Pomníky slavným osobnostem, které jsou nějak spojeny s dějinami města, najdeme v Petrohradu doslova na každém rohu. Nejčastěji jsou zastoupeni panovníci či politici, umělci, nouze není ani o sochy zvířat. Světové prvenství má metropole na Něvě například v počtu jezdeckých soch s historickou osobností v sedle.
Jedna z těchto soch si může na svůj účet připsat další zajímavost. Pomník caru Mikuláši I. nedaleko chrámu svatého Izáka je unikátní tím, že jezdecká socha cara má pouze dva opěrné body – zadní nohy koně. Kvůli rovnováze a vyšší stabilitě jsou pod kopyty umístěny dva železné sloupy, které procházejí podstavcem pomníku až k základům. Ve své době šlo o velice riskantní řešení. Autorům Peteru Clodtovi a Augustu de Montferrandovi se odvaha evidentně vyplatila.
Jedním z nezpochybnitelných petrohradských symbolů je další z řady jezdeckých soch – Měděný jezdec na náměstí Děkabristů. Ten je vůbec nejstarším veřejně odhaleným pomníkem ve městě. Dílo francouzského sochaře Étienna Maurice Falconeta z roku 1782 zobrazuje Petra Velikého nikoliv jako vojevůdce či dobyvatele, ale řečeno slovy autora jako „zákonodárce a dobrodince vlastního národa“. Podle jiných výkladů socha nezobrazuje pyšného panovníka, ale romantického idealistu, který touží po vítězství nad přírodou, člověkem i minulostí. Pojmenování Měděný jezdec, které časem zlidovělo, je dílem básníka Alexandra Sergejeviče Puškina, který pěl slávu na kolosální památník ve své poémě o půlstoletí později. Řada historek objasňuje výběr místa pro sochu. Jedna z nich hovoří o tom, že Petr I. chtěl jednou v dobrém rozmaru přeskočit na svém koni Něvu. „Vše patří Bohu a mně,“ křikl car, přikrčil se na hřbetu koně a v okamžiku se ocitl na opačném břehu. Zalíbilo se mu to tak, že podruhé zvolal: „Vše patří Bohu a mně,“ a jedním skokem opět překonal širokou řeku. Zřejmě mu to nestačilo, a proto se rozhodl pokoušet osud i potřetí. Zakřičel „Vše patří mně a Bohu,“ aniž by si uvědomil své přeřeknutí. Pyšného cara proto Bůh rázem potrestal, a nechal jej na místě zkamenět i s nebohým koněm.
Další jezdecký pomník Petra Velikého by zřejmě upadl v zapomnění, nebýt Petrova pravnuka, cara Pavla I., za jehož vlády byl roku 1800 umístěn na náměstí před Michajlovským (Inženýrským) zámkem. Socha je totiž mnohem starší. Bartolomeo Carlo Rastrelli ji vytvořil roku 1716 krátce po svém příjezdu do Petrohradu. První návrh se carovi zalíbil, a tak sochař vyhotovil model v plné velikosti. Do bronzu byla skulptura odlita až o 20 let později v době panování carevny Alžběty Petrovny. Největší zdržení pak způsobilo nekonečné hledání vhodného místa pro umístění pomníku.
Jako první spisovatel se svého pomníku dočkal proslulý ruský autor bajek Ivan Andrejevič Krylov. Odhalení díla sochaře Clodta se však slavný umělec nedožil, vzniklo totiž až jako připomínka 10. výročí Krylovovy smrti v roce 1855.
Jedním z nejčastěji zpodobňovaných literátů v Petrohradu je zcela logicky Alexandr Sergejevič Puškin. Patrně nejzdařilejší pomník známého básníka najdeme uprostřed náměstí před Ruským muzeem. Další ze skutečných symbolů města stojí na svém místě relativně krátce. Dílo vytvořené sochařem Michailem Anikušinem bylo odhaleno v roce 1957.
Familiérní přezdívkou Katčin parčík označují Petrohraďané malé, zelení pokryté Ostrovského náměstí vedle Něvského prospektu, v jehož středu se tyčí na vrcholu pomníku nepřehlédnutelná postava carevny Kateřiny II. Pod ní je v různých pozicích rozmístěno devět osobností té doby: vojevůdci Suvorov a Rumjancev, básník Děržavin, admirál Čičagov, státní činitelé Potěmkin, Orlov, Běckoj, Bezborodko a kněžna Daškovová, první žena, která se stala prezidentkou Ruské akademie věd.
V souvislosti se jménem fenomenálního válečníka Alexandra Suvorova je třeba zmínit pomník, který stojí nedaleko Martova pole u Trojického mostu. Zpodobňuje vojevůdce, který v životě neprohrál jedinou bitvu, jako hrdinného boha Marta s mečem v ruce. K soše se váže legenda související s blokádou Leningradu. Existovala pověra, že se město dostane do rukou nepřítele až tehdy, když sochy velkých vojevůdců – Kutuzova, Barclaye de Tollyho a Suvorova, zasáhne byť jen jediná střepina granátu. Pravdou je, že pomníky velkých mužů národa, které byly pro těžce zkoušené obyvatele města symbolem odvahy a statečnosti, zůstaly i během nejdramatičtějšího ostřelování nepoškozeny. Na to, aby je Leningraďané před nepřátelskou palbou schovali, nebyly prostředky ani síly. Suvorovova socha měla skončit v úkrytu ve sklepě nedalekého domu. Vzhledem k její velikosti se ale ukázalo, že neprojde úzkým okýnkem, které se nedalo kvůli zimě probourat. Nakonec tedy pomník zůstal na původním místě. Jeden z německých granátů prý později zasáhl inkriminovaný dům a vybuchl právě v suterénu určeném původně jako skrýš uměleckého díla, které v roce 1801 vytvořil významný ruský sochař Michail Kozlovskij.
Nejstaršími plastikami vystavenými v Rusku pod širým nebem je dvojice egyptských sfing na Univerzitním nábřeží naproti Akademii umění. Sochy byly objeveny při archeologických vykopávkách na území starověkých Théb. Žulová díla vytvořená v letech 1455–1419 př. n. l. zpodobňují příslušníka nejslavnější 18. dynastie faraonů Amenhotepa III., jehož synem byl reformátor Achnaton, snachou jedna z nejkrásnějších žen Egypta, královna Nefertiti, a vnukem záhadami opředený faraon Tutanchamon. Rusové unikátní památky získali v 19. století za 64 tisíc rublů. Eminentní zájem o sochy měla tehdy i Francie, kterou však Rusko údajně přeplatilo.