S Turky, kteří ovládali tatarský Krym a přístup k Černému moři, si Petr Veliký zatím poradit nedokázal, zato nevlídný sever, kde „jen finský rybolov, ten ubohý sirotek přírody, házel do neznámých vod své vetché sítě,“ jak to líčí Puškin ve slavné poémě o Měděném jezdci, mu nabízel přístup k Baltu a k západní Evropě. A to bez svízelného obeplouvání Skandinávie z Archangelska, jediného přístavu, jímž tehdy Rusové disponovali. Už mnohokrát bylo popsáno, že ani řídce osídlený sever nebyl jen tak „k mání“, neboť náležel do sféry zájmů Švédska, s nímž se Rusko potýkalo ve vleklé severní válce. Právě to byl hlavní důvod k založení pevnosti a posléze i města na březích Něvy ústící do Finského zálivu. Ale nesmíme zapomínat ani na hlavní oporu Petrových snah: na urychleně budované válečné loďstvo.
S jeho budováním na Baltu začal Petr krátce po návratu z cest po západní Evropě. Výsledky byly zpočátku neslavné. Nicméně v květnu roku 1703 se Rusům podařilo obratným útokem třiceti menších lodí a následným bojem muže proti muži zajmout v ústí Něvy dvě švédské bitevní lodě se 17 kanony a vzápětí dokončit i stavbu několika lodí vlastních… a baltská flotila byla na světě. Stejného roku byl založen Petrohrad a hned poté tam flotila dostala i svoji hlavní základnu a velitelství, proslulou Admiralitu.
To, co v roce 1705 vzniklo na levém břehu Něvy naproti Vasiljevskému ostrovu, mělo samozřejmě daleko k pozdější honosné stavbě, i když se na projektu podílel sám panovník – ten dokonce podepsal počáteční nákresy stavby o rozměrech 200 × 10 sáhů a též to v jakési italské krčmě řádně oslavil: „Založili jsme dům Admirality a veselili se v osterii a veselili se,“ zapsal si do deníku…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 8/2018