Vicenza
Řekneme-li Vicenza, vybaví se nám okamžitě Andrea Palladio, velký architekt období pozdní renesance, který městu vtiskl jeho dodnes zřetelný půvab.
V článku o Padově jsme připomněli uličnickou básničku, která nenechala na pokoji nejen „velké doktory“ v Padově, ale ani „velké pány Benátčany“ a „bláznivé Veroňany“. Nejhůře v ní však dopadli obyvatelé Vicenzy, označení v ní jako „magna gati“. Vzdělaný Ital by sice opravil místní dialekt do podoby „gatti“, tedy kočky, ale na celkovém smyslu „kočkožrouti“ to nic nemění…
Zaměřme se však raději na historii a nesporné půvaby města, jehož celé historické centrum včetně 23 staveb Palladiem postavených nebo mu alespoň připisovaných bylo už v roce 1994 zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO. O dva roky později pak byla tato památka rozšířena o 24 Palladiových vil v blízkém i vzdálenějším okolí města, kterým se věnujeme v samostatném článku.
Více jak stotisícová Vicenza, spočívající mezi výběžky alpského předhůří a sopečnými Monti Berici severozápadně od Padovy, je metropolí stejnojmenné provincie a mimo jiné též významným centrem lehkého průmyslu (textil, počítače). Jako většina okolních měst, i Vicenza stojí v místech pradávného osídlení. Už ve 3. a 2. stol. př. n. l. se o zdejší venetské kmeny zajímali Římané, kteří tu pak spolu s nimi čelili Keltům a v podstatě je asimilovali: v roce 49 př. n. l. bylo všem obyvatelům uděleno římské občanství.
Římané využívali blízké mramorové lomy a jejich Vicetia byla známa i produkcí pálených cihel a zpracováním vlny, nehledě na strategicky důležitou polohu na křižovatce cest z Mediolana (Milána) do Aquileie a Tergesty (Terstu). Po rozpadu Římské říše však nedokázala odolávat nejrůznějším dobyvatelům a v jejím pustošení, v lepším případě držení, se vystřídali Herulové, Vandalové, Vizigóti a nakonec Ostrogóti, za jejichž správy se po roce 480 město trochu vzpamatovalo, aby ho však hned nato ovládli Byzantinci, Langobardi a nakonec Frankové. Načež město v roce 899 přepadli a téměř zcela zničili nejhorší ze všech nájezdníků – Maďaři.
V roce 1001 svěřil císař Otta III. Vicenzu do správy místních biskupů, z níž se sice brzy vymanila, ale i tak v následujících bojích o investituru stála na guelfské straně Lombardské ligy proti ghibellinům a císařům. Byla dějištěm soupeření obou stran i na vlastní půdě a ve 13. stol. prožila i krátké období republiky, než se načas uchýlila pod vojenskou ochranu nedaleké Padovy. Jenže už v roce 1311 se raději podřídila veronským Scaligerům, kteří ji pro případ dalších útoků (hlavně ze strany milánských Viscontiů) řádně opevnili. V roce 1404 přišla další změna: celého území od Laguny až k Lago di Garda se zmocnili Benátčané. Ti zde vládli až do Napoleonova vpádu v roce 1797 (s výjimkou sedmi let pod císařem Maximilianem I. v letech 1509–1516) a Vicenza se za jejich vlády stala jedním z nejhezčích měst pod benátskou správou.
Největší rozvoj zažila v 16. stol., krátce před začátkem turecké invaze ve východním Středomoří, kdy i samy Benátky, tehdy na vrcholu moci, prožívaly jedno z nejslavnějších období své kultury, pronikající do všech jimi ovládaných držav. A to, zejména, v oboru architektury a malířství. Už v předchozích článcích jsme narazili na některé umělce působící za benátské dominance v celém Benátsku. V případě Vicenzy to byl především Andrea del Palladio, patrně nejvlivnější architekt pozdní renesance.
Pocházel z Padovy, kde se narodil roku 1508 v rodině mlynářského pomocníka. Měl se učit kamenickému řemeslu, ale už ve 13 letech utekl do Vicenzy, kde se uchytil jako kameník a kde později nalezl vlivného ochránce v hraběti Trissinovi, básníkovi, humanistovi a obdivovateli antických památek. S ním Palladio absolvoval tři studijní cesty do Říma, Tivoli, Palestriny a Albana, které ho inspirovaly ke knize LʼAntichità di Roma (Římské starožitnosti) z roku 1554, ale nejvíce ze svých poznatků vytěžil pro bohatě ilustrovaný spis I quattro libri dellʼarchitettura“ (Čtyři knihy o architektuře) vydaný roku 1570. Vzorem mu bylo Deset knih o architektuře slavného římského architekta Vitruvia z doby císaře Augusta a spis O stavitelství, který v roce 1452 publikoval Leone Battista Alberti.
Podobně jako Vitruvius a Alberti, i Palladio vytvořil přímo jakousi učebnici stavitelství (včetně praktických návodů neopomíjejících ani docela užitkové záležitosti), která měla ohlas i daleko za hranicemi Itálie – zejména tam, kde se nastupující radikální baroko v římském pojetí zdálo být příliš teatrální a příliš „papeženské“, a proto nepřijatelné zejména v protestantském prostředí. Je známo, že například celá jedna epocha anglické i americké koloniální architektury v 17. a 18. stol. se označuje termínem „palladianismus“. Palladio však nezůstal jenom u teorie a sám vytvořil dílo hodné následování – včetně staveb, v nichž mohl své názory přímo prezentovat.
S částí jeho díla se můžeme seznámit právě ve Vicenze a jejím blízkém okolí, kde zanechal přes dvacet přepychových paláců a venkovských vil, vyznačujících se jeho typickou zálibou v užívání nápadných pilířů a sloupů kompozitního řádu a velkou monumentalitou s náznaky subjektivně pociťovaného pohybu, patrnými už u Vitruvia, ale zde předznamenávajícími nástup baroka ve zmíněné palladiánsky umírněné podobě. Ostatně právě tento náznak je charakteristikou jeho staveb i v Benátkách, kde se pak roku 1580 Palladiova životní pouť uzavřela.
Ve Vicenze tvoří střed historické části Piazza dei Signori na místě někdejšího římského fóra. U jeho východního konce zdobí náměstí dva samostatné sloupy se sochami Vykupitele a lva sv. Marka. Jižní straně náměstí dominuje 82 m vysoká štíhlá románská hodinová věž z 12. stol. (Torre Bissara). Hned vedle ní stojí Basilica Palladiana, dvoupatrová arkádová budova, v prvním patře vybavená 52 m dlouhým jednacím sálem pro schůze městské samosprávy (nyní výstavní síň). Palladio ji postavil v roce 1545 jako jedno ze svých vrcholných děl; dnes je zde též malé muzeum se sbírkou jeho kreseb, plánů apod…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Benátsko