radost z obrovských pokladů umění, jež dokázala nashromáždit za svého dlouhého panování v letech 1762 až 1796. Sotva však tušila, že vytvořila základ jedné z největších světových uměleckých sbírek – petrohradské Ermitáže…
Do petrohradských chrámů se postupně vracejí náboženské obřady, které se pro řadu místních staly každodenní součástí života. Ani propagace ateismu a pronásledování věřících v dobách sovětského režimu nedokázaly z lidí vymýtit víru. A tak se v přítmí většinou pravoslavných chrámů po celém městě můžeme setkat s příslušníky všech generací, hledajících zde svou cestu k bohu…
Na počátku vzniku Petrohradu byla bláznivá myšlenka cara Petra Velikého, který chtěl vybudovat v nehostinných bažinách na břehu řeky Něvy velkolepé město. A protože neměl daleko od slov k činům, začalo se 16. (27.) května roku 1703 na jeho pokyn se stavbou dnešní Petropavlovské pevnosti…
V Petrohradu je snad nejvíce mostů na světě. Dohromady jich odborníci napočítali přes pět stovek, z toho více než tři sta v centru. Metropole na Něvě tak předstihla i taková města, jako Benátky, Stockholm nebo Amsterodam…
Romantická představa o Něvském prospektu jako tepně velkoměsta, po níž se prohánějí bryčky a odpoledne se tam procházejí paničky se slunečníky v nažehlených šatech, už dávno vzala za své. Z klasické literatury známe tuto proslulou třídu jako místo, kde důstojníci kupovali osudové soubojové pistole, městská chudina čekávala na uklízeče z cukráren a restaurací, až jim na ulici vyhodí okoralé zbytky, a kde se to po poledni hemžilo vychovateli a guvernantkami s jejich svěřenci…
„Výstřelem z křižníku Aurora začala Velká říjnová socialistická revoluce…,“ zní mi v uších památná věta z učebnice dějepisu. Jakpak asi takový křižník vypadá a jak daleko je vlastně Leningrad, ptal jsem se jako dítě sám sebe při výkladu učitelky, která barvitě popisovala přelomový moment v dějinách 20. století. Ani ve snu jsem si tehdy nepředstavil, že mě osud zavane do Ruska a já budu jednoho dne stát před legendárním plavidlem…
Dobrá rada blízkého spolupracovníka Petra Velikého byla patrně jedním z impulzů, který přiměl ruského cara v roce 1703 k budování Petropavlovské pevnosti. S myšlenkou vytvořit na břehu Něvy u Finského zálivu vojenskou základnu s přístavem, skladišti na zboží a armádní výzbrojí přišel za panovníkem hrabě Fjodor Golovin – zkušený generál a první ruský kancléř. Osud a výsledky obratné válečnické politiky daly Petrovi jedinečnou příležitost, kterou bez váhání využil…
Pomníky slavným osobnostem, které jsou nějak spojeny s dějinami města, najdeme v Petrohradu doslova na každém rohu. Nejčastěji jsou zastoupeni panovníci či politici, umělci, nouze není ani o sochy zvířat. Světové prvenství má metropole na Něvě například v počtu jezdeckých soch s historickou osobností v sedle…
Stejně jako vítězství na bitevních polích uspokojovalo cara Petra Velikého podmaňování drsné severské přírody. Během deseti let si nechal postavit na jižním pobřeží Finského zálivu asi 30 km od Petrohradu letní sídlo obklopené nádherným parkem s unikátními fontánami. Pojmenoval ho jednoduše – Petěrgof…
„Slunce asi zapomnělo zapadnout,“ napadlo mě, když jsem se převalovala na posteli a venku za oknem bylo světlo jako ve dne. Kdo není na petrohradské bílé noci zvyklý, musí mít hodně tmavý závěs, který zachytí dotěrné sluneční paprsky. Většina lidí vyráží do města, aby si neopakovatelnou atmosféru vychutnala v kulisách architektonických skvostů…
I když by se na první pohled mohlo zdát, že nejdůležitějším železničním spojem z Prahy na severovýchod musí nutně být vlak do Liberce, není tomu tak. Nejvýznamnější trasa vede Českým rájem a směřuje do Tanvaldu…
